K příběhu Jana Kapra jste přistoupila vlastně z opačného konce, než z jakého k příběhům pamětníků přistupuje Paměť národa. My pracujeme s živými, přítomnými pamětníky, kteří nabízejí vlastní interpretaci událostí, ale jejich paměť často selhává a naši sběrači jim doptáváním pomáhají oživit jejich vzpomínky. Vy jste naopak měla „neselhávající“ paměť v podobě pozůstalosti Jana Kapra, jeho filmových záběrů a písemností, ale chyběl vám k ní jakýkoli výklad.
Myslím si, že je velkou otázkou, jak se k orální historii vztahovat. Sama jsem kdysi pro Paměť národa točila takové miniportréty. Jedna pamětnice, se kterou jsem natáčela, přežila několik koncentračních táborů. V jisté chvíli jsem cítila, že mi předkládá příběh, který vyprávěla už mnohokrát předtím, naučený narativ o tom, že se v Terezíně starala o zvířata a díky tomu přežila. Bylo zřejmé, že s autentickou vzpomínkou už není v kontaktu, že jen opakuje zapamatované věty. Když jsem se jí ptala, jak se k té práci se zvířaty dostala, zarazila se a řekla: „Já vůbec nevím.“ V tu chvíli to začalo být opravdu zajímavé.
Příběh Jana Kapra je ale jiný případ…
Začalo to úplnou náhodou. Moje kamarádka, houslistka a muzikoložka Michaela Vyoralová, se kdysi přivdala do jeho širší rodiny. Od ní jsem se dozvěděla, že jeho dcera stále má 8mm filmy, které si její otec natáčel, a že by je potřebovala zdigitalizovat. Oni si je doma vůbec nepouštěli. Byla to obrovská bedna s více než šesti hodinami filmových materiálů.
Když jsme ten starý, často přeschlý a poškozený film založili do projektoru, jeden z prvních záběrů, které jsme uviděli, byl Jan Kapr, jak leze po louce a jí sedmikrásky.
To musel být šok, vzhledem k tomu, kým byl Jan Kapr ve veřejném životě.
V padesátých letech byl opravdu „velké politické zvíře“, významný propagandista, laureát Stalinovy ceny a předseda Svazu skladatelů. Takže mě okamžitě zaujal ten kontrast vysokého a nízkého, velkých a malých dějin. Později jsem zjistila, že k pozůstalosti patří i více než sto padesát partitur, obrovské množství dopisů a dalších dokumentů.
Laureát i zakázaný autor
Jan Kapr prošel neuvěřitelně dramatickým vývojem, pokud jde o jeho tvorbu i politické názory.
Od komunistického propagandisty k tomu, že se z něj stal zakázaný autor a v podstatě disident... Na začátku padesátých let obdržel jako jediný československý umělec Stalinovu cenu, vysoké sovětské vyznamenání. A po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 tu cenu vrátil. Vyvíjela se i jeho tvorba – od hudby jako nástroje propagandy, kdy říkal „nenapíši noty, která by nesloužila boji za socialismus“, až k hodně inovativním avantgardním výbojům, kdy zhudebňoval Morgensternovy básně jako vokální dílo nebo dětské žvatlání své dcery. On se v šedesátých letech i díky tomu, že prodělal vážnou gangrénu, zastavil a kriticky analyzoval způsoby své dosavadní práce, svoje dílo i dílo skladatelů, kteří ho zajímali z hlediska hudebního vývoje, přiznal si své chyby a limity a přemýšlel o metodách, jak pracovat dál.
V různých fázích svého života se jevil jako vnitřně velmi poctivý člověk.
Dokud byl v KSČ, snažil se své spolustraníky prostřednictvým dopisů dokonce napravovat, ať jsou pravověrnějšími komunisty. V roce 1953 už se snažil ze strany vystoupit, což mu ale zakázali s výhružkou, že by mohl být zatčen právě proto, že byl laureátem Stalinovy ceny.
Ve filmu to působí tak, že k pokusu o vystoupení z KSČ ho přimělo uvěznění skladatele R. A. Dvorského, kapelníka Melody Boys.
