Příběhy

„Sice mám tady v Bavorsku dva domy, ale doma se cítím v Česku,“ říká osmdesátiletá Rosemarie Kraus. Narodila se v Chlumci u Ústí nad Labem a její dědeček Franz Dvořák byl synovcem skladatele Antonína Dvořáka.

Jak vnímali srpnovou invazi pamětníci, kteří v roce 1968 byli ještě dětmi nebo teenagery? Jejich vzpomínky se navzájem liší mírou dramatičnosti i tím, nakolik událostem okolo sebe mohli porozumět. V jednom se ale shodují: 21. srpen 1968 jim změnil život.

Michael Kocáb se vždy považoval za hudebníka. Politikem se stal neplánovaně. V listopadu 1989 zprostředkoval klíčová jednání mezi komunisty a opozicí. Hned poté se ujal možná nejzásadnějšího úkolu té doby: co nejrychleji vyprovodit sovětské okupanty.

„Přesně o půlnoci 21. srpna jsem překročil hranici. Jak podle švýcarských hodinek...“ říká polský podplukovník ve výslužbě Henryk Wrona. Jel v čele 11. tankové divize a hranici překročil při invazi pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa jako první Polák.

Antonín Pavel Kejdana žil od roku 1958 v tajné řeholní komunitě. Musel manuálně pracovat, jen ve volném čase mohl studovat filozofii, řečtinu, dogmatiku. Sotva přijal první řeholní sliby, odvezli ho v roce 1961 z výslechu rovnou do vazební věznice.

Tomáše Radila ve věku 13 let deportovali s celou rodinou do Osvětimi. Zatímco velká část příbuzných se odtamtud nikdy nevrátila, pamětník se dočkal osvobození. Několikaměsíční osobní zkušenost s nacistickou genocidou jej ovlivnila na celý život.

Synagoga byla v plamenech a hrnul se z ní štiplavý dým. Nocí se ozýval praskot a řinčení skel. Město zdobila téměř půl století. Byla noc z 15. na 16. března 1939, první noc a den nacistické okupace Československa.

Vladimír Bohata sloužil na začátku padesátých let v útvaru Javor, který měl na starosti ochranu vysokých stranických činitelů. Bezpečnost předního komunistického funkcionáře Rudolfa Slánského zajišťoval až do jeho zatčení.

Bohatá židovská rodina Edith Landesmann žila na „slunečné straně“ - ještě před válkou uprchli z protektorátu a poté i v Palestině žili zajištěný život. Nikdo z jejich českých příbuzných ale válku nepřežil. Ve zničené Evropě slunce pro Židy na dlouhou dobu zapadlo.

Zkušenost války ho přivedla k medicíně i do řad komunistické strany. To druhé byl omyl a rozpoznal ho záhy, medicíně naopak zůstal věrný. Vladimír Beneš, jeden ze zakladatelů české neurochirurgie, zemřel ve věku sta let.

Herec, kabaretiér, dramatik, spisovatel, textař, režisér, moderátor a zpěvák zemřel 18. července 2021 večer po děkovačce ve svém domovském divadle v Bratislavě. O šest let dříve svěřil svůj příběh Paměti národa.

„Umění nakazilo kubánskou společnost virem touhy po svobodě,“ nechal se v květnu 2021 slyšet kubánský disident Manuel Cuesta Morúa v rozhovoru pro nezávislé Radio Martí. To však ještě netušil, co přinesou letošní červencové dny.

Katolické kostely v Rozhovicích na Chrudimsku nebo v Mistrovicích v podhůří Orlických hor uchovávají ve svých interiérech pozoruhodná díla vytvořená Vojmírem Vokolkem.

Nechtěl být komunistou, z vojenského pilota se proto po propuštění z dolů stal účetní. Antonín Zelenka zemřel ve věku 94 let.

„Braňte v ulicích revoluci!“ řekl 11. července 2021 v 16 hodin kubánský prezident (a „diktátor u kormidla“) Miguel Díaz-Canel. Zahájil tak otevřený střet mezi zarytými příznivci myšlenek kubánské revoluce a opozicí. A „kontrarevolucionáři“ hned vyšli do ulic.

Jiří Světlík strávil jedenáct let svého života v kriminálech. V jeho vzpomínkách ale sebelítost nenajdete, zato o černý humor není nouze. Říká, že v lágrech přišly chvíle smutku, ale nikdy se jim prý nepoddal „protože v kriminálu přežívají jen tvrdí chlapi.“

Velkou většinu svého života prožila v Praze, narodila se v Jeruzalémě, kam se jejím rodičům na počátku války podařilo utéct před nacisty. Eva vzpomíná na šikanu soudruhů z uličního výboru v 50. letech i na tragicky zesnulého manžela Josefa Vavrouška.

Andrej Stryžak neúnavně pomáhá obětem represí v Bělorusku a kvůli svým aktivitám utrpěl ve svém osobním životě vážné ztráty.  Ale nevzdává se a nevzdá …

Když Němci obsazovali v březnu roku 1939 Pardubice, měla Anna čtyři roky.  „Bydleli jsme nedaleko Masarykových kasáren a němečtí vojáci mě u nich přejeli autem,“ popsala. Měla přijít o nohu, amputace nakonec nebyla nutná.