Železná Ruda, dnes turisty vyhledávané středisko na Šumavě v sousedství bavorské obce Bayerisch Eisenstein. Ve druhé polovině dvacátého století ale město bylo jedním ze symbolů rozdělené Evropy. Šumavský městys po téměř čtyřicet let odděloval od jeho bavorského protějšku důmyslný a v zásadě nepropustný systém železné opony, hranice mezi Východem a Západem procházela uprostřed budovy místního vlakového nádraží.
Blízkost osídlení na německé straně a možná i místní pašerácká tradice právě sem ale lákala tzv. „narušitele“, tedy lidi, kteří chtěli uprchnout na Západ. Patřila mezi ně i Angelika Cholewa, jedna z mnoha občanů východního Německa, kteří uvěřili mýtu, že československá hranice se Západem je propustnější. Za svůj neúspěšný pokus krutě pykala a následky věznění ji poznamenaly na celý život. České soudy ji nedávno rehabilitovaly.
Dcera válečného zajatce a vyhnankyně z Polska
Narodila se jako Angelika Grassme v roce 1955 v duryňském městě Naumburg an der Saale v tehdejší Německé demokratické republice. Komunistický stát vzniklý na půdorysu někdejší sovětské okupační zóny Německa existoval už plných šest let. Rodiče Angeliky stejně jako mnoho dalších občanů NDR celoživotně poznamenala a traumatizovala válka i události krátce po ní.
Otec byl někdejší dětský voják. V sedmnácti letech ho poslali na východní frontu, kde padl do sovětského zajetí, z nějž se vrátil až pět let po válce. Podle dcery to mělo neblahý dopad na otcův emoční vývoj, byl cholerik a často se uchyloval k násilí. Matku zase coby devítiletou vyhnali z rodného Slezska, které po válce připadlo Polsku. Do manželovy rodiny nebyla jako vyhnankyně plně přijata, a ačkoli vnitřně stále žila „život na útěku“, v podmínkách východoněmecké diktatury nesměla o svém vyhnání otevřeně mluvit.
Z Německa do Německa přes Československo, jehož realizaci podpořil Česko-německý fond budoucnosti
.Právě tragické minulosti svých rodičů paní Angelika přičítá jejich nedostatek empatie, určitou tvrdost, ale i nezájem o věci veřejné, který v dětství vnímala. Projevilo se to například v srpnu 1968, kdy byla rodina na dovolené ve Špindlerově Mlýně. Viděli tam příjezd sovětských tanků, celou akci považovali za vojenské cvičení. Pravdu o okupaci Československa se dozvěděli až doma v NDR, kde se lidé báli nové světové války a nakupovali potraviny do zásoby. Angeličini rodiče ale nereagovali nijak a s dcerou o tehdejších událostech nepromluvili ani slovo.
Dětství se Stasi
V březnu 1972 Angelice bylo šestnáct let a studovala na gymnáziu. Jednoho dne pro ni po škole přišli dva muži a odvedli ji na okresní středisko FDJ (Freie Deutsche Jugend, německá obdoba Socialistického svazu mládeže – SSM). Ukázalo se, že středisko slouží i jako místní kancelář Stasi, východoněmecké bezpečnostní služby, o které pamětnice tehdy vůbec nic nevěděla. Muži jí vysvětlili, že jim má pomoci chránit východoněmeckou mládež před rozkladným vlivem církve a náboženství.
Angelika sama sice do kostela nechodila, ale měla přátele v kruzích věřící mládeže. Do pravidelných schůzek s důstojníky Stasi se jí nechtělo, měla pocit, jako by jí na čelo vyrazili cejch zrádce, a cítila se pošpiněna. Domů přišla pozdě, rozrušená a po nějaké době prozradila, co se jí stalo. Otec měl slzy v očích a sám se vydal na místní pobočku Stasi, vrátil se však zlomený a bezmocně dceři přikázal, aby na schůzky docházela.