Tak to pro nás vyplývalo z materiálů, které jsme měli k dispozici, protože psal osobní dopisy prezidentovi Zápotockému a muselo mu být už jasné, že režim zatýká nevinné lidi, protože Dvorský byl jeho přítel. Ale jeho skutečnou motivaci, která byla určitě komplexnější, nikdy už znát nebudeme. Nemohli jsme se ho na to zeptat, měli jsme k dispozici jen jeho filmy a písemnosti. Pěvecký sbor, který má ve filmu roli komentátora děje podobně jako antický chór, také na některých místech přiznává „díry v příběhu“. Přistupujeme k tomu osudu jako archeologové k nálezu, a je třeba ty díry v příběhu přiznat a nehrát si na jednu autorizovanou interpretaci Kaprova života. Proto zpřítomňujeme i nečistoty a „švy“, různé kazy a skutečné díry na filmovém pásu.
Neříkáme, co si má divák myslet
V rámci přípravy na film jste ale hovořili s pamětníky, kteří ho zažili…
To byli většinou interpreti jeho díla. Často už byli hodně staří a jejich paměť selhávala. V jejich vyprávění se často opakovala fascinace lidstvím Jana Kapra, často opakovali:
„On to byl takový hodný a veselý člověk.“
Znělo to skoro jako básnička, jejíž rytmus mě inspiroval k pojetí filmu jako opery. A když jsem se ptala na jeho působení v padesátých letech, říkali jen, že Stalinovu cenu přece vrátil, takže je to v pořádku. Otevřít nějakou debatu skoro nešlo, padaly takové věty jako: „Politika do hudby nepatří, k tomu se nebudeme vyjadřovat. Důležité je, že byl dobrý umělec.“
Vaše pojetí příběhu je každopádně úplně jiné než u většiny životopisných dokumentů.
Převažuje přístup, kdy vám autoři nabídnou určitou verzi života dávno mrtvého autora jako danou, a ten mi přijde problematický. Myslím si, že takové konvence vyprávění vlastně zastírají podstatu, tedy otázku jak se dnes vůbec vztáhnout k odkazu mrtvého člověka, navíc ambivalentní figury. My jsme se nechtěli tvářit, že jen rekonstruujeme jeho „skutečný příběh“. Snažili jsme se pochopit a ukázat divákům, co vlastně znamená situace filmařů, kteří se dostali k jeho archivům. Proto se ten film jmenuje KaprKód, my jeho odkaz kódujeme – jeho příběh rekonstruujeme i dekonstruujeme, protože má vůbec lidský život podobu příběhu? To zkoumáme v písni „Život jako příběh...“, v jedné z písní filmu. Sám Kapr pracoval metodou šifrování a kódování. KaprKód je kompozice a Kapr je jejím spoluautorem, je autorem svého životního příběhu a své hudby, kterou si posmrtně „ozvučuje“ své původně němé amatérské filmy... I proto je film operou, nevyprávíme jen slovy, ale především hudbou, je koncipovaný jako komplexní zážitek, ponor do Kaprova vesmíru.
Jinými slovy řečeno, divákovi neříkáte, co si o životě Jana Kapra má myslet…?
To necháváme na divácích samotných, zakoušejí s námi situaci novodobých archeologů, kteří našli Kaprův archiv. V určité fázi natáčení jsem ke konzultaci přizvala vynikajícího spisovatele a filmaře Martina Ryšavého. A když film zhlédl, řekl mi: „A byl teda ten Kapr významnej, nebo nebyl?“ Díky tomu jsem si uvědomila, že nesmíme naskočit do téhle role, že to budeme my, kdo to určí... Naopak že chci, aby se diváci díky tomu filmu zamýšleli nad tím, podle čeho vlastně určujeme, co je významné, kdo je významný – jak se to pozná a kdo to rozhodne?
Uvědomila jsem si, že musíme nastavit úplně jiný způsob vnímání, v němž je divák aktivní a kóduje s námi Kaprův odkaz.
I proto jsme se rozhodli vystavět film jako hudebně-zvukový a obrazový průzkum, operu, která zapojí úplně jiná centra v mozku.
Přesto i váš film je nějakou interpretací příběhu, už proto, že jste ze spousty dostupného materiálu museli vybrat jen zlomek.
