Varlam Šalamov ukázal hrůzy stalinismu, ale s exilem byl na kordy (Ukázka)

Kolymské povídky (Kolymskije rasskazy) Varlama Šalamova (1907–1982) jsou dnes všeobecně považovány za jedno z nejlepších děl ruské literatury druhé poloviny 20. století. A také za jedno z nejhlubších svědectví o sovětském systému nápravně-pracovních táborů – především těch na Kolymě a v povodí řeky Višery v nichž autor strávil dvacet let.

Řeka Višera v Permském kraji na Urale.

Kolymské povídky byly napsány v rozmezí let 1954–1973, za Šalamovova života však v Sovětském svazu nevyšla tiskem ani jedna z nich. Teprve v roce 1988, na vrcholu perestrojky, je začaly jednotlivě publikovat obrozené literární časopisy (Novyj Mir, Junosť, Znamja, Moskva aj.) a knižně vyšly poprvé až v roce 1989 – tedy sedm let po Šalamovově smrti. 

Cestu ke čtenáři si však dokázaly najít mnohem dříve: od počátku šedesátých let byly v různých přepisech a variantách šířeny v sovětském samizdatu a o něco později se začaly objevovat také v exilových časopisech. A jejich vůbec první souborné vydání se objevilo v roce 1978 v Londýně v nakladatelství Overseas Publications Interchange.

Varlam Tichonovič Šalamov (1907–1982) 

Narodil se v severoruské Vologdě v rodině pravoslavného kněze. Jako dítě prožil období bolševické revoluce a občanské války, které mělo pro rodinu Šalamovových těžké důsledky. Po ukončení vologdské devítiletky odešel do Moskvy, kde dva roky pracoval jako koželuh. V roce 1926 se dostal na právnickou fakultu. Ve 20. letech začal psát prózu a byl aktivním účastníkem levicové protistalinské opozice. V roce 1929 byl za šíření Leninovy závěti poprvé odsouzen na tři roky do pracovně-nápravného tábora na uralské řece Višeře.

Po vypršení trestu se vrátil do Moskvy a pracoval jako novinář. V noci na 13. ledna 1937 byl znovu zatčen a za „kontrarevoluční trockistickou činnost“ odsouzen k pěti letům „s výkonem trestu na Kolymě“. V táboře byl v roce 1943 za protisovětskou agitaci odsouzen k dalšímu desetiletému trestu. V roce 1946 se stal ošetřovatelem v Ústřední táborové nemocnici v obci Děbin, což mu zachránilo život. Propuštěn byl roku 1951, ale ještě dva roky musel na Kolymě zůstat.

Do Moskvy přijel až v roce 1953, ale jen na tři dny, během kterých se setkal se svou ženou a dcerou a s básníkem Borisem Pasternakem, kterému ještě z vyhnanství stačil poslat své básně. Pobyt v hlavním městě měl zakázaný. Žil v Kalininské oblasti, kde pracoval v podniku na zpracování rašeliny a kde také napsal první část cyklu Kolymské povídky (Kolymskije rasskazy, psáno 1954–1973, vydáno 1989, česky 1995). Do Moskvy se směl vrátit až po rehabilitaci v roce 1956. V 60. a 70. letech napsal dalších pět souborů Kolymských povídek: Levý břeh, Mistr lopaty, Črty z kriminálnického světa, Vzkříšení modřínu a Rukavice aneb KP 2 (pětidílné souborné vydání Kolymských povídek vyšlo v češtině v letech 2012–2019 v nakladatelství G+G). V té době mu oficiálně vyšlo pět básnických sbírek – Křesadlo (rusky 1961), Šelest listí (rusky 1964), Cesta a osud (rusky 1967), Moskevská oblaka (rusky 1962) a Bod varu (rusky 1977), básně také pravidelně publikoval v časopise Junosť. Ale jeho Kolymské povídky redakce odmítaly. Koncem 60. let začaly vycházet v exilových časopisech Novyj žurnal a Grani. Šalamov tyto edice veřejně zkritizoval, což vedlo k jeho roztržce s částí ruského disidentského hnutí a exilu. V roce 1978 vyšlo v Londýně první souborné vydání Kolymských povídek v nakladatelství Overseas Publications Interchange. V Sovětském svazu Kolymské povídky od počátku 60. let kolovaly jen v samizdatu, jejich oficiálního vydání se Varlam Šalamov nedočkal. Již těžce nemocný byl v roce 1979 umístěn nejprve do domova důchodců a později do ústavu pro choromyslné, kde 17. ledna 1982 zemřel. Jednotlivé povídky z kolymského cyklu začaly v Sovětském svazu časopisecky vycházet až v roce 1988, první knižní vydání Kolymských povídek se objevilo v roce 1989 v oblastním Magadanském knižním nakladatelství. 