Když později dorazili agenti Stasi k rodině do bytu a hrozili matce výpovědí ze zaměstnání, Angelika se podvolila. „Od toho večera mi bylo jasné, že si s tím musím poradit sama. A tak jsem si řekla: ‚Dobře, půjdu tam a to nejjednodušší, co můžu udělat, je vyprávět jim prostě všechno, co stejně každý ví. Co se dozvím v soukromí, to vyprávět nebudu. Takže přece nebudu lhát.‘ Nemusela jsem to ale vydržet dlouho, protože u třetího nebo čtvrtého setkání jsem dostala konkrétní zadání,“ vzpomíná dnes paní Cholewa.
Úkol zněl: předstírat přátelství s jednou ze spolužaček a vyzvědět od ní, kdy a kde se sejde se svým západoněmeckým přítelem, který za ní měl přijet. Kvůli morálnímu dilematu zažila krušnou noc, přemýšlela o tom, že si sáhne na život. „Nemohla jsem spát, seděla jsem na psacím stole u okna a uvažovala jsem: ‚Skočíš, nebo najdeš řešení?‘ Pak jsem dvě tři hodiny spala, byla to nejtěžší noc mého života. Ráno poté jsem byla v katolickém kostele a modlila jsem se k babičce a Pánu Bohu a říkala jsem: ‚Prosím, dej mi dobrý nápad.‘ Nevěděla jsem, co dělat, ale věděla jsem, že už spolupracovat nebudu. A pak jsem šla do školy, našla jsem tu holku a poprosila jsem ji, že se sejdeme o velké přestávce na školním dvoře v rohu. A tam jsem jí prozradila, co jsem věděla, a řekla jsem jí: ‚Nemusíš mít žádný strach, já už s nimi nebudu spolupracovat.‘“ Angelika spolupráci skutečně ukončila, oznámila to v centrále FDJ a až do dospělosti ji naštěstí Stasi už víc nekontaktovala.
Kdo nazýval věci pravými jmény, měl problémy
Po maturitě Angelika chtěla studovat architekturu, ale neumožnili jí to. Přihlásila se tedy na školu oděvních technologií, protože k šití a návrhářství měla vždycky blízko. Na této škole jí vyhovovalo, že se nemusela nijak zásadně politicky angažovat. Členství v komunistické straně SED také odmítla. Po škole třikrát změnila zaměstnání, v podnicích jí překážel politický tlak a čelila také ústrkům za neúčast v prvomájových průvodech. Vadilo jí všeobecně rozšířené rozkrádání, na které nemohla nijak upozornit. Pochopila, že když bude chtít zůstat věrná sama sobě a bude chtít nazývat věci pravými jmény, bez problémů se to neobejde.
V květnu 1979 se provdala za automechanika Reinharda Cholewu a chtěla s ním založit soukromý podnik na výrobu povlečení. V NDR sice drobné podnikání nebylo zakázáno, Angelika však povolení nedostala poté, co podruhé odmítla vstoupit do komunistické strany. Zkrachoval i pokus pracovat pro církev, protože její vedení s východoněmeckými mocipány spolupracovalo.
Cholewovi se tedy nakonec rozhodli pro emigraci na Západ. Německo-německá hranice měla hroznou pověst, tudy to zkoušet nechtěli. Často spolu ale jezdili do Československa a dobře znali okolí Železné Rudy v blízkosti hranic se Spolkovou republikou Německo. V mylné víře, že českoslovenští pohraničníci nemají rozkaz na narušitele střílet, se rozhodli přejít hranice právě tam.
Podrobné mapy a informace o oblasti hranice jim obstaral Reinhardův západoněmecký bratranec Jürgen Grosch. Předávala jim je jejich společná známá a spojka na západoněmeckém zastupitelském úřadu v NDR jménem Ewa. Novomanželé to tenkrát sice nemohli tušit, ale Angelika Cholewa dnes ze spisů ví, že v hledáčku východoněmeckých orgánů a služeb se ocitli už od dubna 1980.
Železná opona u Železné Rudy
Manželé se na útěk připravovali svědomitě. Oba pilně trénovali, aby měli dobrou fyzičku. Obstarali si kompasy, pohorky, dalekohled pro noční vidění a podrobné mapy. S úmyslem emigrovat se nesvěřili ani svým nebližším, Angelika počítala i s tím, že se jí matka po útěku zřekne.
