Jaké bylo psát o nevinných dětech, které prožívaly bezpráví?
.jpg)
Bylo to do jisté míry bolestné a také naléhavé. S Pamětí národa jsme se probírali přibližně třiceti příběhy a vybírali z nich ty nejvhodnější, což zabralo asi měsíc. Trvalo mi dlouho, než jsem všechno přečetl, a už v těch chvílích se člověk citově angažuje. Byla to celkem bolestná záležitost a celou dobu jsem se snažil pracovat se značným respektem vůči lidem, o kterých píšu.
Příběhy naštěstí nekončí tragicky…
Já se ale obávám, že ty nejtragičtější příběhy neznáme. Neměl je kdo vyprávět... Zároveň jsem se snažil vybírat osudy, které měly alespoň trochu pozitivní vyznění, protože příběhy mají být přístupné i dětem. Rád bych jimi děti povzbudil k tomu, aby se chovaly empaticky a nepropadaly pocitu, že skutečnost může být jen čistý horor.
Jak výběr dětských hrdinů probíhal?
Michal Šmíd z magazínu Paměti národa mi poslal několik desítek návrhů a potom jsme se snažili vybírat příběhy tak, aby se lišily. Chtěli jsme ukazovat různé druhy totality, různé postavy, chlapce i dívky. Zaměřili jsme se i na migranty, kteří přišli do Československa nebo České republiky. A především jsme hledali přesah.
Konzultoval jste psaní příběhů i s jejich vypravěči osobně?
Vycházel jsem skutečně z nahrávek a textů z archivu. Jsem autorem historických románů a vím, že moment konfrontace pamětníka s jeho zpracovaným příběhem není úplně jednoduchá záležitost. Pamětník může mít více či méně oprávněný pocit, že „takhle to nebylo“. Nenechávali jsme nic autorizovat i proto, že se nejedná o novinářské rozhovory ani reportáže, jde o literaturu někde na pomezí povídek, což pro mě byla velká výzva.
Zúčastní se někdo z protagonistů křtu knihy?
Upřímně doufám, že někdo přijde. Mám zkušenost z jedné literární akce v Ústí nad Labem, kam dvě pamětnice dorazily. Seděly v publiku a komiks (Odsunuté děti, pozn. autora) už znaly, a já i přesto cítil opravdu velkou nervozitu, co na to řeknou. Nakonec přišly mně i mému spoluautorovi Janu Blažkovi poděkovat za naši práci, což byla velká úleva.
Snad tedy vaši dětští hrdinové dorazí i na nynější křest...
Ano, doufám v to. Ale je třeba říct, že jsem při psaní myslel víc na dětského čtenáře než na hrdinu. K postavám nicméně chovám nesmírnou úctu a snažil jsem se vše napsat tak, abych nikoho dodatečně nezranil. Nechtěl jsem, aby měl kdokoli pocit, že jejich příběhy byly „použity“, nebo dokonce zneužity. To je pro mě velice důležité.
Je ta knížka primárně literaturou pro děti?
Byl bych rád za společné čtení dětí a rodičů, ale zároveň si knihu děti nebo rodiče můžou přečíst i sami. Jsou to příběhy určené čtenářům různého věku. Zároveň mi šlo o to, aby byly jazykově i zkušenostmi skutečně dětem přístupné, proto jsem je nezahlcoval historickými detaily. Ty jim mohou vysvětlit právě rodiče nebo se je dozvědí třeba ve škole. V mé představě se v ideální knize stírají věkové kategorie, podle kterých je určena jen pro nějaký věk.
Měla by se kniha dostat i do škol?
Doufám, že k něčemu podobnému dojde. Post Bellum a Paměť národa je velmi dobrá referenční adresa, která zaručuje kvalitu podobných textů a různé publikace se skutečně stávají součástí výuky na základních a středních školách. Studenti i učitelé o tuto tvorbu mají zájem, je tedy o co se opřít.
