Když se jej po válce jiný exulant v Americe ptal, co je vlastně jeho hlavním zaměstnáním, shrnul to stroze:
Povolání: Schwarzenberg
Tohle rodové jméno s sebou totiž přinášelo mnoho závazků a lesk jeho dávné slávy nutil k činorodosti a službě. Stejně tomu bylo i u Františka. „Byl jsem státním úředníkem, nějakou dobu velkostatkářem. Byl jsem aktivní v politice, mým oborem je státní právo. V době domácího odboje jsem přímo z nařízení okupačních orgánů do rubriky zaměstnání psal: ‚nezaměstnaný‘,“ říkal. Právě jeho angažování se v odboji, vojenských a diplomatických záležitostech je velmi zajímavé.
František Schwarzenberg narukoval do čs. armády v roce 1931. Sloužil s dalšími třemi mladíky s „modrou krví“ – bratrem Karlem Schwarzenbergem, Janem Thurn-Taxis a Janem Dobrženským. Rukovali do Dačic, ale po několika dnech přešli do školy pro důstojníky jezdectva v Pardubicích. Všichni se stali příslušníky 8. jezdeckého pluku. Podporučík František Schwarzenberg se také úspěšně účastnil několika dostihů.
Vrátil se ale do civilu, dokončil studium práv a politických věd. Zabýval se státním právem a brzy se mu začala rýsovat zajímavá kariéra v diplomacii. Tuto dráhu mu prý také při jejich setkání osobně doporučil Edvard Beneš. Šlechtický titul znamenal výborný předpoklad pro přístup k těm nejvyšším kruhům evropské diplomacie. Brzy tedy také František Schwarzenberg na „Zamini“ nastoupil. V roce 1938 však znovu oblékl vojenský stejnokroj.
Dodnes je mi zatěžko odpouštět...
Za mobilizace v létě 1938 František Schwarzenberg nastoupil k jednotce dislokováné u obce Peklo mezi Vamberkem a Rychnovem nad Kněžnou. K novému poslání jej odvolal telegram od velitele zpravodajské služby plk. Moravce. Poručíka Schwarzenberga přidělili jako zástupce k britské Runcimanově misi, která přijela získat poznatky pro zprávu o situaci na německém území Sudet.
Po neslavném uzavření mnichovské dohody vedoucí k odstoupení pohraničních oblastí Německu působil mladý šlechtic také u pozorovatelské mise, která monitorovala za československou stranu průběh anexe pohraničí. „Viděl jsem hrůzný obrázek nacismu, jak se Sudeťáci tahali s našimi lidmi o člověka. Byl to Žid, nacisté jej chtěli do koncentráku, a naši věděli, že ho musí zachránit. Ve dvacátém století! Jedni, aby mohli bezdůvodně člověka zavraždit, a druzí, aby mu zachránili život. Dodnes je mi někdy zatěžko v sobě najít onen křesťanský přístup – odpouštět.“ Vzpomínal prý s hrůzou v očích po padesáti letech František Schwarzenberg.
Chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu
Od vzniku Protektorátu čelili představitelé české a moravské šlechty tlaku – měli se přihlásit k německému občanství. Nacistům by to v nově zřízeném Protektorátu výrazně pomohlo. Loajální česká šlechta se mínila opětovně proti tomuto tlaku vymezit. V září 1939 František Schwarzenberg formuloval národností prohlášení české šlechty.
Podepsaných 85 jejích příslušníků deklarovalo svou věrnost českému národu. Státnímu prezidentu Háchovi dokument předal sám František Schwarzenberg. Svůj slib věrnosti národu také dodržel.