Na cestu se vydali 18. června 1980 v Reinhardově chloubě – opraveném předválečném veteránu DKW F8 Cabrio. Ten se dobře hodil k ukrývání předmětů při hraničních kontrolách mezi NDR a ČSSR. Na rozdíl od běžně používaných trabantů a wartburgů totiž celníci netušili, jak atypický vůz rozebrat a kde se v jeho útrobách nacházejí vhodné skrýše. Kontrola byla onoho dne vůbec laxní –pozornost pohraničníků rozptylovalo sledování právě probíhajícího mistrovství Evropy ve fotbale.
Hranici s Československem překročili manželé bez problémů a ubytovali se v pošumavských Horažďovicích v hotelu Zlatý jelen. Dne 20. července se přesunuli do kempu v Železné Rudě, rozbili stan a večer vyrazili jakoby do města na pivo. Ve skutečnosti se ale vydali obhlížet terén u státní hranice. Původně ji plánovali překročit až následujícího dne. V osm hodin večer vstoupili do zakázaného pásma. Měli štěstí, že jejich stín směřoval dozadu, a dobře tak viděli na signální dráty v nejrůznějších výškách. Bezděky došli až k plotu a strážní věži, na které uviděli dva vojáky a štěkajícího psa. Rychle se ukryli v křoví.
„Přemýšlela jsem a říkala jsem si, že teď počkáme na střídání hlídek, protože na takovém postupu jsme se předtím dohodli – nejdřív se podívat, kdy to dělají, jestli o půlnoci nebo ráno v šest, prostě kdy,“ vzpomíná Angelika. „Diskutovali jsme, ale on chtěl zpátky. Já jsem řekla, že když teď půjdeme zpátky, budeme vrhat stín, neuvidíme signální dráty a stoprocentně nás dostanou. A kromě toho jsem se rozhodla, že už zpátky nechci. Měli jsme vášnivou výměnu názorů.
„Víš co? Ty se vrať a já si najdu cestu, já přejdu. Mám toho už dost. Nechci zpátky do té blešárny.“
A v tom okamžiku jeden z nás zavadil o signální drát. Po pár minutách vystřelily světlice jako na Silvestra a my jsme stáli asi třicet metrů od sebe jako omráčení.“ Bez hnutí tak setrvali asi čtvrt hodiny. „Mezitím se oba vojáci dostali na druhou stranu plotu, šli s baterkami podél něj, ale světlem lamp mířili na ten nepěstěný hraniční pás. Vlčáka měli na vodítku. Prakticky nás už přešli. Přestože jsme stáli uprostřed mýtiny, neviděli nás, soustředili se na ten pás. Měla jsem pocit, že když udělají ještě tři kroky, budou už za dalším lesním úsekem a už nás nebudou moci vidět. A cítila jsem, jak se mi do nohou vrací krev. Myslela jsem si: ‚Teď se podíváme, kudy prošli skrz.‘ Ale v tom okamžiku zvolal můj exmanžel: ‚Tady jsme!‘ A bylo po všem.“
Putování po věznicích v Československu a ve východním Německu
Oba východoněmečtí občané strávili noc v cele na hranicích, další dva týdny byli vězněni na plzeňských Borech a na pražské Pankráci, z tohoto vězení si Angelika Cholewa vybavuje jen otřesné hygienické podmínky a velice špatné jídlo. Počátkem července manžele odvezli na letiště, kde se jich „ujali“ zaměstnanci Stasi. Angelika zamířila do vyšetřovací vazby v Halle, kde strávila koncem léta osm týdnů na samotce a s nejbližší sousedkou se dorozumívala jen klepáním přes zeď. Snažila se krýt hlavně komplice ze Západu, během vyšetřování se však začaly objevovat podrobnosti ze soukromých rozhovorů mezi ní, manželem a Ewou ze západoněmeckého velvyslanectví. Z vyzrazení informací podezírala manžela, se kterým se i proto během pobytu ve vězení dala na dálku rozvést.
