Náš nový AI asistent. Objevte v příbězích pamětníků nečekané souvislosti! Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Michal Kadlec sloužil v armádě sedmadvacet let, z toho devatenáct u 601. skupiny speciálních sil. V rozhovoru popisuje náročný výcvik, bojové mise v Afghánistánu i návrat do civilního života.
Co vás přivedlo k armádě a proč jste šel právě ke speciálním silám?
Byla to touha po dobrodružství, ale měl jsem to i v krvi – oba pradědové bojovali v první světové válce a děda Kadlec byl velitelem tanku u Československé samostatné obrněné brigády, která bojovala u Dunkerku. Bylo mu osmnáct, sloužil ve vládním vojsku za protektorátu, přeběhl s dalšími vojáky k partyzánům v Itálii, přes Francii a Alpy se dostal do Anglie, kde se formovala brigáda. Ovlivnily mě i válečné filmy a klasiky jako Vinnetou nebo Old Shatterhand.
Jaká byla reakce rodiny, když jste šel na Vysokou vojenskou školu ve Vyškově?
Rodiče ani okolí nebyli nadšení – bylo to v roce 1997, armáda se po revoluci zmenšovala, sloužit nebylo populární, natož mezi mladými. My, co jsme tam tehdy šli, jsme byli spíš exoti, ovšem o to víc zapálení. Dnes je ale z naší generace hodně generálů.
Připravil vás výcvik na všechno, co vás čekalo?
Měl jsem možnost absolvovat americký kurz Ranger School, jeden z nejtvrdších na světě – dvouměsíční, rozdělený do tří fází, se spánkovou deprivací (někdy jen dvě až čtyři hodiny spánku) a úbytkem váhy až o dvacet kilo. Instruktoři cíleně hledali nejslabší jedince a psychicky je zkoušeli – na adresu toho, kdo první odpadl při nočním cvičení, řvali, že je to ten, kdo zradí jednotku v boji. Z původních více než tří set účastníků jich prošlo sedmdesát. Takové zacházení by dnes bylo považováno za šikanu, ale velitel školy na začátku zdůraznil, že vše musí být férové – instruktoři na nás nesměli sáhnout, tresty byly fyzicky vyčerpávající, ale ne násilné. Díky tomu jsem pochopil, že člověk dokáže pokračovat, i když si myslí, že už nemůže.
Jak se v týmu buduje důvěra, když na sobě závisí vaše životy?
Jednotka v Prostějově je výběrová, s vysokými nároky na fyzičku, psychickou odolnost i IQ. Vědci z Masarykovy univerzity při testech potvrdili, že naši lidé na rozdíl od vrcholových sportovců šli za hranici, kdy tělo už nemůže, a přesto odmítali přestat. Když víte, že kolem sebe máte takové lidi, roste vzájemná důvěra.
Jednou z nejtěžších situací bylo obklíčení v afghánských horách. Co jste prožíval?
První moment nebyl příjemný – obklíčení ze všech stran je nevýhodná situace. Není ale ani bezvýchodná. Měli jsme vzdušnou podporu a na blízkém kopci palebnou podporu s kulomety a odstřelovači. Komplikoval to zraněný afghánský překladatel. Nakonec přiletěla letecká podpora a nepřátelská aktivita byla potlačena. Zajímavé bylo, že Tálibán znal naše pravidla boje (ROE) – jakmile bojovník položil zbraň, přestával být legitimním cílem, a piloti kvůli záznamu z paluby nemohli zasáhnout, i když je naši letečtí návodčí na daný cíl naváděli.
Měli jste možnost zjistit, zda jste zasáhli protivníka?
Na stovky metrů si mohli být jistí jen odstřelovači, my ostatní jsme měli pušky se čtyřnásobným zvětšením. Většinu práce nakonec odvedlo letectvo. Počty mrtvých a raněných na straně nepřítele se daly odhadnout spíš z odposlechů, stoprocentní jistotu jsme měli jen výjimečně, třeba když Američané při denní patrole narazili na Afghánce a mrtvý zůstal přímo na místě.
Využívali jste služeb armádního psychologa?
Na misi v horách v provincii Uruzgán (2009) byl psycholog na základně v Kandaháru, k nám přiletěl jednou nebo dvakrát. Nejlepší psychologové ale byli samotní spolubojovníci, se kterými jsme si sdělovali zážitky. Psycholog spíš řešil problémy v rodinách a vztazích – kontakt s domovem byl omezený, telefonovalo se jednou za pár dní, a ne všechny partnerky to zvládaly.
Pomáhal hlavně černý humor a vzájemné škádlení – když měl někdo „ponorku“, posílali jsme mu žertem ještě „torpéda“. Ale jakmile šlo do tuhého, byla tam opravdová opora. Psycholog nás varoval, že po návratu budeme jiní a civilní kamarádi nám nebudou rozumět – zážitky z mise jsou podle mě těžko přenositelné.
Jak probíhal návrat domů?
Ze základny, kde vám denně jde o život, sednete do letadla a za sedm hodin jste v Praze, po karanténě do tří dnů doma v obýváku. Podle psychologů trvá návrat psychiky do civilu zhruba stejně dlouho jako samotné nasazení. Smysly ještě dlouho fungují v pohotovostním režimu – bouchnutí dveří člověku připomene výbuch. Postupně to ale otupí.
Jednotka v Prostějově měla na rozdíl od zbytku armády dobré psychologické zázemí i pro rodiny – psycholog se s nimi scházel ještě před vyjetím a vysvětloval, co je čeká. Rodiny si totiž zvykaly fungovat bez partnera, takže po návratu je voják zpočátku jakýmsi „vetřelcem“, a je potřeba, aby se znovu začlenil.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Jak jste zvládali ztráty kolegů?