LITERÁRNÍ KONTRABAND

O domácí, sovětské vydání Kolymských povídek Varlam Šalamov celý život marně usiloval, jejich zahraniční vydání představují samostatný příběh, který se rozvíjel prakticky bez vědomí autora a často i proti jeho vůli. 

Za jeho začátek je možné považovat jaro roku 1966, kdy Clarence Brown, americký slavista a znalec díla Osipa Mandelštama, navštívil Moskvu, získal exemplář Kolymských povídek a vyvezl jej do Spojených států. Jak se mu rukopis (600 strojopisných stran) dostal do rukou není úplně jasné. Zřejmě mu jej předal někdo z okruhu přátel básníkovy manželky Naděždy Mandelštamové, která od roku 1965 ve svém bytě ve Velké Čerjomuškinské ulici pořádala pravidelná literárně-společenská setkání. A není vyloučeno, že tam rukopis předal Brownovi sám Šalamov, který byl v té době s Mandelštamovou v přátelských vztazích a často ji navštěvoval. Později pravda prohlásil, že na Západ nikdy žádný svůj rukopis nepředal. 

„Pašovat“ rukopisy zakázaných literárních děl do zahraničí byla v Sovětském svazu od konce padesátých let poměrně běžná praxe. Kromě samizdatu s jeho značně omezenými možnostmi bylo „tamizdatové“, tedy exilové vydání pro mnohé spisovatele jedinou možností, jak se dostat ke čtenáři, a tím spíše ke čtenáři zahraničnímu. Z děl sovětských spisovatelů poprvé vydaných v ruštině na Západě připomeňme alespoň Pasternakova Doktora Živaga (1957), poemu Rekviem Anny Achmatovové (1963), Básně a poemy Josifa Brodského (Stichi i poemy, 1965), novelu Sofja Petrovna Lidiji Čukovské (1965), Strmou cestu Jevgeniji Ginzburgové (Krutoj maršrut, 1967), dvojdílné Vzpomínky Naděždy Mandelštamové (Vospominanija, 1970) a od druhé poloviny 60. let i všechna díla Alexandra Solženicyna.

Vydávání v zahraničí však pro autory představovalo také značné riziko. Mohl se o tom přesvědčit například Boris Pasternak, proti kterému byla po italském vydání románu Doktor Živago rozpoutána štvavá kampaň, v jejímž důsledku byl autor donucen odmítnout Nobelovu cenu. 

Možnost zamyslet se veřejně nad oprávněností a smysluplností exilových vydání sovětské literatury se pro Varlama Šalamova naskytla v souvislosti s procesem nad Andrejem Siňavským a Julijem Danielem, spisovateli, kteří byli v roce 1966 za zveřejnění svých literárních děl v zahraničí odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody. Záhy po vynesení rozsudku napsal Šalamov esej Dopis starému příteli (Pismo staromu drugu), který byl anonymně zveřejněn v tzv. Bílé knize (Belaja kniga po dělu A. Sinjavskogo i Ju. Danielja, 1967) uspořádané na podporu odsouzených spisovatelů novinářem a disidentem Alexandrem Ginzburgem. Rozsudek v něm Šalamov označuje za první případ reálného „fyzického teroru“ proti spisovatelům od dob stalinismu a hájí jejich právo psát svobodně a kriticky o své době. V závěru eseje také nepřímo, ale přesto jasně vyjadřuje podporu těm, kteří publikují v zahraničí.

