Petr Pithart: „Podporu Izraele Češi mají ‚v genech‘, to jinde v Evropě není“ (Ukázka)

Masaryk bojoval proti předsudkům

„Dobré vztahy stojí na pragmatických základech,“ říká Petr Pithart o genezi moderních česko-židovských vztahů v souvislosti s angažmá profesora T. G. Masaryka v době takzvané hilsneriády, událostí z roku 1899, kdy tehdejší česká společnost žila domnělou rituální vraždou křesťanské dívky Anežky Hrůzové, tu měl spáchat židovský mladík Leopold Hilsner poblíž městečka Polná. Proti takové středověké pověře o rituální vraždě vystoupil navzdory tehdejšímu veřejnému mínění právě profesor T. G. Masaryk.

„On byl v tomto překvapivě cynický. Masaryk potom říkal: ‚Ta hilsneriáda, ta se mi potom ve světě vyplatila…‘ Židé všude ve světě totiž mají velký vliv v médiích a častou jsou bohatí. Určitě mu pomohli jak novináři, tak Židé v Americe (…) Masaryk nebojoval proti obvinění jako takovému nebo proti tomu, aby byl Hilsner označen za vraha. On bojoval proti předsudkům. A ve světě to mělo obrovský ohlas. Za nějakých patnáct let už Masaryk pracoval pro Československo a Židé, zejména ti američtí, mu pomáhali.“

Zároveň Petr Pithart zmiňuje, jaký význam mělo angažmá budoucího československého prezidenta v době hilsneriády pro tehdejší českou společnost. „Masaryk obrousil hrany. Přiznal se, jakým nehoráznostem, které mu máma vyprávěla, sám věřil. Tím ‚i já jsem tomu věřil‘ přiměl lidi, aby korigovali své dřívější názory, tu nesmyslnou pověru o panenské krvi.“

Masarykův zájem o židovskou problematiku tím ovšem nekončil. Byl prvním státníkem, který (byť neoficiálně) navštívil v roce 1927 tehdejší palestinské území pod britským mandátem. „Jako kdyby tušil, že tam jednou vznikne stát. A to mu Izraelci nikdy nezapomenou.“

My jsme jim pomáhali za těžký prachy

Ve svém vyprávění se Petr Pithart posouvá do doby bezprostředně po druhé světové válce. Tragická zkušenost židovského národa během šoa vedla k akceleraci vystěhovalectví do Palestiny a nakonec až ke vzniku Izraele jako nového židovského státu. Ten se opět těšil významné podpoře československých politiků napříč názorovým spektrem.

„Tehdy se mísily dva motivy a nikdo je nedokáže zvážit,“ říká o tehdejší politické reprezentaci Petr Pithart. „Jednak tu opravdu byla představa, kterou sdílel Stalin, že z Izraele bude tak či onak socialistický stát. První kibucy byly víceméně socialistické. Druhý motiv byl pragmatičtější, popravdě řečeno jsme jim pomáhali za velké peníze. Naši pomoc jsme si nechali štědře zaplatit. Ještě během pozdního jara roku 1948, kdy už tady byl jiný režim, jsme Izraelcům pořád pomáhali. A oni nám to nikdy nezapomněli,“ říká a vzpomíná, jak ještě po letech jel v taxíku nočním Tel Avivem a starší muž, který byl za volantem, mu říkal: „První puška, kterou kdy Žid držel v ruce, byla brněnská.“ A dodává: „Tohle tam ještě je pořád živé.“

Byli jsme jedni z prvních Čechů v Izraeli po šestidenní válce

Izrael se nestal dalším socialistickým státem, vztahy proto postupně ochladly. V době šestidenní války roku 1967 se Sovětský svaz a jeho satelity postavily na stranu koalice arabských států a Československo tehdy patřilo k zemím, které s Izraelem přerušily diplomatické styky. Debata, která se kolem toho rozvířila, patřila k důležitým předehrám uvolnění roku následujícího, pro něž se vžil název pražské jaro, a Petr Pithart coby tehdejší spolupracovník redakce Literárních novin byl u toho.

„Moskva přikázala přerušit diplomatické styky. A v červnu roku 1967 se konal IV. sjezd československých spisovatelů, který byl mimořádně bouřlivý. Spisovatelé si tam ‚pouštěli hubu na špacír‘. Jan Procházka, tehdejší ‚milec‘ prezidenta Antonína Novotného mezi literáty, a Arnošt Lustig navrhli usnesení, že jsme proti přerušení diplomatických styků s Izraelem.“

Tehdejší dění přimělo slovenského spisovatele Ladislava Mňačka k „okázalé emigraci do Izraele“. A v době uvolnění roku 1968 právě Mňačko inicioval pozvání mladých studentů, novinářů a spisovatelů, do Izraele s nimi cestoval i Petr Pithart. Program obnášel práci v kibucech i cestování po celé zemi. „Byli jsme jedni z prvních Čechů, kteří do Izraele přijeli po šestidenní válce. Já jsem byl v Knesetu, mluvili jsme s novináři.“ V rámci okružní cesty 20. srpna 1968 navštívili Golanské výšiny, místa nedávných bojů šestidenní války.

„Všude tam stály rozstřílené sovětské tanky a pak taky naše obrněné transportéry a vejtřasky. Byli jsme zdrceni. Zdrceni z toho, že jsme se účastnili války na straně okolních arabských států.“

Z Izraele se zdálo, že se Československo bude bránit

Vzápětí k delegaci doputovala šokující zpráva o sovětské invazi do Československa. „Oni /Izraelci/ si nedovedli představit, že my, Češi, to přijmeme bez boje. Mysleli si, že budeme bojovat, tak jako bojovali oni. To byl nepříjemný zážitek. I my jsme si dokonce v prvních dnech mysleli, že tady bude nějaký ozbrojený odpor. Šli jsme spolu s Edou Kriseovou za Moše Dajanem, ministrem obrany a hrdinou šestidenní války, chtěli jsme se ho ptát, jestli by nám nějak nemohl poslat nějaké zbraně. Já se pak dvacet let tady styděl říct, že jsme byli takoví pošetilci. Z Izraele to tak ale vypadalo. Jejich optikou se zdálo nemožné, abychom se vzdali bez boje. A za pět šest dnů jsme podepsali to potupné moskevské prohlášení...“