Krátce po smrti psovoda Tomáše Procházky jsem byl na česko-americké základně Šindánd v afghánské provincii Herát. Přiletěl jsem tam jako velitel druhého kontingentu ještě před nasazením hlavních sil. Lidé, kteří to zažili, mi vylíčili, co se stalo. Byla to moje noční můra, že by se něco podobného opakovalo – velká ztráta pro kamarády i tragédie pro rodinu.
S jakými ztrátami armáda při misích kalkulovala?
Při plánování a v dokladech pro nadřízené se ztráty jako takové nikdy explicitně nekalkulovaly – nikdo neřekl, že se za určitých podmínek nebude pokračovat kvůli počtu obětí. Počítalo se s náhradníky pro případ zranění nebo jiných důvodů vyřazení. Že se se ztrátami počítá, ale bylo jasné i beze slov – když jsme letěli do Džalálábádu jako druhá rotace, logistici nám ukazovali nafasované pytle na mrtvoly.
Jak vás mise ovlivnily v každodenním rozhodování?
Vedu kurzy střelby a sebeobrany a učím lidi fungovat v takzvaném žlutém režimu – všímat si okolí, tipovat si lidi kolem sebe. Vojenský výcvik mě naučil rozlišovat potenciální nebezpečí. Většina lidí, zvlášť mladých, svoje okolí vůbec nevnímá, mají sluchátka a dívají se do mobilů. V bezpečné zemi, jako je Česko, lidé možné ohrožení podceňují. Když se pak něco stane a nejsou připraveni, dopadá to špatně.
V čem spočívalo největší riziko na misích – kromě zrady místních vojáků?
Potvrzuji, že největším rizikem byly takzvané incidenty Green on Blue, kdy zbraň proti koaličním vojákům obrátili afghánští vojáci nebo policisté. Proto jsme zpočátku dávali partnerským jednotkám při výcviku jen omezené množství nábojů, a až později, po vybudování důvěry, víc. Vždy jsme měli připravené takzvané strážné anděly (Guardian Angels), kteří hlídali případný nepřátelský úmysl. Rizikem byla i ztráta ostražitosti způsobená únavou, například po celodenní operaci ve čtyřicetistupňovém vedru. Na základně Bagrám jsme čelili pravidelným raketovým útokům – po čase člověk otupí a přestane chodit do krytu, což může fungování narušit, a to byl i cíl těch útoků.
Jak vás vnímali spojenci?
Měli jsme dobré jméno, především u amerických jednotek speciálních sil, se kterými jsme působili na všech misích. Když jsme byli nasazeni poprvé v roce 2004, Američané si nás teprve „prohlíželi“. Díky kvalitnímu plnění úkolů jsme si vydobyli respekt, zvlášť v Uruzgánu v letech 2006–2009, kdy jsme neměli problém zmáčknout spoušť. Generál (Christopher) Donahue, tehdejší velitel amerických speciálních sil v Afghánistánu, nám při odchodu v roce 2019 osobně předal mince a poděkoval – byli jsme mezi několika jednotkami, kterým Američané nabízeli pokračování spolupráce i po plánovaném (tehdy ještě nerealizovaném) stažení, s mandátem působit na celém území Afghánistánu bez územního omezení.
Co jste prožíval při sledování pádu Kábulu v srpnu 2021?
Bylo to velké selhání. I když bylo stažení připravováno dopředu, provedení se nepovedlo, vymklo se kontrole. Zpravodajské služby podcenily rychlost postupu Tálibánu i to, jak rychle se vzdají afghánské jednotky, jakmile zůstanou bez letecké podpory a zásobování. Roli hrála i mentalita, kdy dnešní nepřítel může být zítra spojenec a naopak. Celkově to byla katastrofa.
Jak jste zvládl odchod po devatenácti letech u jednotky a přechod k práci instruktora?
V armádě jsem sloužil sedmadvacet let, z toho devatenáct u jednotky. Největší změna je v tom, že dřív bylo vše naplánované za mě, teď si plánuji práci sám a potřebuji víc sebedisciplíny. Jako střelecký instruktor se snažím být maximálně profesionální, jezdím jako sportovní střelec na závody a dotáhl jsem to až na reprezentaci ve sportovní praktické střelbě. Jsem i v aktivní záloze speciálních sil, takže každý měsíc chodím na vojenská cvičení – nejsem tak úplně civil.
Jaká je dnes role veteránů v české společnosti?
Vnímání veteránů se za poslední roky výrazně zlepšilo. Existují i názory, že jsme byli žoldáci, kteří tam jezdili za peníze – to mě nechává klidným, tyto hlasy zaznívají od lidí, kteří tomu buď nerozumí, nebo mají problémy sami se sebou. Klade se teď větší důraz na naši historii od legionářů přes druhou světovou válku po Afghánistán, kde šlo po dlouhé době o první bojové operace. Škoda je, že si historii výrazných osobností málo připomínáme – teprve teď vznikají filmy jako Osamělý vlk o pilotovi Josefu Františkovi. Takových lidí bylo za druhé světové války mnohem víc, než se obecně ví.
Oldřich Bruža – k 601. skupině a bojovému nasazení v Afghánistánu
Ondrej Páleník – velitel stejné jednotky, mise 2004 a 2006
Lumír Němec – speciální operace a spolupráce se spojenci v Afghánistánu