Myslím si, že trpíme jednou starou chorobou, o níž psal Petr Dolgorukov již před více než sto lety:

„Mnozí naši krajané říkají: ‚Netřeba cizincům vykládat pravdu o Rusku, slabiny naší vlasti se před nimi musejí skrývat.‘ Taková slova se podle našeho mínění zcela příčí zdravé logice, osobní důstojnosti i skutečně poučené lásce k vlasti. (…) Lidé, kteří se slabiny snaží skrývat a tajit, se podobají nemocným, kteří budou raději trpět a zemřou, než aby pozvali na pomoc zkušeného lékaře, který je může vyléčit a navrátit jim síly. A Rusko se vyléčí, jen když bude vše říkat otevřeně!“ 

Ve chvíli, kdy Šalamov v roce 1966 psal tento esej, už měl v jednom jasno: vydání Kolymských povídek sovětská cenzura za žádných okolností nedopustí, a možná jedinou možností, jak se dostat ke čtenáři, tak bude jejich zahraniční vydání. V tomto světle se dá předpokládat, že s předáním svého rukopisu na Západ v roce 1966 mohl souhlasit. Během několika následujících let se však tento spíše filosoficky než politicky podaný souhlas s vydáváním v zahraničí proměnil v jeho radikální odmítání. A zde musíme udělat odbočku, bez níž je tento Šalamovův názorový posun těžko pochopitelný. 

NÁVRAT K IDEÁLŮM DVACÁTÝCH LET

Všechny Šalamovovy snahy a naděje se od počátku šedesátých let, kdy začal jeho cyklus Kolymských povídek nabývat své definitivní podoby, upíraly výhradně k jejich oficiálnímu zveřejnění v Sovětském svazu. Nehledě na sérii odmítnutí ze strany časopisů a nakladatelství sovětských o jejich zahraničním vydání nahlas nikdy neuvažoval. Alespoň o tom nenacházíme jedinou zmínku v jeho vzpomínkách, otevřených denících ani v rozsáhlé korespondenci. Než se vrátíme k ne právě šťastnému putování Kolymských povídek po zahraničních redakcích, musíme alespoň stručně vysvětlit, proč se jejich autor k možnosti publikovat na Západě stavěl tak rezervovaně. 

„Byl jsem účastníkem obrovské prohrané bitvy za skutečnou obnovu života,“ ohlíží se Šalamov ve svých vzpomínkách ze sedmdesátých let na sovětská dvacátá léta, která především zformovala jeho pohled na literaturu i jeho světonázor. Cítil se být součástí epochální společenské proměny, kterou přinesla Říjnová revoluce. A kulturní var porevolučního období – bouřlivé literární souboje a poetické bitvy moskevských avantgardních skupin – ho zformovaly také jako spisovatele. Popisná, mravoučná a psychologizující próza 19. století byla „svržena z parníku současnosti“, východisko se hledalo ve formálním experimentu, fragmentárnosti textu, v jeho fakticitě a dokumentárnosti. Odtud pozdější Šalamovovo upřednostnění „malých forem“ před románem, odtud krajní lapidárnost a stylistická hutnost Kolymských povídek.

„Prohra“ ve zmíněné bitvě na sebe pravda nenechala dlouho čekat. Přišlo první zatčení za šíření tzv. Leninovy závěti a účast v trockistické opozici, tři roky ve višerských táborech na Urale a po krátkém oddechu ve třicátých letech… sedmnáct let na Kolymě. 

Stalinismus bezesporu zasadil Šalamovovi stejně jako celé sovětské společnosti téměř nezhojitelnou ránu. Ale i po těžké táborové zkušenosti Šalamov dál považoval za svou prvořadou spisovatelskou i lidskou povinnost pokusit se doma, v Sovětském svazu, věci napravit: 

Šalamov se staví loajálně ke změnám po XX. sjezdu strany – vítá rehabilitace i Chruščovovy snahy o destalinizaci, i když nezřídka kritizuje jejich nedůslednost. Od chvíle, kdy se v roce 1956 vrátí do Moskvy, je ochoten se aktivně zapojit do chodu sovětské společnosti – pod podmínkou, že její vedení bezvýhradně, jednou provždy a na všech úrovních odmítne Stalinovo dědictví. A jeho tehdejší naladění, zachycené především v denících, jasně ukazuje jeho sympatie k obnově porevolučních ideálů, k návratu leninského utopismu. Tábory Šalamova nepřipravily o víru v nezvratnou proměnu, kterou prodělala sovětská společnost.Názorově má blízko k tomu, čemu se později v Československu začne říkat „socialismus s lidskou tváří“. 

Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!