Případy znásilnění, sexuálního týrání či vydírání často komunistický státní aparát kryl. Desítky žen se s nějakým takovým traumatem ze svého mládí Paměti národa svěřily. Textem zahajujeme rozsáhlejší téma s názvem „Ženy v ohrožení“.

Taková znásilnění žen a dívek neprobíhala za noci v temném parku, ale ve vyšetřovnách StB, v budovách škol, na internátech. Násilníci využívali zoufalství obětí, jejich strachu z tajné policie StB a velkého společenského vlivu funkcionářů KSČ. Vydírali je a dovedli k naprostému psychickému zhroucení, často na pokraj sebevraždy a úplné sexuální odevzdanosti. Dívky chycené v takové pasti se pod výhružkou perzekuce rodiny a blízkých podvolily všemu.

Paní Watsonová, v době natáčení pětaosmdesátiletá dáma, nás výslovně požádala, avychom její příběh zveřejnili, prozradila nám i jméno násilníka. Během našeho pátrání bohužel paní Watsonová zemřela. Snažíme se dohledat další detaily tohoto případu, k následujícím faktům jsme dospěli.

Téma „Ženy v ohrožení“ redakce Paměti národa zpracovává již několik měsíců. Objevujeme další a další svědectví, často se je zatím marně pokoušíme ověřit. Pátráme v archivech, srovnáváme vzpomínky obětí, hledáme svědky, podle různých důkazů i domnělé násilníky. „Soudruzi“ stopy těchto zločinů zdá se úspěšně zahladili. Hlavní aktéři jsou buď velmi staří, senioři, kteří si nic nepamatují, nebo jsou již po smrti. Zůstávají tak s námi vzpomínky starých dam, které si přály, abychom jejich případy prozkoumali a publikovali. Doufají, že jejich příběhy povzbudí jiné napadené ženy k odvaze bránit se a hledat pomoc alespoň dnes.        

Za paní Milenou Watsonovou jsme se poprvé vypravili v září 2023. Využili jsme chvíle, kdy přicestovala z Anglie do Prahy na krátkou návštěvu své vzdálené rodiny. Žila ve Velké Británii ve městě Purley jižně od Londýna. Do Británie emigrovala v roce 1967, utíkala před násilím, kterého se na ní dopouštěl kolega. 

Milena Watsonová (první zleva) na soutěži krásy v 50. letech. Zdroj: archiv pamětnice
Milena Watsonová (první zleva) na soutěži krásy v 50. letech. Zdroj: archiv pamětnice

Paní Milena se během prvního natáčení sama zmínila, s jistým ostychem, že kdysi zažila velmi nehezký příběh, kdy byla po celé dny držena v temné místnosti, hodiny svázána na židli, psychicky týrána a znásilněna. Když násilník drobnou dívku tenkrát odvázal ze židle, prosila ho, aby mohla zhasnout a spát, on jí to nedovolil, zářivky prý svítily po několik dní, během kterých ji její kolega, učitel, znásilňoval a nedovoloval spánek. Nevyspalá a zdeptaná prý ztratila odvahu vzdorovat a byla násilníkovi sexuálně zcela odevzdána.

Proč svůj příběh vyprávěla až těsně před smrtí?

Kdo, kde a za jakých okolností paní Watsonovou uvěznil a sexuálně týral? Milena učila ruštinu na Střední zemědělské škole v Nových Hradech. Tady ji podle jejího vyprávění brutálně napadl a opakovaně sexuálně zneužíval její kolega z pedagogického sboru. Nikomu se s tím tehdy nesvěřila, bála se.

Proč o tom až po dlouhých letech, krátce před smrtí, začala mluvit pro Paměť národa? Výslovně nás požádala, abychom příběh zpracovali a publikovali. Dlouhá léta se prý snažila vzpomínky vytěsnit, brala i  psychofarmaka. Do zahraničí prý v roce 1967 utíkala nejen před občanskou nesvobodou panující v Československu, ale také před svými traumatizujícími zážitky. Chtěla zapomenout. Psychiatr v Anglii jí předepsal léky na deprese, což prý částečně pomohlo.