V lednu 1981 byla Angelika odsouzena a přemístěna do speciální ženské věznice Hoheneck. V cele byla s dvacítkou dalších žen, třetina byly politické vězeňkyně, třetina kriminálnice a třetina sociální případy a prostitutky. Intimní prostor neexistoval, toaletní mísy stály uprostřed místnosti a ženy byly pod neustálým dozorem. Kriminálnice měly za úkol politické vězeňkyně provokovat, aby se dopouštěly přestupků a vysloužily si delší tresty. Angelika se pokoušela zachovat si důstojnost zpupným chováním a snažila se také vynášet informace o podmínkách ve vězení ven. Když se to prozradilo, vysloužila si prodloužení trestu o dalšího tři a půl roku. Přes vyšetřovací vazbu ve věznici v Chemnitzu se dostala do vězení v Halle, nejhoršího z těch, která poznala.
Zubař v Halle a „tygří klec“
Důstojník Stasi ve věznici v Halle si předsevzal, že Angeliku zlomí a že ji přinutí, aby stáhla žádost o vycestování do NSR, kterou podobně jako řada východoněmeckých vězňů podala. Zadržoval dopisy mezi ní a matkou a zařídil, aby jí byla upírána zdravotní péče.
„Když jste chtěl k zubaři, musel jste čekat osm měsíců. A mně se uvolnila plomba, kus z ní už vypadl. Nahlásila jsem se proto k zubaři a přišla jsem také na řadu. A on mi vyvrtal zub, podíval se na hodinky a řekl: ‚Já mám teď padla.‘ Já jsem řekla: ‚Přece mě tu nenecháte s dírou v zubu...!‘ Ale on řekl: ‚Ale nechám. Já mám teď padla.‘ Tak jsem ho snažně prosila a řekla jsem: ‚Dejte mi tam prosím aspoň nějakou provizorní výplň!‘ Ale on mě propustil s tím rozvrtaným zubem. A pak se stalo, že se mi do toho místa něco dostalo. Snažila jsem se sice jíst opatrně, ale jednou to muselo přijít.
„Dostala jsem regulérní zánět čelisti. Neošetřili mě, nepustili mě k doktorovi. Měla jsem vysokou horečku, byla jsem už v deliriu a nechtěla jsem dál žít. Bojový duch, síla zachránit se nebo i provokovat, abych se cítila ochráněná, to všechno mě opustilo.“
V deliriu trávila noci v nemocniční cele plné švábů a zub jí nakonec trhali bez umrtvení a na několikrát. Ze zoufalství žádost o vycestování stáhla, ale když bolesti ustoupily, v říjnu 1982 ji obnovila. Důstojník zuřil a slíbil jí pomstu.
Ta přišla hned na Vánoce, kdy Angelika se spoluvězeňkyněmi připravovala skromnou slavnost s dárky. Na Štědrý den neoslavovala, ale musela na samotku do sklepa. Tam ji navštívil velitel věznice, a protože i na něj byla drzá, putovala záhy do nechvalně známé cely přezdívané „tygří klec“. „To jsou cely, kde je postel přišroubovaná ke zdi, je tam taková mříž, opravdu je to jako v zoo. Člověk mohl jít jen na záchod. Potom tam byla taková malá luxfera, vpředu a vzadu, asi to znáte z jiných věznic, a tou procházelo světlo. A jinak cela nebyla vytápěná. Bylo to 24. prosince, tehdy bylo okolo nuly nebo pod nulou. Dvojité dveře, kdybych chtěla křičet, tak abych nebyla slyšet,“ vybavuje si Angelika Cholewa, která měla štěstí, že ji mezi Vánocemi a Silvestrem přišla navštívit matka.
