„Politikou se zabývám celý život, protože ona se již od mého dětství zabývala mnou,“ řekl Karel Schwarzenberg ve svých vzpomínkách zaznamenaných Pamětí národa. Narodil se 10. prosince 1937, mezinárodní napětí tehdy rostlo a jeho rodina měla zanedlouho aktivně vstoupit do politického života. Jeho otec Karel VI. Schwarzenberg byl iniciátorem první Deklarace české šlechty, po ní následovaly ještě dvě. V září 1938 v ní čeští šlechtici vyjádřili podporu prezidentu Edvardu Benešovi a vyslovili se proti porušování historických hranic Československa. Karel Schwarzenberg k tomu řekl:
„Deklaraci podepsala spousta rodin s nečeskými jmény, ale cítili jsme se jako zemské rodiny, které patřily k zemím Koruny české a později Československu.“
Pouhých třináct dní po předání deklarace došlo v Mnichově k podepsání dohody, která hitlerovskému Německu postoupila československé pohraničí. Karel Schwarzenberg zastával názor, že po Mnichovu se Československo mělo bránit i za cenu obětí. Cituje slova své matky Antonie Leontiny Schwarzenbergové: „V roce 1938 chtěl bojovat každý. Od drvoštěpů a cestářů na Orlíku až po tvého otce. Každý chtěl jít do boje, a když se to zlomilo, byla to psychologická katastrofa.“
Rodiče o své statečnosti nemluvili
„Byla velmi energická a za nacismu i komunismu se chovala bezvadně,“ říkal Karel Schwarzenberg o své matce. Když se jí jednou zeptal, jestli měla tehdy strach, odpověděla: „Celej ten čas. A hroznej! Neumíš si představit. Ale to člověk musí překonat!“ V roce 1942 uvalili nacisté nucenou správu na rodinný majetek, takže rodina byla vykázána z Orlíku a musela se přestěhovat do Čimelic. Jeho rodiče o své statečnosti za války nemluvili, o jejich postojích se dozvídal až v poválečných letech od místních obyvatel. Otec v dubnu 1945 zorganizoval v Čimelicích ilegální odbojovou skupinu, která měla za úkol připravit protiněmecké povstání. Karel Schwarzenberg konstatoval:
„On nechtěl vypadat, jako že dělá něco extra, považoval to za svoji povinnost.“
Po druhé světové válce v roce 1945 byl Schwarzenbergům majetek navrácen pouze zčásti a následující léta přinesla další ztráty. V roce 1947 byl na návrh tehdejšího poslance za Československou sociální demokracii Blažeje Vilíma přijat zákon známý jako Lex Schwarzenberg, jímž došlo k vyvlastnění hlubocko-krumlovské větve, která právem primogenitury spadala do vlastnictví Adolfa Schwarzenberga. „To byl naprostý právní nesmysl. Zákon udělaný proti jednomu člověku,“ říká Karel Schwarzenberg. Jeho příbuzný přitom proslul svým odporem k nacistům a Benešovy dekrety se na něj nevztahovaly. Jenomže se psal rok 1947 a v Československu stále sílil vliv komunistů.
Nebyl čas se loučit
„To celé, co tady miluješ, Orlík, Čimelice, ztratíme. To si musíš uvědomit. Vypadá to tak, že budeme muset opustit zemi,“ sdělila devítiletému Karlovi matka krátce před únorovým převratem roku 1948. Dramatické dny na přelomu února a března zastihly rodinu v Praze:
„Pamatuji si, jak jsem se díval z okna a viděl pochodovat ty ožralé milice. A bylo mi jasné, co se právě stalo.“
Krátce nato onemocněl, zůstal doma a v rozhlase slyšel zprávu o smrti Jana Masaryka. „To byla doba, kdy jsme všichni četli foglarovky, byli jsme vychováváni v tomto skautském duchu.“
„Takže jsem se v župánku postavil vedle toho rádia a slíbil sám sobě, že nikdy tu věc neopustím, dokud nebude Československo zase svobodné,“ vzpomínal Karel Schwarzenberg.
Krátce nato jeho matka zorganizovala odchod rodiny do zahraničí. Otec onemocněl zápalem mozkových blan, a tak se podařilo získat pro něj povolení ke zdravotní cestě do Itálie. Když za ním rodina odjížděla, malý Karel si směl na cestu sbalit jeden kufr. Do něj dal nezbytné oblečení, svatý obrázek, křížek a knihu A. B. Svojsíka. „S nikým jsme se moc neloučili, nebyl na to čas,“ uzavírá Karel Schwarzenberg.
