Estébáci se muže na vozíčku báli
Julka Vargu těžká nemoc znetvořila a upoutala na vozík, StB z něj přesto měla strach. Čím více trpělo jeho tělo, tím ostřejší měl mysl a hlubší víru. Jeho byt se za normalizace stal centrem setkávání věřících, kteří často vystupovali proti komunistickému režimu.
Vladimír Bernát: „Nevím, kde jsem vzal sílu přežít“
Ve třinácti musel na nucené práce. Pak mu oblékli uniformu wehrmachtu. Potom jej zajali Sověti a dalších pět let prožil v gulagu. Když se vrátil, byl označen za politicky nespolehlivého, a poslali do dolů. „Nesmírně si vážím svobody,“ řekl v rozhovoru.
Lépe žít bez kořenů. Raději o ně přišli: Akce Asanace – vyhánění nepohodlných
Asanace. Výslechy, bití a výhrůžky kriminálem: „Když se vzdáš občanství a odejdeš z Československa, nezavřeme tě.“ Takovou nabídku dostali v letech normalizace ti, které by jinak režim nepustil na dovolenou ani do spřátelené Jugoslávie.
Věra Heidlerová: Můj osobní vesmír. Vůkol bahno a smrad totality
Mašín, Balabán, Morávek. K odbojové skupině Obrana národa ale patřili i méně známí lidé a také ti zaplatili mučením či smrtí. Byl to i Otto Janík, otec folklorní tanečnice Věry Heidlerové. Ona v poválečné republice pak prožívala chvíle klidné. A taky méně klidné…
Kraj krásy i bolesti. Jesenicko smiřuje prožité osudy znamení kříže
Jesenicko, tedy pohraničí. Je to krajina, která si pamatuje mnoho – předválečné vyhánění Čechů i poválečné lynče a odsuny Němců. Stovky příběhů lidí různých povah a národností, jen prolévaná krev byla vždy stejná, červená.
Příběh dezertéra. Alexej Ženatý utekl ze sovětské armády, protože mu lhala
V srpnu 1968 do Československa vtrhly tisíce sovětských vojáků. V následujících dnech a týdnech začala okupace, která nakonec trvala přes dvě dekády. V červnu 1991 republiku opustily, ale několik Sovětů dezertovalo. Jen jeden z nich v Československu zůstal.
Žít a uživit děti. V každé době…
František Varaďa v dětství zažil důsledky hospodářské krize, pak napjatou předválečnou atmosféru. Jeho kniha Jak jsem potkal v Brodě válku je vzpomínkou na prožitky začátku konfliktu. Poválečný komunista po sérii vyhazovů a po invazi vojsk ze strany vystoupil.
Helena Smolíková aneb Cesta z moderní koupelny k neckám a zase zpátky
Kameníčkův grunt v Příkazích u Olomouce je teď významným kulturním dědictvím. Ne vždy tomu tak bylo – Helena Smolíková vzpomíná, jak statek s bohatou historií vypadal počátkem 50. let: „Moderní byt v Praze jsme museli vyměnit za bláto a necky.“
Sedlák do basy nepatří!
Sedláci to neměli snadné ani v jedné ze dvou totalit 20. století. „Tatínek byl jako sedlák vězněn dvakrát,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Jiří Kašlík. Seděl za komunismu i za nacismu...
„Nedáš to do družstva? Tak aj s děckama zdechneš na pangejtě!“
To řekl předseda místního JZD tatínkovi Josefa Směšného. Josef se narodil v roce 1950 a od dětství znal jen dřinu. V rozhovoru pro Paměť národa dodává: „Do družstva jsme vstoupili v roce 1976, když už opravdu nebylo možné hospodařit soukromě...“
Kantoři nevěděli, co nám můžou říct, a co ne
Jaro 1945. Na vlakovém nádraží v Olomouci právě probíhá namátková kontrola občanů Protektorátu. Šestnáctiletý Josef Pánek právě prožívá nejhorší chvíle svého života. Je na útěku z nuceného nasazení, a pokud ho odhalí, hrozí mu trest smrti.
Antonín bojoval u Tobruku, pak ale bručel šest let. „Po válce to bylo zlý...“
Po mnichovu se snažil dostat na Západ a do československé armády zformované v zahraničí se nakonec dostal. Po válce vstoupil do řádu. Za obojí dostal „zasloužený“ trest – léta vězení. I jeho osud připomíná 11. listopad, Den válečných veteránů.
Mučili nevinné Němce. „Jak mohli lidé takto klesnout?“ říká pamětnice
Nacisté zavraždili její devítiletou kamarádku. Strýc byl během války popraven za partyzánskou činnost. Ani poválečná desetiletí jí mnoho klidu nepřinesla. „Po válce začal jazz, a najednou konec a kupředu, levá,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Borisa Kučerová.
Chtěli jsme si jen žít svůj život. A poslouchat hudbu, která se nám líbí
Bylo mu šestnáct, když v roce 1977 viděl v televizi propagandistický snímek Atentát na kulturu. Komunistická agitka o zhýralosti „mániček“ na něho zapůsobila přesně opačně, než jaký byl záměr. „Uvědomil jsem si, že underground bude moje cesta,“ říká Jiří Suchan.
Protirežimní živly! Na šternberském gymnáziu studovaly i učily, říká Palarčík
Gymnázium Šternberk bylo za socialismu známé tím, že zde učili a studovali lidé se špatnými kádrovými profily. Možná i díky tomu odtud vyšli pozdější umělci, z nichž někteří přesáhli lokálního významu. Petr Palarčík (*1963) sem nastoupil koncem 70. let.
Já jsem jako Němka dětství neměla…
Přišla o otce, zažila rabování sovětskými vojáky i divoký odsun sudetských Němců. Alžběta Odziomková jako německé dítě viděla, jak vypadá nenávist, a zažila, co je hlad.
„Na kůru zase byl chlap s kufříkem.“ Arcibiskup Graubner režim vlídně ignoroval
Když se mluvilo o zlých kapitalistech, nezapomněl se pan učitel podívat na něj. Po fabrice ho vzali do semináře, pak spoluorganizoval křesťanské diskotéky. Šířil samizdaty, ale Chartu 77 nepodepsal, StB ho marně lákala ke spolupráci. Teď je pražským arcibiskupem.
Malý pionýr do každého filmu! Vzpomínky Jana Gogoly na natáčení za socialismu
Jeho maminka trvala na tom, aby ji Honza doprovázel na abonentské koncerty či do divadla. Pozdější dramaturg, divadelník a filmař se v něm tak začal pomalu probouzet. Zakladatel Letní filmové školy se narodil do města, které kvetlo kulturou.
„Komunisté mi ukradli peníze!“ Měnová reforma očima dítěte
Milada Vaňková měla v roce 1953 ve svých devíti letech našetřeno asi 2000 Kč. Před sedmdesáti lety se z jejích úspor ale najednou staly necelé čtyři stovky. Postěžovala si svému deníčku a pod zápis nakreslila prase. Tatínkovi se to pak nelíbilo…
„Karel Kryl byl přímý, až se chtělo plakat.“ Setkání s ním Marka Irgla proměnilo
Po noci probdělé s vínem a kytarou v mnichovském bytě se Karel Kryl dvojice studentů zeptal: „Nejste posraní? Ne? Tak vezmete něco domů.“ Bylo to poprvé, ale ne naposled. Marek Irgl pak zakázanou literaturu dobrodružně pašoval ze Západu ještě několikrát.
