Miroslav Froyda narozený roku 1933 pochází z Plzně z rodiny hospodského a fotbalisty. V roce 1953 maturoval na strojní průmyslovce. Učil se anglicky, miloval americkou hudbu – blues, swing, country, měl dobré zkušenosti s americkými vojáky, kteří Plzeň v květnu 1945 osvobozovali, tlumočil jim.
Nechtěl žít v komunismu, proto plánoval útěk na Západ. Toužil stát se pilotem dopravního letounu v USA. Naplánoval si, že ukradne stíhačku a uletí z Československa přes západní hranice. Jenomže se nedostal na vojenskou leteckou univerzitu. Proto v roce 1953 překročil hranice „po svých“ během letní brigády v JZD. K překonání hraničních drátů pod napětím použil dřevěný žebřík.
Pohraničníci je vytáhli z bažiny
Ve Vídni přijal nabídku spolupráce s vojenskou americkou zpravodajskou službou MIC. S kumpánem, stejně starým přítelem Jaroslavem Klaasem, se pokusili v noci z 8. na 9. srpna 1954 přejít zpátky do Československa. Měli za úkol zorganizovat odbojovou skupinu, která by získávala různé vojenské informace, informace o sovětských diplomatech a přes tzv. mrtvé schránky zprávy je měli předávat dalším agentům-kurýrům. Za protikomunistický odboj Miroslavu Froydovi Američané slíbili občanství.
Vzpomínky Miroslava Froydy a Jozefa Babiaka pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum jen díky podpoře soukromých dárců. Budeme rádi, pokud se ji rozhodnete podpořit i vy třeba drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa. Za případnou podporu děkujeme!
Přechod se nezdařil. Miroslava Froydu a Jaroslava Klaase vyčenichal vlčák pohraniční hlídky, skrývali se v bažině: „Doufali jsme, že nás v tom dešti a vodě nenajde. Ale vzdali jsme se až ve chvíli, kdy mě pes tahal za nohavici. Tak jsem vykřikl: ‚Nestřílejte, vzdáváme se!‘ Stačil jsem ještě Jaroslavovi říci, aby se zbavil pistole,“ vypraví Froyda, kterého asi po pětiměsíční vazbě soud v procesu Klaas a spol. poslal na patnáct let do vězení za pokus o špionáž a ilegální přechod hranic.
Dívky sledoval z okénka autobusu
Z plzeňských Borů ho převezli do Leopoldova. Na cestu autobusem, kterým ho vezli přes republiku celý den, dodnes vzpomíná. Po skoro roce viděl skrz zamlžené okénko běžný civilní život a přírodu: „Bylo to silné. Samozřejmě mě v tom věku zajímaly ženy. Sledoval jsem lidi na ulici. Ale jeli jsme i přes místo, kde pohřbili tátu,“ říká Miroslav Froyda.
„V duchu jsem se modlil a myslel na tátu. Víte, s vírou jsem to měl různě, ale v těch nejtěžších chvílích mi moc pomohla.“
V Leopoldově Miroslav potkal stejně starého nadaného matematika, Slováka ze Žiaru nad Hronom, Jozefa Babiaka.
Zhnusila se mu práce na poli kvůli opilému tátovi
Jozef Babiak se narodil v roce 1934 v rodině bývalého obchodníka. Rodina mívala obchůdek s různým zbožím v obci Lontov u slovensko-maďarských hranic. V roce 1942 mu zemřela maminka: „Dodnes nevím, co se stalo. Udělalo se jí zle, odvezli ji do nemocnice, a už se nevrátila,“ vypráví Babiak, jehož otec po tom, co jim těsně po válce vyrabovali rodinný obchůdek, začal hospodařit na dvacetihektarovém poli.