Hlavou schwarzenberského rodu
V Rakousku Karel vystudoval gymnázium a pokračoval studiem lesnictví na univerzitě v Mnichově. V roce 1960 došlo ve schwarzenberském rodu k zásadní události. Jindřich Schwarzenberg, dosavadní hlava primogenitury hlubocko-krumlovské větve, Karla adoptoval. Převážná část zahraničního majetku se tak sjednotila pod jednou osobou a Karel Schwarzenberg je od roku 1979 hlavou rodu.
Na radu svého adoptivního otce Jindřicha Karel přerušil studium lesnictví a přihlásil se na práva. Po strýcově smrti v roce 1965 se však musel ujmout správy rodinného majetku. Dva roky poté se oženil s Therese, hraběnkou z Hardeggu a Machlandu. „Ano, můj tchán byl nacista. To byl pro mě i pro rodiče problém,“ konstatoval Karel Schwarzenberg. Otec mu ale pomohl podívat se na to z jiného úhlu: „My neuznáváme Sippenhaft,“ připomněl mu otec. Šlo původně o pojem ze středověkého germánského práva, který převzali nacisté a podle něhož následky činů každého jednotlivce nese celá jeho rodina. Otec dodal:
„Nás zajímá, jaké postoje má ona, a ne, co dělal její fotr.“
Devět století Schwarzenbergů
Historie šlechtického rodu Schwarzenbergů sahá hluboko do 12. století. Původně nevýznamná rodina pocházející ze středofranského města Seinsheim se v průběhu dalších devíti století rozvinula v mocný česko-německo-rakouský rod, jehož představitelé měli vždy „prst na tepu doby“, a významně se tak podíleli na průběhu českých dějin. Bojovali s husity, válčili s Turky, byli u Napoleonovy porážky při Bitvě národů. V dlouhé rodové linii uvidíte vojáky vedle prelátů, státních úředníků či mecenášů a vlastenců, kteří v pohnutých dějinách 20. století pevně stáli při českém národu. Jedním z nich byl i Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas, XII. kníže ze Schwarzenbergu, okněžnělý lantkrabě v Kleggau, hrabě ze Sulzu a vévoda v Českém Krumlově, ve 21. století známější pod svým občanským jménem Karel Schwarzenberg.
A já vám říkám, že Schwarzenbergové vymřeli!
Během Pražského jara v roce 1968 Karel Schwarzenberg získal vízum k návštěvě Československa. Po dvaceti letech emigrace se mohl podívat do vlasti. S manželkou Therese navštívili rodinnou hrobku u Třeboně, zámek Orlík a Prahu. „V Československu během vrcholícího Pražského jara panovala tak silně euforická nálada, že jsem si již při návratu do Rakouska říkal: ,Tohle nemůže vydržet, to Rus nedovolí,‘“ vzpomínal Karel Schwarzenberg.
Navštívil také Hlubokou, kde se na nádvoří zrovna konala podpisová akce na podporu Dubčekova vedení; v těch dnech na konci července 1968 totiž právě probíhala československo-sovětská jednání v Čierné nad Tisou. „Já jsem se zamyslel nad tím, že by to bylo spíše kontraproduktivní, kdyby Schwarzenberg na Hluboké podepsal, že podporuje stranu a vládu. Ta holka u stolu se mě zeptala, zda to podepíšu, a nikdy jsem neviděl takový pohled plný opovržení, když jsem řekl, že ne.“
Další bizarní a lehce tragikomický moment zažil o chvíli později během prohlídky zámku, kde průvodkyně tvrdila, že rod Schwarzenbergů vymřel.
„Ohradil jsem se, že to není pravda, ale průvodkyně trvala na svém: ,Já vám říkám, že vymřeli!‘ Teprve když jsme vycházeli ven, někdo za mnou přiběhl: ,Nejste to vy?‘“
V čele Mezinárodního helsinského výboru
Krátce poté do Československa vstoupila okupační vojska Varšavské smlouvy a v Rakousku se začali objevovat emigranti. Karel Schwarzenberg pomohl celé řadě osobností, které v té době odcházely z Československa, mimo jiné Milanu Kunderovi či Pavlu Kohoutovi. V následujících letech dostal příležitost uplatnit svůj dlouhodobý zájem o lidská práva: stal se předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva, jehož posláním bylo sledovat dodržování ustanoveních helsinské konference. Organizace měla bdít nad dodržováním lidských práv v evropských zemích, kam spadaly i satelitní státy Sovětského svazu, kde k porušování lidských práv často docházelo. Karel Schwarzenberg k tomu poznamenal:
„Tím pádem jsem mohl jezdit do Československa oproštěný od sentimentality.“
Při jedné z těchto pracovních návštěv se setkal s Václavem Havlem, jemuž se do té doby spíše vyhýbal, protože oba byli neustále sledováni Státní bezpečností: „Věděl jsem, že když jsem tady, mám za sebou stálý doprovod a on také. Nechtěl jsem organizovat sjezd policajtů.“ Ke schůzce nakonec došlo v hlučném lokálu u Václavského náměstí, kde nemohli být odposloucháváni.