V odboji
V roce 1940 definitivně odešel ze státních služeb, když po něm Háchův kancléř požadoval podepsání slibu věrnosti Hitlerovi. Brzy poté se František Schwarzenberg zapojil do odboje. Stal se spolupracovníkem bývalého Masarykova kanceléřa Přemysla Šámala, přes své kontakty se mu dařilo zprostředkovávat styk s exilovou vládou v Londýně. Dílčí věci pak plnil na základě instrukcí Aloise Eliáše, spolupracoval i se slavnými Třemi krály – Mašínem, Morávkem a Balabánem. Finančně a materiálně podporoval rodiny zatčených a popravených vlastenců.
Velice aktivně také působil při Pražském povstání. „Za mnichova nám nebylo dovoleno bojovat, ač jsme bojovat chtěli. Tím spíše jsme všichni cítilil nutnost, PRAVÍM NUTNOST, bojovat nyní,“ řekl mnohem později novináři Vladimíru Škutinovi o náladě 5. května 1945. Oblékl tedy uniformu, spojil se s kolegy z odboje a povstalcům přivezl své lovecké zbraně. S jednou z nich je zachycen bojovník povstalců na fotografii Oldřicha Smoly uveřejněné v knize „Srdce Prahy v plamenech“.
František Schwarzenberg se stal součástí České národní rady. Vedl dílčí jednání, zjišťoval situaci i zprostředkovával vyjednávání mezi radou a K. H. Frankem. Dostal rovněž pověření, aby v povstaleckém rozhlase přečetl první prohlášení České národní rady. Do budovy rozhlasu se dostal v době, kdy se uvnitř už střílelo. Rozhlasáci jej zavedli do připraveného studia, kde měl do éteru pronést svou řeč. Nicméně i k němu se začali dobývat Němci. S rozhlasáky se tedy přesunul do sklepa, kde zřídili nouzové studio. V těchto improvizovaných podmínkách Schwarzenberg přečetl prohlášení, ze kterého pak citovala BBC a o pražském povstání se dozvěděl celý svět.
Od vojenského velitele povstalců gen. Kutlvašra dostal kromě jiného i rozkaz k vyjednání kapitulace se silnou německou posádkou na hlavním nádraží. Nacistický velitel se tam odmítal vzdát povstalcům a zapůsobila na něj až důstojnická uniforma i Schwarzenbergovo vystupování.
Konec druhé světové války však neznamenal definitivní konec konec totality v Československu ani životních peripetií schwarzenberských knížat. František tak nemohl pokračovat ve zvelebování svých milovaných Nalžovic.
Nalžovice
Nalžovický zámek František získal do poručenství v roce 1931, zatímco jeho bratr Karel Schwarzenberg měl spravovat Orlík. František sem zavedl elektřinu i vodovod. Nalžovice si oblíbil, sám si je také vybral, a věnoval jim značnou péči. Za Protektorátu mu zámek s pozemky zkonfiskovali Němci a v roce 1943 zde zřídili výcvikové středisko SS.
Po válce zámek a statek obsadili a užívali vojáci Rudé armády. Definitivně je Nalžovic zbavili komunisté, když zámek v roce 1948 vyvlastnili. Únorový komunistický puč Františka Schwarzenberga zastihl v Římě, kde působil jako velvyslanec ve Vatikánu. V den smrti Jana Masaryka pak oficiálně vystoupil z československých diplomatických služeb. V Římě založil Komitét pro pomoc uprchlíkům z Československa. Pracoval také v Radě svobodného Československa a přesídlil do Spojených států. V Chicagu učil na univerzitě, přednášel politologii, a také se velmi aktivně zapojoval do života emigrantských spolků.
V roce 1980 se rozhodl odstěhovat do Rakouska. V roce 1990 získal zpět v restituci zámek Nalžovice. V březnu 1992 v Murau zemřel.
Nezapomíná se
Máme zato, že příběhy statečných lidí je třeba připomínat. Paměť národa se ve spolupráci se Středočeským krajem podílela na zřízení pamětní desky věnované Františku Schwarzenbergovi v jeho milovaných Nalžovicích. Odhalena byla v pondělí 6. října v 17:00 v nalžovickém zámku.
