Kamila Sieglová (*1925)
Narodila se do asimilované židovské rodiny. Stejně jako ostatní Židy v protektorátu je postihla řada zákazů a omezení ‒ vyloučení ze školy nebo nucené stěhování. V prosinci roku 1943 byla s maminkou a sestrou deportována do Osvětimi. „Vlak přijel, otevřely se dveře a pak řev, psi, řev a řev. Bylo to jako v blázinci. Polky nás začaly tetovat. Od té doby jsme neměli jméno, ale stali jsme se číslem. Moje číslo je 70 886,“ vzpomínala. Po šesti měsících prošly selekcí, Osvětim opustily a společně se dostaly do tábora v Hamburku. Sestra Ruth byla při náletu těžce zraněna. Zemřela na následky zranění v květnu 1945. Kamila se společně s matkou vrátila do Hradce Králové.
Edith Valášková (*1944)
Narodila se v Děčíně jako sudetská Němka. Její tatínek Franz Bönsch postavil rozlehlý dům s truhlářskou dílnou. Po válce zažívali každodenní šikanu kvůli své německé národnosti, přestože byli antifašisté. Národní správce jim zabavil dům i ostatní majetek. Po dvou letech rodinu odsunuli do vnitrozemí, kde byli umístěni ve mlýně a později na státním statku. „Naložili nás do nákladních vagonů. Přijeli jsme vlakem do Hradce Králové a tam vagony otevřeli, lidi vykukovali jako dobytek a majitelé statků a sedláci si je vybírali na práci,“ vyprávěla. Rodiče dostávali mizivý plat a bydleli ve velmi chudých podmínkách. Z tvrdé práce vážně onemocněli.
Věra Vítková (*1936)
Emilie Říčařová, maminka pamětnice, byla kvůli svému židovskému původu deportována do Osvětimi, kde v roce 1943 zemřela. Její sestru Věru během války přestěhovali k příbuzným, kde žila až do roku 1946. „Tatínek mi pak řekl, že maminka bohužel v Osvětimi umřela. Vůbec jsem tomu nerozuměla... Ani jsem neplakala, protože jsem se vyplakala už předtím. Myslela jsem si, že už se nesejdeme,“ vzpomínala. V roce 1955 absolvovala Vyšší uměleckoprůmyslovou školu keramickou v Bechyni a následně loutkoherectví na Divadelní fakultě múzických umění. V roce 1959 nastoupila jako loutkoherečka v Divadle Drak v Hradci Králové V roce 2016 Věra Vítková spolu s manželem získali cenu Thálie za celoživotní dílo.
Jiří Wonka (*1950)
Pocházel z rodiny českých Němců. Jeho tatínek zemřel, když byl ještě malé dítě. O to více se k sobě přimkli s bratrem Pavlem. Ten se vyučil automechanikem a třikrát se hlásil na právnickou fakultu, neúspěšně. Pavel proto studoval sám a později zájemcům poskytoval laickou právní pomoc. Roku 1986 Jiří a Pavel Wonkovi ohlásili nezávislou kandidaturu při volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR. Oba bratry zatkli. Jiřího Wonku odsoudili ke dvanáctiměsíčnímu nepodmíněnému trestu za pobuřování. „Jednou mně zavázali oči, pálili mě cigaretami, házeli mi tam špagát, ať se prý oběsím, a dodali, že jsem svině německá,“ vyprávěl. Pavel si měl odsedět dva roky natvrdo. Dne 26. dubna 1988 za nevyjasněných okolností bratr Pavel Wonka ve vězení zemřel.