Podporoval také projekt Viléma Prečana, který na zámku Schwarzenbergů v bavorském Sheinfeldu založil Dokumentační středisko československé nezávislé kultury. Spolupracoval se socioložkou Jiřinou Šiklovou, jež byla velmi aktivní v pašování zakázané literatury oběma směry: do Československa putovaly dodávky exilové literatury ze Západu, opačným směrem zase samizdaty. Karel Schwarzenberg vzpomínal, že jednou ho Jiřina Šiklová požádala o převezení kontrabandu poněkud jiného druhu: dámských vložek, jež byly v té době v Československu nedostatkovým zbožím. „Samozřejmě jsem měl obavy, protože kdyby mě chytili při pašování zakázané literatury, jsem hrdina. Ale když mě chytí při pašování dámských vložek, jsem perverz,“ žertoval Karel Schwarzenberg. Nakonec se mu vložky podařilo převézt díky tomu, že do kufru schoval také pornografické časopisy. Ty upoutaly veškerou pozornost celníků a zbytek zásilky prošel bez povšimnutí.
Co se mi nejvíc povedlo? Hasiči!
Rychlé tempo událostí po 17. listopadu 1989 Karla Schwarzenberga překvapilo: „Nečekal jsem, že by režim padnul tak rychle. Domníval jsem se, že to bude pomalý rozklad, stopadesát let jako kdysi u Osmanské říše.“ Za nejšťastnější den svého života považuje 29. prosinec 1989, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem:
„Věděl jsem, že teď už je to na beton, teď jsme opravdu svobodní.“
Přijal nabídku Václava Havla a stal se prezidentským kancléřem. O své činnosti v politice vyprávěl velmi skromně: „Jediné, co se mi podařilo, jsou hasiči. Jako nový kancléř jsem si povolal zástupce všech oddělení a byl mezi nimi i velitel požárníků. Říkám mu: ,A vy, požárníci, ty požáry zakládáte?‘ ,Ne, my je hasíme.‘ Tak jsem je přejmenoval na hasiče,“ usmívá se.
Devadesátá léta přinesla Schwarzenbergům naději na vrácení majetku. Restituce proběhla bez problémů ve věci majetku Karlova otce, kdy došlo k navrácení orlického a čimelického zámku včetně přilehlých lesů a polností. O majetek odebraný v roce 1947 zákonem Lex Schwarzenberg ale Karel Schwarzenberg neusiloval. Do vleklého a neúspěšného soudního sporu se však pustila jeho nevlastní sestra Alžběta Petzoldová. Zákon, který v Čechách platil i po tolika desetiletích, se jí podařilo prolomit jen v jedné věci: Schwarzenbergům byla vrácena rodinná hrobka v Třeboni. „Děly se mnohem horší věci. Nám jenom sebrali majetek, jinde se i vraždilo,“ uzavřel Karel Schwarzenberg.
V nadcházejících letech byl aktivní v politice jako ministr zahraničních věcí a později spoluzakladatel a první předseda strany TOP 09. V roce 2013 se v přímé volbě prezidenta ve druhém kole neúspěšně utkal s Milošem Zemanem. I po odchodu z politiky však zůstával v pozici respektované autority, komentátora politického dění a zastánce lidských práv.
Na podzim roku 2023 média přinesla řadu zpráv o hospitalizaci Karla Schwarzenberga. Bohužel si kvůli ní 28. října nemohl z rukou prezidenta republiky převzít Řád bílého lva – nejvyšší státní vyznamenání propůjčované osobnostem, které se zvlášť zasloužily o republiku. Dva týdny na to přišla smutná zpráva. Karel Schwarzenberg zemřel 11. listopadu roku 2023 ve Vídni ve věku 85 let.
