Příběhy Eriky Bionkmannové a Zuzany Peterové si během uplynulého roku vybrali děti a studenti, navštěvující divadelní kroužky Paměti národa. Jejich fungování zásadně ovlivnila pandemie covid-19. Výsledkem on-line setkávání se tak nakonec staly dva podcasty, které můžete slyšet v aktuálním dílu rozhlasových Příběhů 20. století.
Na maminku mířili samopalem a kradli
Erika Brinkmannová oslavila v dubnu jednaosmdesáté narozeniny. Dvacet let svého života prožila v emigraci v Německu, kam odjela v roce 1970 na návštěvu. Zpátky se ale do nesvobodného komunistického Československa už nevrátila. Nechala tu svého manžela a bratra, domluvili se, že i oni se později pokusí uprchnout do západního Německa. Jenomže už to nešlo, hranice se pro ně uzavřely, a útěk přes Jugoslávii se jim nezdařil. Její muž se s ní pak po sedmi letech odloučení rozvedl na dálku. Eriku komunisté odsoudili v její nepřítomnosti za ilegální opuštění republiky na osmnáct měsíců vězení. Po sametové revoluci se Erika vrátila zpátky, a stejně jako její bývalý muž i ona už měla svoji novou rodinu. Nyní žije v Karlových Varech.
Erika Brinkmannová vzpomíná pro Paměť národa na dětství v divoké horské přírodě Krušných hor. Vybavuje si duben 1945. Tenkrát se kolem jejich hotelu ploužily nekonečné proudy starých lidí, žen a dětí s kufry, batohy a povozy. Jednalo se podle Eriky o uprchlíky z Pobaltí utíkající před postupující frontou. Vybavuje si dramatickou scénu, kdy do jejich hotelu nakráčeli sovětští vojáci. Vidí maminku, jak na ni voják namířil samopal, zatímco druzí otevírali skříně, kredenc, šuplíky a všechno cenné kradli. Neviděla, že by mamince jinak ublížili.
Sousedé nastupovali na korby náklaďáků
Erika Brinkmannová se narodila v roce 1940 do německé rodiny žijící v Rýžovně v Krušných horách, kde vlastnili hotel. Otec a její bratr narukovali jako němečtí vojáci na frontu, rodina zůstala bez živitele. Do vzpomínek se jí asi nejsilněji zapsaly události spojené s poválečným odsunem německého obyvatelstva: „Jednoho krásného dne jsem si hrála se sousedovic dětmi. Bylo mi asi tak pět let, a najednou jsem viděla, jak kolem nás jdou vyparáděni naši sousedé. Šli ke křižovatce, nevěděla jsem, co se děje, tak jsem šla za nimi, zvědavá. A oni nastupovali na korby nákladních aut. Tak jsem se doma zeptala maminky, kam všichni ti naši sousedi jedou? Doma říkali, že je odvážejí do Jáchymova a že už nepřijdou. A takto vystěhovali celou vesnici,“ vzpomíná paní Brinkmannová. Její rodina musela opustit hotel, ale nečekaly je náklaďáky, které by je odvezly za hranice; jejich tatínek stavěl jáchymovské lágry jako válečný zajatec a později dřel jako horník v uranových dolech, rodina tedy zůstala v Krušných horách.
Maminka měla zlé tušení
Jednasedmdesátiletá Zuzana Peterová vypráví o svém tatínkovi Miloslavu Schneiderovi. Vzpomíná, jak si někdy během 50. let s maminkou odjeli odpočinout na pár dní na hory, ale denně chodily do nedalekého městečka do telefonní ústředny a zkoušely se dovolat domů. Marně, nikdo to nebral. Její maminka měla tušení, které se později potvrdilo – jejího manžela zatkla Státní bezpečnost, byl obviněn z údajného špionství a rozkrádání socialistického majetku. Zatýkání mnoha židovských občanů přišlo po procesech s Rudolfem Slánským. Zuzaně tatínek na dlouhá léta zmizel ze života.
Estébáci si během domovních prohlídek nebrali servítky: „Všechny hračky mi ze skříňky vyházeli. Měli dlouhé bodce a jimi propichovali všechny ty plyšáky, jestli v nich není náhodou něco ukrytého. Pro mne to bylo velké trauma, plakala jsem, že to ty plyšáky musí velmi bolet,“ vypráví Zuzana Peterová, která s obdivem vzpomíná na maminku věrně stojící na straně svého manžela. Statečně čelila výslechům Státní bezpečnosti: „Mamince pohrozili, že pokud jim nedá další informace, umístí mě do dětského domova a ji zavřou do vězení. Navrhovali jí, aby se s tatínkem rozvedla, že tím zachrání svůj i můj život.“
Dozorce řval: Změňte téma!
Otcova vyšetřovací vazba trvala devatenáct měsíců a strávil ji v samovazbě. Během výslechů mu estébáci vyrazili přední zuby. Jednou za půl roku ho mohly dcera Zuzana s maminkou ve vězení navštívit. Popisuje tyto chvíle jako děsivé, kdy na sebe milující lidé museli pokřikovat banální otázky a odpovědi. V místnosti pro návštěvy se nacházelo vícero návštěv a lidé se překřikovali. Do rozhovoru přísně vstupoval bachař: „Změnit téma!“ „Není povoleno!“ Zuzana si vzpomíná na otcovy zdánlivě banální otázky: „Jak se máš? Co škola?“ a podobně.
Mukl trpěl samomluvou
V šedesátých letech propustili jejího tatínka na amnestii. Zazvonil zvonek u dveří, asi desetiletá Zuzanka utíkala otevřít, kde stál cizí šedivý stařec. Kriminál ho změnil, zmizel veselý všechno zlehčující člověk milující smích a humor, vrátil se nemocný muž, který trpěl samomluvou. Prý celé hodiny chodil po pokoji od okna ke dveřím, od dveří k oknu a dohadoval se s imaginárními vyšetřovateli. Vykřikoval různé věty a slova, jako kdyby měl proti sobě vyšetřovatele, který ho ohrožuje, a on mu chce vysvětlit, že je nevinný, popisuje Zuzana, která takto tatínka se slzami v očích pozorovala. Prý se až do smrti obával, že někdo zazvoní a opět ho zavřou do vězení.