Milena Watsonová v 70. letech na pláži Southbourne v Dorsetu. Zdroj: archiv pamětnice
Milena Watsonová v 70. letech na pláži Southbourne v Dorsetu. Zdroj: archiv pamětnice

Detaily svého věznění už popsat nedokázala

Případ jsme začali ověřovat, hledali svědecké výpovědi, dohledávali dokumenty v archivech. Po několika měsících jsme se za paní Watsonovou znovu vypravili, abychom zjistili citlivé detaily. Tentokrát jsme museli cestovat za ní do Británie. Jenomže od našeho posledního natáčení v Praze se zdraví paní Watsonové výrazně zhoršilo. Již si nedokázala detaily vybavit, vypadávala jí slova, cítila se unavená. Za pár dní po naší návštěvě zemřela, odešla v noci 2. května 2024 v šestaosmdesáti letech. Její příběh se tedy nyní pokoušíme rekonstruovat z její původní výpovědi, pomocí archivů a svědků z tehdejší školy.

„Soudruh“ si dělal, co chtěl, a vytipoval si ji podle fotky

Tatínek Mileny Watsonové Vladimír Foršt v roce 1952. Zdroj: archiv pamětnice
Tatínek Mileny Watsonové Vladimír Foršt v roce 1952. Zdroj: archiv pamětnice

Milena Watsonová, tenkrát dívčím jménem Forštová, chtěla studovat francouzštinu. Z kádrových důvodů jí povolili jen ruštinu. Tatínek, matematik Vladimír Foršt, vydělal velké peníze a dle slov paní Mileny v roce 1947 odmítl zaplatit milionářskou dávku, za což skončil ve vězení.

Po dokončení studií Milena v roce 1960 dostala z úřadu práce tzv. umístěnku. Měla nastoupit jako učitelka ruštiny na střední škole v Českých Budějovicích. Nestalo se tak. Do poštovní schránky jí totiž několik dní před nástupem doputoval dopis z jiné školy, který plány zásadně změnil: „Měla jsem se dostavit jako učitelka do internátní školy v Nových Hradech u Českých Velenic,“ vysvětluje. Až dodatečně se dozvěděla, že si ji prý vybral jeden z jejích budoucích učitelských kolegů.

„Byl to ‚soudruh‘, který si tam dělal, co se mu zlíbilo. Vybral si mě prý podle fotografie. Rozhodl, že jsem ta pravá, jak říkal, k rozmnožování dělnické třídy spojené s inteligencí.“ 

Zámek pro studenty jako z hororového filmu

V září 1960 tedy nastoupila na Střední zemědělskou technickou školu v Nových Hradech. Škola fungovala od roku 1958 a vychovávala studenty v zemědělských oborech, ekonomice a správě zemědělských podniků. Nabízela internátní ubytování jak pro studenty, tak pro učitele. To vše v prostorách rozlehlého klasicistního zámku nedaleko přísně střežené hranice s Rakouskem v okrese České Budějovice.

Zámek v Nových Hradech. Zdroj: Pavel Kořínek
Zámek v Nových Hradech. Zdroj: Pavel Kořínek

Krásná dvaadvacetiletá dívka po důvodech svého přeložení nepátrala. Do zámku v Nových Hradech, kde škola sídlila, se vypravila se zvědavostí i nervózním napětím, jak jako pedagožka obstojí. Už záhy po příjezdu na ni čekalo peklo. Dotyčný kolega, který si ji vyhlédl, měl do detailu promyšlený plán.

Hledali jsme místo činu, dnes tam chodí akademici na víno

Když se ocitli v osamění v budově školy, Milenu surově fyzicky napadl. Nikdo její volání neslyšel. Bránila se, ale byla to dívka, která se silnému muži nedokázala ubránit. Odvlekl ji do jakési kruhové místnosti bez oken, kde ji zamkl. Když protestovala, střídavě ji přivazoval k židli a odvazoval od ní a pod pohrůžkou pomsty na rodině ji donutil k sexu. Vyhrožoval jí, že je agentem StB a může cokoliv: zničit jí život i život její rodiny a přátel.

