Velitel StB v Záluží poslal strážmistra Pecha zatknout bývalého příslušníka RAF Viktora Waidlicha. Svým mužům dal poučení, že se jedná o osobu podezřelou z protistátní činností. Zdejší úřadovna StB totiž řešila ilegální skupinu, která operovala právě v Litvínově. Pech dostal velení nad dvěma esenbáky Bublem a Mironisčinkem, kteří byli dočasně zařazení k StB. Měla to být rutina…
Jménem zákona (...toho komunistického)
Velitel zásahu Pech v 17:40 zazvonil na Waidlicha. Ten přišel ke dveřím v doprovodu psa. V civilu oblečení estébáci ho vyzvali, aby je dovedl do bytu. Až tady se mu velitel zásahu Pech představil jako orgán StB a prohlásil ho „jménem zákona“ za zatčeného.
Waidlicha vyzval, aby odevzdal zbraně, pokud je má, jinak dojde k domovní prohlídce. Ten popřel, že by zbraně měl. Upozornil, že ve vedlejším obývacím pokoji leží jeho nemocná manželka. Waidlich se podvolil. Soudruzi od StB okamžitě začali s přehrabováním se v osobních věcech manželů. K domovní prohlídce tedy stejně došlo (a podle dochovaného spisu byla v plánu). Zatčený RAFák prohlásil, že si vezme kabát a příslušník StB Buble ho doprovodil do ložnice. Následoval je Waidlichův vlčák.
Waidlich otevřel skříň a začal se přehrabovat v oblečení. Estébák Buble stál za ním s rukou na pistoli. Pes jakoby pochopil, že pán je v ohrožení a na estébáka skočil. Waidlich se bleskurychle otočil, prý vykřikl: “Ty svině komunistická!”, a střelil příslušníka StB ze dvou metrů do břicha. Tahle ráno ho ale neparalyzovala, vytáhl pistoli a chtěl zatýkaného zastřelit. Ten ale uskočil, na Bubleho přitom vypálil ještě jednou a zasáhl jej do stehna. Z estébákovy pistole třeskla další rána, nicméně střelec v pádu minul cíl.
Waidlich rozrazil pootevřené dveře spolu se psem vpadl do kuchyně. Pes se vydal bránit paní domu a kryl ji tělem. Zatýkaný vypálil jednu ránu na Pecha a jednu na Mirosčenka. Mirosčenko měl obrovské štěstí, kulka z RAFákovy pistoly prolétla těsně kolem vnitřní strany jeho nohy. Podle vyšetřovací zprávy udělala díru v jeho trenýrky. Přitom opět střelbu a dvakrát na Waidlich vypálil. Velitel zásahu stál jako přikovaný a neudělal vůbec nic... Prý měl zakrytý výhled kolegou Mironisčenkem.
Žena jako živý štít estébáků
Waidlichovi zbývala pouze cesta vzhůru po schodech. Vchodové dveře zamknul po příchodu estébáků. Zřejmě také očekával, že dole budou příslušníky jistit další soudruzi. Vystoupal tedy do dalšího patra. Vyděšení estébáci rezignovali na pronásledování a vběhli z pokoje do ložnice Waidlichových, kde uviděli sténajícího kolegu v kaluži krve. Jeden se pokusil o jeho ošetření, velitel zásahu Pech z okna vyřvával na shromážděný dav, ať někdo zavolá posily ze zdejšího SNB.
Waidlich dostal na půdu, kde zamknul dveře a světlíkem se vytáhl ven na střechu domu. Zpozorovali ho příslušníci SNB a milicionáře, kteří se chystali ke střelbě. Ocitl se v naprostém obklíčení a vrátil se zpět na půdu. Uniformovaní esenbáci rychle vnikli do domu. Pro těžce zraněného estébáka Bubleho přijela sanitka. Příslušníci vytáhli Waidlichovu manželku a coby živý štít s ní prošli zbytek domu.
Dostali se až k půdě, zamčené dveře vykopli. Proti nim viděli Waidlicha. Střelil se do spánku, ale stále ještě žil. Vynesli ho ven a nechali převést do mostecké nemocnice. Dle lékařské zprávy Viktor Waidlich skonal v agónii týž den před půlnocí. Bylo mu 31 let a měl za sebou dobrodužný život.
Z tmavomodrého světa do rudého pekla
Kdo vlastně byl Viktor Waidlich? V roce 1945 však přijel do vlasti v tmavomodré uniformě RAF. Do Anglie se k „našim“ dostal až v lednu 1945 po dobrodužných peripetiích, které obnášely opakované útěky Němcům, služba na zaoceánské lodi, ze které se zachránil šestnáctihodinovým veslováním na záchranném čluny po tom, co najela na minu. Z okupovaného území se dostal útěkem do Švýcarska a pomáhal převádět další emigranty, než byl sám zadržen švýcarskou policií. Po internaci se dostal do Angli. Podstoupil tu výslechy u zpravodajské služby a okamžitě ho zařadili k RAF. Po elementárním vojenském výcviku se 28. dubna 1945 dostal jako člen pozemního personálu k československé 311. peruti.
Po demobilizaci si zřídil živnost. Provozoval sklářskou dílnu v Litvínově, oženil se. Po komunistickém převratu o svou sklářskou živnost přišel a pracoval ve zdejší chemičce. Působil ale i v komunistickém odboji. Skupina se prý pokoušela navázat kontakt s Velkou Británií. Kromě převádění důležitých či nějak ohrožených osob takové skupiny získávaly i zpravodajské informace, jako je třeba produkce strategicky důležitých podniků, jako byla právě litvínovská chemička, kam Waidlich docházel za prací.
Waidlich pomáhal schovávat i osoby, které se musely uchýlit před komunisty do ilegality. Jedním z nich byl prokazatelně i budoucí manžel pamětnice Hany Truncové Otakar, kterého ukrýval u sebe. Trunec působil rovněž v protikomunistické odbojové skupině. Byli švagři a Truncová na Waidlicha také vzpomínala pro Paměť národa. Mluvila s ním v době, kdy už zřejmě cítil, že se stahují mračna. “Ukázal mi takový menší měšec. Že kupuje zlato. A řekl mi: 'Až ten měšec bude plný, tak půjdeme.' On věděl, že ty kontakty mám, tak na mě spoléhal.”
Na to nedošlo. Pohřeb proběhl v úzkém kruhu, přesto za dohledu StB. Jeho choť Blanka přesto na jeho rakev položila vlajku Velké Británie, kam toužil odejít za nacistů i za komunistů.
Vražda či sebevražda?
Spisy StB bývají specifické, zvlášť v oddobí těsně po komunistickém puči, kdy KSČ moc ve státě třímala (kterou ale netřímala ještě pevně). Ve spisu a popsaných událostech se tak objevily nesrovnalosti. Nikdo třeba neslyšel výstřel, kterým si měl Waidlich ukončit život. Podle lékařské zprávy měl mít lebku prostřelenou skrz na skrz a a přesto skonal v nemocnici až dlouhé hodiny po incidentu. Svědkové vyprávěli, jak ho za nohy táhli z domů do sanitky. Vzpomínky pamětníků také přinášely domněnky, že Waidlich byl estébáky sprostě popraven. Případem se tak zabýval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování v roce 2004. I on konstatoval některé další rozpory a mezery ve výpovědích aktérů, nicméně přesto zůstává jako nejpravděpodobnější varianta, že se Waidlich odmítl vydat estébákům živý.
Zakončila vzpomínání na Waidlicha laureátka Ceny Paměti národa, odsouzená komunisty na třináct let vězení.