Samozřejmě každý film je vždycky interpretací. Ale my divákovi ukazujemekarty, odhalujeme z čeho je film „upleten“ – z konkrétních „stop“ toho člověka včetně různých mýtů a drbů, ale i velmi přesných dokumentů doby a přiznáváme, co nevíme. co se ztratilo nebo bylo zapomenuto. Třeba tak, že dáváme nahlédnout do zkoušek pěveckého sboru, který filmem provází. Do momentů, kdy hledáme. Mimochodem sbormistr Petr Fiala je posledním žijícím žákem Jana Kapra a jeho paměť je ve filmu klíčová. Divák vidí proces za vznikem filmu, není mu doručen hotový význam.
Život, dílo a posmrtný mýtus
Dokumentární opera KaprKód objevuje rozporuplný příběh progresivního skladatele, experimentátora a prominentního komunisty Jana Kapra (1914–1988), který byl téměř vymazán z oficiální paměti. V 50. letech se natolik proslavil propagandistickou hudbou, že byl oceněn jedním z nejvyšších vyznamenání tehdejšího východního bloku, Stalinovou cenou, tu v srpnu 1968 v reakci na ruskou invazi ale vrátil. Následoval doživotní zákaz uvádění jeho děl. Kapr v té době průběžně natáčel svůj život i svérázné hrané scénky na 8mm filmy. Tyto dosud nikdy nezveřejněné materiály ožívají v hravé rekonstrukci života po smrti, v níž se protíná paměť filmu, doby i Kaprovy hudby s příběhem nabývajícím mytologických rozměrů. Komentář ve filmu zprostředkovává sbor sedmnácti operních pěvců, který interpretuje scény z Kaprova života. Film získal cenu za nejlepší český dokument roku na MFDF Jihlava, Cenu české filmové kritiky a cenu za nejlepší hudební film na MFF v Krakově.
Olympijská medaile pro invalidu
Když jste vybírala z natočeného materiálu, musela jste jistě opustit spoustu zajímavých témat. Co se například do filmu nedostalo?
Vypadl například jeden motiv, který mi přišel až neuvěřitelný. Ta sekvence se jmenuje Invalida s olympijskou medailí. Jan Kapr totiž skutečně získal medaili na olympiádě v Londýně v roce 1948, tehdy se ještě ve znamení principu kalokagathie konala i soutěž hudebních děl. Měli jsme natočenou takovou scénu s pěveckým sborem, kdy zpěváci cvičí a do toho zpívají „invalida s olympijskou medailí“.
Je to paradox, v šestnácti letech totiž musel opustit sportovní kariéru, když se s ním utrhly kruhy a utrpěl vážný úraz.
Vlastně díky tomu se dostal k hudbě. A pak napsal sportem inspirované skladby, např. Olympijskou symfonii a scherzo Marathon, za nějž získal onu olympijskou medaili.
Ve filmu hraje klíčovou roli verš „Není a nebude smrti“ z Nezvalovy poémy Stalin, kterou Jan Kapr zhudebnil. Nejdřív působí jako ideologická fráze, ale když zazní na konci, ve scéně, kdy se hovoří o smrti Jana Kapra, je ten verš vlastně dojemný…
Je to vlastně vnitřní téma našeho filmu: jak se propsat na věčnost? Film je prostě médium, uchovává lidi živé i po jejich smrti. Jan Kapr, zdá se, po té stopě na věčnosti velmi toužil, snad i proto skládal a vedl si všechny ty záznamy, pečlivě vše popisoval a natáčel filmy, jakoby to pro nás nachystal. Některé jeho záběry, když plave v řece, mi evokují texty z Tibetské knihy mrtvých. Sám si natočil a precizně zkomponoval záběry, kterými film končíme, kdy na loďce odplouvá na zamlžený druhý břeh řeky, dívá se přímo do kamery v detailu a po chvíli ještě klidným gestem na rozloučení zamává. A sám složil, nazpíval i nahrál píseň, kterou jsme k těm záběrům připojili – zpívá v ní: „Až zazní poslední píseň, až zazní poslední nota, kéž mohu dobrý počet složit ze svého života, ať se mi potom odpustí mé mnohé disonance...“ Takže když zmizí poslední záběry filmu v bílé mlze a Kaprův život ukazujeme jako kompozici, může přijít už jen finální jemný sborový zpěv „Není a nebude smrti“.
