Není to vysloveně hněv, co u nás dnes pohání demonstranty a stávkující. Tak hodnotí Jan Dobrovský události posledního týdne. „Hněv vypadá jinak. Tak jako ve Francii, kde při protestech hoří auta v ulicích a mají vytlučené výlohy. Ale tohle na mě dělá dojem, že je to jakési upozornění vládě: jsme tu, jsme často i tvoji voliči, můžeme rozumět mnoha tvým pohnutkám, ale přesto – prosím vnímej, co říkáme. Jindřich Šídlo připomíná, že se u nás protestovalo proti mnoha vládám, a za největší triumf odborů považuje železničářskou stávku z února 1997. „Dušek tehdy zastavil na týden vlaky. Načež Klaus zastavil transformaci železnice.“
Devadesátá léta byla ovšem dobou odborových protestů, které většinou neměly skrytý politický charakter. Odboroví předáci jako Jaromír Dušek neměli sami politické ambice nebo to na nich nebylo vidět tak jasně jako dnes na Josefu Středulovi. Koneckonců od doby prezidentské volby může být každá jeho veřejná aktivita považována za formu reparátu. Tedy spíš za politický než odborářský akt, zvlášť pokud se vedení odborů spojilo s různými postavami z dezinformační scény typu Jindřicha Rajchla.
Ne že bychom nežili v době jak obavy z budoucnosti, tak pocitu, že chybějí peníze ve zdravotnictví, ve školství nebo v kultuře. Za hlavní motor protestů proti vládě ovšem Jan Dobrovský považuje důvody psychologické: „Jako kdybchom nikam nesměřovali, jsme bez vize budoucnosti. Jedna černá labuť za druhou. Nejdřív covid, pak jedna válka, teď druhá. Cítíme, že nás to ohrožuje v naší bezpečnosti i blahobytu. Ale to není hlavní důvod naší nespokojenosti, ten je psychologický. Kvůli inflaci jsme přišli o obrovskou část úspor. Tisknout peníze a rozdávat je znamená zadělávat si na inflaci novou. Zastavily se investice. Cena peněz je vysoká. A to všechno vytváří pak obraz toho, že nevidíme světlo na konci tunelu. A s tím vším současná vláda souvisí relativně málo.“
„Chybí tam moment naděje,“ souhlasí Jindřich Šídlo.
„Loni na podzim jsme si říkali, že nás čekají drsné časy. Na jaře jsme si vydechli: vždyť se to vlastně skoro zvládlo. A teď na podzim už máme pocit, že se nikdy nedožijeme jara, především politicky. A myslí si to vláda i její voliči.“
Jan Dobrovský přirovnává proměnu politiky a její vyprazdňování v posledních letech k tomu, jak bleskově se mění svět okolo nás v technologickém smyslu. Jako bychom stále rychleji výkon politiky „aktualizovali“, ale přitom se její smysl vyprazdňoval.
„Nejdřív to byl mírný populismus: čteme průzkumy a přizpůsobujeme se přání lidí. Pak se rozkročíme zprava doleva. A dnes už jsme tak daleko, že ani voliči nevědí, jaká je jejich pravá orientace. Mnoho lidí se považuje za pravostředové voliče. Ale když jim pak výzkumné agentury položí konkrétní otázky, ukáže se, že jsou zcela nalevo.“
Mohla by naši politickou i společenskou situaci „osvěžit“ promyšlená a dobře naplánovaná rekonstrukce kabinetu? Noví lidé? Ale kde je vzít? A chceme vůbec nové tváře, nebo se rádi budeme vracet k těm, které už známe? A proč jsou Piráti jediná politická strana, která dokáže zničit samu sebe i bez opozice? Poslechněte si letošní poslední živé vystoupení podcastu Paměti národa v rámci Hradeckého memoriálu z 27. listopadu.