Jeho syn studoval gymnázium, ale školu nedokončil, protože se vrátil domů a pomáhal na statku. Jeho otec se znovu oženil a začal pít. Práci nechával na sedmnáctiletém synovi, který se s otcem pohádal a odešel: „Utekl jsem k sestřenici. On mi všechno to zemědělství, gazdovství, hospodaření tak zhnusil, že jsem s tím už nechtěl nic mít,“ vysvětluje Babiak.
Od války miloval letadla. Jako dítě pozoroval hučící svazky bombardérů směřující přes kopce na Německo. Fascinovaly ho stroje, které létaly. Lámal si hlavu nad jejich fyzikou. Snil o kariéře vojenského letce. Díky sestřenici se seznámil s jejím nápadníkem, vojákem sloužícím u letectva. Ten mu zajistil místo v Praze v jinonickém Motorletu (dříve Waltrovka), továrně na automobily a letecké motory.
Táta se upil, protože JZD zdevastovalo jeho statek
Osud jeho tatínka i rodinného statku od té chvíle, kdy jej Jozef Babiak opustil, spěl ke zkáze. Jeho otec nedokázal plnit předepsané povinné dodávky masa, mléka a obilovin, které byly likvidační. Komunistické úřady mu hrozily, že pokud nedodá požadovaná množství, bude zatčen a souzen za „znesnadňování kolektivní formy zemědělství.“ Druhou možností bylo, aby „dobrovolně“ s celým hospodářstvím vstoupil do JZD.
Vstup do JZD odmítl a v termínu dodávky nedodal. Byl zatčen a rok vězněn. Vrátil se s podlomeným psychickým i tělesným zdravím. Úřad ho z jeho vesnice vykázal a nastěhoval se k dceři. Peníze utápěl ve víně, s dcerou se pohádal a vrátil se do domu, odkud ho předtím vykázali. Žil nuzně jako námezdní dělník, sledoval, jak se jeho statek kvůli hospodaření JZD rozpadá.
Propadl alkoholu a nakonec utrápený zemřel v roce 1962. Se synem Jozefem se už neviděl. Syn totiž v době jeho umírání už osmým rokem seděl v komunistickém vězení s trestem šestnácti let za pokus o přechod hranice. Ani mu nedovolili zúčastnit se otcova pohřbu.
K hranicím s konfidentem StB
Jozef Babiak se po svém nástupu do Motorletu seznámil s Bohumilem Matějovským, který plánoval útěk přes hranice. Podle vyprávění Jozefa si jeho přítel bohémsky až výstředně užíval život, o svém plánu se nejspíš neopatrně svěřoval kdekomu. A tak se o těchto plánech dozvěděli konfidenti StB.
Matějovský si přechod nakonec rozmyslel, Jozef nikoliv. Když mu komunisté zavřeli tátu, cosi se v něm zlomilo a rozhodl se, že v této zemi žít nechce a za každou cenu odejde na Západ. Jeho pokus ovšem od začátku monitorovala StB. Údajný převaděč spolupracoval s komunistickou policií, která na něj počkala u hranice za obcí Moravský svatý Jan.
Při draní peří profesoři přednášeli fyziku
Miroslav Froyda a Jozef Babiak spolu prožili ve vězeňských celách, dílnách, na zemědělských pracech, v továrnách takřka deset let. Společně studovali matematiku a fyziku. Na celách jim třeba při draní peří přednášeli věznění profesoři, kněží, řeholníci.
V kriminále prošli Froyda a Babiak univerzitou technickou i humanitní. Babiaka si vzal do péče uvězněný profesor teoretické fyziky Imrich Staríček, člen tzv. katolické Rodiny, organizátor křesťanských kroužků, který byl odsouzen na patnáct let za údajné „odvádění mládeže od budovatelského úsilí, od studia marxismu-leninismu a za přítulnost k Vatikánu,” uvádí se v rozsudku.