Vypravili jsme se na zámek, kde kdysi škola sídlila. Hledali jsme místnost, kterou paní Milena popisovala. V polovině května 2024 jsme využili výročního setkání skupinky bývalých absolventek, které studovaly v letech 1970 až 1974. S rozhovory o škole pro Paměť národa souhlasily. Vyprávěly, jak to tam chodilo, jak vypadaly místnosti – učebny, internátní pokoje. Popsaly také kotelnu, kruhovou místnost bez oken, přes kterou prý tajně utíkaly, když dostaly chuť na víno. Školní režim byl totiž přísný, alkohol zcela zakázaný, areál oplocený. Celý týden nesměly opustit zámek a rozlehlé zahrady kolem něj. Bývalá kotelna je podle našeho hledání jedinou místností na zámku, která by odpovídala popisu místa, kde kolega údajně mučil paní Milenu. 

Labyrintem chodeb jsme se do ní nakonec dostali. Dnes je z ní vinárna, kterou využívá Akademie věd ČR, která v zámku nyní sídlí. Místnost je to ponurá, vyvolává stísňující pocit.

Bývalých absolventek školy jsme se vyptávali, zda neslyšeli o případu znásilnění. Nechtěly o takových věcech mluvit, o žádném případu obtěžování, či dokonce znásilnění prý neslyšely.

Milena Watsonová během rozhovoru v roce 2023 (Foto: P.Kořínek)
Milena Watsonová během rozhovoru v roce 2023 (Foto: P. Kořínek)

Násilníkovi se odevzdala ze strachu, že zničí její rodinu

Novohradský zámek byl v šedesátých a sedmdesátých letech plný středoškolských studentek a studentů, kteří přes týden areál neopouštěli. Někteří učitelé v bočních křídlech zámku bydleli. Milena Watsonová, tenkrát mladičká a opuštěná dívka, popisovala, že její kolega, násilník, ji prostě zcela ovládal, znásilňoval a pod pohrůžkou estébácké likvidace rodiny zlomil:

„Není potřeba nic víc, stačí být po určitou dobu ve světle beze spánku a dostanete se do stavu, kdy nemáte vlastní vůli. Naprosto mě tím zdeptal.“

„Kdyby mi v tu chvíli řekli, ať skočím z okna, tak to udělám,“ popisuje Milena Watsonová. „Dostala jsem se do stavu, kdy mi bylo všechno jedno a nechtěla jsem pak už ani utíkat,“ popisuje paní Watsonová na nahrávce pro Paměť národa svůj tehdejší zcela odevzdaný stav. Násilník pravděpodobně ke svému činu využil několik volných dní, během kterých mohl v budově školy na bezbrannou dívku nerušeně zaútočit, uvěznit ji, pod rozsvíceným světlem ji pak nenechal vyspat. Zda se tak stalo během víkendu, kdy se škola vylidnila, nebo státních svátků, se můžeme dnes jen domýšlet.

Uvázali mě u židle, abych přestala mít vlastní vůli (Milena Watsonová)
 
 
00:00:00
00:00:00
„„Jenomže na poslední chvíli jsem dostala rozkaz, že se mám okamžitě dostavit do Nových Hradů u Velenic, kde byla internátní škola. Nic jsem netušila, tak jsem tam jela a už jsem se odtamtud nedostala. A tam jsem tedy zažila hrozné věci...“

 

Kdo byl její „kolega“, jaký je jeho příběh?

Jméno násilníka známe. Paní Milena Watsonová o něm otevřeně mluvila, ale  její vyprávění se nám nepodařilo ověřit. Jeho jméno proto neuveřejňujeme. Ověřili jsme ovšem, že jméno, které paní Milena vyslovila, se skutečně vyskytuje v Oblastním archivu v Českých Budějovicích v zápisech z pedagogických porad. 

 

V pokračování článku se dozvíte, zda se jednalo o příslušníka StB či funkcionáře KSČ a jak se ze sexuálního područí učitelka Milena dostala. A také budeme vyprávět další příběh, tentokrát z 50. let z uranových dolů. Dívka, která pomáhala politickým vězňům, byla vydírána estébáky a znásilňena. Zachránil jí funkcionář KSČ, který si ji poté vzal za ženu.     

O prožitém násilí se sexuálním podtextem není jednoduché vyprávět. I přesto hledáme další oběti, které se odhodlají a se svými svědectvími se s námi podělí. Kontaktujte nás prosím na emailu pavel.korinek@postbellum.cz.