V úvodu Samotářek napomíná jedna z hlavních hrdinek Věra samoobslužnou pokladnu v supermarketu, že ve větě „Vezměte si účtenku a váš nákup“ nepoužívá zájmeno „svůj“. Říkáte si to při nákupech často?
To občas dělám, ale zrovna tuto chybu už opravili. Nyní používají jinou větu, ale předtím mě to opravdu vytáčelo. Podobně jako například „by jsme“ místo „bychom“.
Kde jste čerpala náměty na Váš třígenerační román?
Jedná se o fiktivní propojení tří generací. První dějová linka se týká 50. let a kolektivizace, kde mě inspiroval příběh z Paměti národa. Druhá linie se odehrává v době normalizace, na kterou jsem si dohledávala informace od pamětníků o undergroundových komunitách, ale v tomto případě jde jen o volnou inspiraci. A pak je tam něco málo z mého osobního života. Inspirovala jsem se třeba svou babičkou, ale nikoli z hlediska jejího životního příběhu, nýbrž osobnosti.
O jaký příběh z 50. let se jedná?
Šlo o kauzu Františka Slepičky ze Sedlčanska. Slepička byl synem místního soukromého sedláka, který musel narukovat do Pomocných technických praporů. Z vojny ale utekl, ukrýval se v různých statcích a stodolách a před lidmi předstíral, že je agentem spolupracujícím se Západem, který zde připravuje převrat. Lidé mu často věřili, pomáhali mu a nakonec došlo k tomu, že František v potyčce zastřelil komunistického funkcionáře. Státní moc to vyprovokovalo k zátahu na místní sedláky. Incident se stal záminkou k zavření těch, kteří odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Celkem bylo uvězněno přes třicet lidí a pozoruhodné je, že sám Slepička unikl a ještě několik let se mu dařilo skrývat. Nakonec byl údajně zastřelen.
Ozvali se Vám po vydání Samotářek někteří z pamětníků této kauzy?
O tomto příběhu jsem psala do magazínu Paměti národa asi dva roky před vydáním knihy. Poté, co článek vyšel, se mi ozvalo několik lidí z kraje. Zmiňovali různé hypotézy a fámy, že Slepičku ve skutečnosti StB nezastřelila, ale uklidila na místo, kde ještě dlouho poté žil. Šuškalo se také, že celá akce byla vyprovokována ze strany státu, ale to jsou opravdu jen hypotézy. Kromě toho jsem byla také v kontaktu s vnukem člověka, který byl v jedné z tamních vesnic předsedou družstva a psal si kroniku. Na kauzu jsem tak měla možnost nahlédnout očima komunisty, který družstvo prosazoval.
Román je tedy ovlivněn příběhem pamětníka, v čem jinak Vaše práce v Paměti národa spočívá?
Když se dostanu k nahrávce pamětníka, poslechnu si ji a příběh přepíšu do článku. Osudy lidí mě často silně zasáhnou. Občas se stane, že jde o mediálně známou osobu, u které vím, o čem zhruba bude řeč. Ale často jsou příběhy „nerozbaleným balíčkem“, kde sice zprvu neznám jeho obsah, ale vždy mě nějakým způsobem zajímá a upoutá.
Pokud nepočítáme agenta Slepičku, který příběh Vás zatím nejvíce zasáhl?
V nedávné době jsem zpracovávala například příběh československého Žida, který na začátku druhé světové války utekl před nacismem do Palestiny. Na uprchlických člunech se spolu s dalšími Židy plavil po Dunaji a mořích, ale když dopluli na místo určení, britská mandátní správa je nechtěla do Palestiny pustit a nechala je přeložit na zaoceánskou loď. Mezi lidmi v Palestině se rozkřiklo, že Židy umístěné na lodi chtějí deportovat, a tak byla na palubu propašována nálož. V úmyslu pachatelů bylo způsobit jen malý výbuch, který by loď potopil, ale zároveň by se nikomu nic nestalo. Při výbuchu nakonec zahynulo asi 200 lidí, ale většina Židů se zachránila a mohla zůstat v Palestině.
Člověk zde může hledat paralely i s nedávnou uprchlickou krizí...
Přesně tak. Začala jsem si k tomu posléze hledat další informace. Četla jsem například deník jedné dívky, která tímto způsobem také utíkala před nacismem. Pocházela ze vzdělané rodiny a najednou se ocitla v pozici, kdy jí jako uprchlíkovi poskytovali pomoc lidé z podobných vrstev.
Máte v rodině také nějaký zajímavý příběh z minulého století?
Myslím si, že v úplně každé rodině můžeme najít nějaké zajímavé osudy. Můj dědeček byl maloměstský učitel a za komunismu vstoupil do strany. Jednalo se o extrovertního člověka, který měl spoustu známostí. Moji maminku, která se někdy kvůli své nespoutané povaze dostávala do problémů s režimem, občas tahal z problémů. Tento příběh se odráží také v Samotářkách, v dějové lince, která se odehrává za normalizace.
Jak často – oproti hlavním hrdinkám románu – vycházíte z domu?
Do začátku pandemie jsem pracovala v redakcích či kancelářích, kde šlo o stresující práci a postupně mi začalo být nepříjemné tam chodit. V covidové době už jsem byla v Paměti národa, kde nás přesunuli na homeoffice, a po konci opatřeních už jsem doma zůstala. Pořád si to docela užívám, v posledním roce jsme si navíc pořídili psa, díky kterému se dostanu i na vzduch.
Koronavirová pandemie hraje i v Samotářkách důležitou roli. Vzpomenete si ještě, jak jste tehdy vnímala první zprávy z Číny nebo Itálie?
Na začátku jsem to brala na lehkou váhu. Měla jsem pocit, že strach okolo viru je nebezpečnější než virus samotný. Svůj postoj jsem přehodnotila po rostoucím počtu úmrtí, který mě zaskočil.
Jak si představujete, že se bude za třicet let vzpomínat na koronavirovou pandemii?
Nedávno jsem byla na premiéře dokumentu Víta Klusáka o koronaviru. Od konce pandemie sice uplynulo málo času, ale když člověk sleduje záběry z těch prázdných ulic, už teď mu to připadá velmi divné. Nevíme, jestli se třeba něco takového nebude v budoucnu opakovat. Ale pro mě osobně dobu covidu přebila válka na Ukrajině, kterou vnímám jako ještě něco horšího. Za koronavirem se ohlížím spíše jako za zvláštní tísnivou dobou, kdy jsme si mysleli, že horší už to být nemůže.