„To bylo zajímavé přátelství. Byl to nesmírně nadaný matematik, hráli jsme spolu šachy i bez šachovnice. Hodnej a charakterní chlap,“ popisuje svého přítele Miroslav Froyda. Po telefonu se po letech spojili s Jozefem Babiakem, který žije ve slovenském Zvoleni: „Víte, já si na něm nejvíc cenil, že to nebyl udavač, nikdy by nezradil. Přátelil se výhradně s politickými vězni, nepaktoval se s kriminálními nebo s bachaři,“ říká o svém příteli Jozef Babiak.
„Bolševici získávali vězně ke spolupráci za různé výhody, úplatky, ale u něj by nepochodili. Je to čestný člověk.“
Přátelství skoro devadesátiletých pánů Froydy a Babiaka trvá dodnes. Žijí od sebe stovky kilometrů, ale pravidelně si telefonují.
O ženách prý nemluvili, raději o matematice
O čem si spolu za ta léta strávená ve věznicích v Leopoldově, Opavě, na Borech povídali? Místo řečí o dívkách a o tom, jak si zařídí život na svobodě, se prý věnovali odborným diskuzím. Odpoutávali se od vězeňského prostředí studiem technických oborů, vymýšlením vědeckých projektů, řešením matematických rovnic a poměrně zajímavými vynálezy a nápady.
Například Froyda přišel s konceptem plovoucího motoru pro vodní lyžaře. Oba pak vedli dlouhé odborné technické disputace, propočítávali konstrukci do nejmenších detailů: „Ano, ano! Vzpomínám si,“ směje se Jozef Babiak. „To jsme skutečně promýšleli, ale on pak už tu věc nějak nemohl po propuštění realizovat, nepracoval v podniku, kde by k tomu měl prostředky. A taky jsme se přeci jen museli starat o rodinu,“ vysvětluje Jozef Babiak, který tvrdí, že vynález pana Froydy měli tenkrát precizně promyšlený.
Mukl kladl podmínky komunistické bankovní úřednici
Jozef Babiak vyšel z vězení po třinácti letech na podmínku až v roce 1966. Býval by byl propuštěn pravděpodobně už v roce 1960 na velkou amnestii politických vězňů, odmítal ale podepsat propouštěcí podmínky. Krátce po propuštění se zamiloval do bankovní úřednice a členky KSČ. I Mária city opětovala. Její milý jí však dal podmínku, že si ji vezme jen tehdy, když vystoupí ze strany.
V bance se podivovali, že někdejší mukl si klade podmínky, ale Mária se lásky nevzdala: „Vystoupila ze strany a dneska je pečená vařená v kostele,“ směje se Jozef Babiak, který se díky svým matematickým vědomostem a inženýrským dovednostem získaným ve vězení poměrně rychle našel dobré místo ve strojírenské továrně. Z místa odešel ze zdravotních důvodů. Kvůli hluku v továrně málem přišel o sluch. Dvanáct let pak pracoval jako údržbář ve zvolenské nemocnici.
Bývalý politický vězeň varuje před vládou lůzy
Miroslav Froyda, který se po propuštění v roce 1964 protloukal po dělnických profesích, pracoval jako závozník, nákupčí náhradních dílů, svého přítele z vězení žijícího na Slovensku navštívil snad jen dvakrát. Pravidelně si ale telefonují.
Panu Froydovi se jeho hudební vkus z doby mládí nezměnil. Rád poslouchá americké písně, i proto je oddaným fanouškem české country kapely Taxmeni. Říká, že z toho, co kolem sebe vidí a slyší, pociťuje obavy.
Podle něj se veřejné mínění opět začíná přiklánět spíše k Východu než k západní demokracii. Varuje před lůzou, která když se chopí moci pod pláštěm jakékoliv, ať už levicové nebo pravicové ideologie, vrátí se pronásledování podobné tomu před rokem 1989.
Velmi si cení projektu Paměť národa: „Je to až neuvěřitelné, co se podařilo zaznamenat. Mám z toho velkou radost. Díky Paměti národa jsem si poslechl vyprávění mého přítele Jozefa,“ chválí náš projekt Miroslav Froyda.