„Ona mi vyprávěla, jak mě přivedli dva strážní, posadili mě ke stolu, položili mi hlavu na stůl, a že jsem nebyla schopná dát dohromady kloudnou větu. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo říct mámě: ‚Prosím, stěžuj si na generální prokuratuře!‘ A moje statečná máma to udělala, ty dopisy ještě existují. Napsala dopis Erichu Honeckerovi a generálnímu prokurátorovi v Berlíně. Ještě nevím přesně kdy, zatím jsem nesebrala sílu to zjistit, ale někdy v prvním nebo druhém lednovém týdnu jsem byla zase venku. A 11. května 1983 mě konečně propustili na Západ.“
Žádosti o vycestování paní Cholewy NDR nakonec vyhovělo. Západní Německo muselo její svobodu „vykoupit“.
Vykoupena za devizy
Cesta pamětnice vedla opět přes vězení v Chemnitzu, kde ji jednoho rána vyvedli na dvůr před autobus se západní poznávací značkou. V něm se setkala s manželem a také s doktorem Vogelem, východoněmeckým právníkem, jenž tajné výkupy vězňů organizoval. Za jednoho politického vězně musela NSR „koupit“ i tři kriminálníky, kteří byli poznat na první pohled. V autobuse se jí bývalý manžel svěřil, že informace o rozhovorech s Ewou neprozradil on a že sám z téhož naopak podezíral Angeliku.
Vykupování politických vězňů na svobodu neboli „Freikauf“
Schéma, na základě kterého Angelika Cholewa vycestovala na Západ, pomáhalo krachujícímu komunistickému Německu při získávání tolik potřebných deviz ze Spolkové republiky Německo. Vykoupený vězeň dělnického původu stál západoněmeckou vládu 31 000 německých marek, vystudovaný vězeň jako Angelika Cholewa stál 64 000 DM. Žádaní odborníci ještě víc, ti se ale na Západ často dostávali zdecimováni psychofarmaky. Jednání o vykupování zprostředkovával advokát Wolfgang Vogel proslulý i tím, že v roce 1962 zorganizoval první výměnu zadržených zpravodajských agentů z doby studené války. Za své služby si nechával platit oběma stranami.
Autobus odvezl propuštěné vězně do tábora v západoněmeckém Giessenu, kde pamětnice strávila dva týdny. Potom se vydala za Ewou, u které žila dva měsíce. Psychicky se konečně uvolnila, ale fyzicky se zhroutila. Měla těžké bolesti, byla jen kost a kůže. S Ewou se pokoušela mluvit o její spolupráci se Stasi, ta se však přímým odpovědím vyhýbala. Angelika je ale dodnes přesvědčená, že Ewa buď se Stasi dobrovolně spolupracovala, nebo podlehla jejímu nátlaku.
Angelika Cholewa se v Západním Německu integrovala, vystudovala další vysokou školu, podnikala, věnovala se coachingu. Nakonec se však vrátila ke své matce do Naumburgu a v posledních letech se snaží vyrovnávat se s tragickými okamžiky svého mládí. Důstojníka Stasi, který ji nechal týrat v Halle, hnala po pádu komunistického režimu před soud, na nic si však nevzpomínal a vykrucoval se. Angelice by přitom stačila jeho omluva, ta ale nepřichází.
„Žijeme v mlčení a jsme kvůli tomu bezcitní,“ říká a má na mysli nejen sebe coby někdejší politickou vězeňkyni v NDR, ale i svého otce, nezletilého vojáka, nebo svoji matku, vyhnanou jako dítě. „Nemlčme a hledejme dialog,“ vyzývá paní Angelika, která u příležitosti čtyřicátého výročí svého pokusu o útěk navštívila Prahu, Plzeň a Železnou Rudu, aby tak „dala průchod pocitům a našla své ztracené důvěřivé původní já“.
Díky snaze českého advokáta JUDr. Lubomíra Müllera rozhodl v roce 2019 Okresní soud v Klatovech, že Angelika Cholewa může být kvůli svému zadržení na hranicích a následnému věznění v ČSSR „účastna rehabilitace dle zákona o soudní rehabilitaci“. Ministerstvo spravedlnosti ČR jí následně přiznalo odškodnění ve výši 1 543 Kč.
Slovy: tisíc pět set čtyřicet tři korun českých.
