„Co budeš?“ „Němec, jo, budu Němec…“ řekl Eduard Zimmel zástupci nové německé správy, aby mohl zůstat ve své rodné vsi. Prozatím. Narodil se 13. března 1926 v obci Rapšach, která se nacházela v oblasti Vitorazska na jihovýchodě republiky u hranic s Rakouskem.
Před druhou světovou válkou bylo toto území součástí Československa, v listopadu 1938 ale bylo začleněno na základě Mnichovské dohody pod německou správu. Obyvatelé obce s českou národností odešli do vnitrozemí a lidé, kteří se rozhodli zůstat, se museli přihlásit k německé národnosti, což znamenalo, že měli povinnost vojenské služby ve Wehrmachtu.
Eduardův otec se cítil být Čechem, a sám měl dokonce kapelu, která hrála české písničky. Na udání musel kvůli tomu do Wehrmachtu narukovat. Eduard uměl německy jen částečně a po výzvě k nástupu do německé armády v roce 1943 se rozhodl sedmnáctiletý mladík
do Wehrmachtu nenastoupit. To pro něj znamenalo první uvěznění.
Za mřížemi za války
Eduard se ocitl ve vězení ve vídeňském Simmeringu, odkud byli vězni posíláni do koncentračních táborů.Eduard se dostal do Dachau, kde velitelé udělali poslední pokus o jeho zverbování. „Mám zahynout někde na frontě nebo tady?” vzpomíná na své tehdejší úvahy Eduard. I podruhé se rozhodl, že do německé armády nenastoupí a nepodepsal. V táboře Dachau tak byl až do osvobození.
Dne 29. dubna 1945 přišli do Dachau američtí vojáci. Postříleli německou posádku a vězni se každý na vlastní pěst vydali domů. „Kdyby mě tehdy po návratu domů měli za Němce, odpráskli by mě,“ poznamenává Eduard a vzpomíná na své známé, kteří se vrátili z války a bojovali na německé straně. „A když byli doma, tak je zastřelili.“
Kamarád esesák
Jedním z nejlepších Eduardových kamarádů z rodné vesnice byl Karel Gruber. Jeho rodina se v době nacistického režimu přihlásila k německé národnosti a v roce 1944 byl Karel povolán k jednotkám SS. V závěru války ho poslali do Němci okupované Poznaně, kde měl bojovat proti Rudé armádě. Z nacistické armády zběhl a padl do sovětského zajetí.
Gruber musel do konce roku 1949 povinně sloužit v ruských pracovních táborech a poté odjel do Rakouska a stal se agentem-chodcem.. To znamenalo, že ilegálně přecházel hranice do Československa, kde prováděl určené úkoly. Takoví lidé neprocházeli profesionálním zpravodajským školením americké vojenské kontrašpionáže CIC, a nebyli tak připraveni na rozsáhlou síť konfidentů Státní bezpečnosti.
Eduard fungoval jako spojka a svému kamarádovi Gruberovi pomáhal při převádění lidí přes hranici. Společně s dalším spolupracovníkem tak hranici překročili více než třicetkrát a poté přišla první přestřelka, při které byl zastřelen člen Pohraniční stráže. Gruber pak už nechtěl v práci agenta-chodce pokračovat a usadil se ve Vídni.
Ale nepodařilo se mu ukrýt, ve svém vídeňském bytě byl nakonec zatčen a unesen do Československa. Při následných výsleších v Praze Státní bezpečnost postupně rozkryla celou síť spolupracovníků a mezi nimi byl právě i Eduard. „‚Kravata kolem krku vám bude slušet,‘ to mi říkali, když mě vyslýchali…“ Eduard byl nakonec v roce 1953 odsouzen na osm let.
Za mřížemi v Československu
Svůj trest si nejprve odpykával v jáchymovských uranových dolech. „Když Rusové naměřili radioaktivitu, tak se skála musela odstřelit zvlášť, protože se z materiálu vybíral uran,“ vzpomíná na těžkou práci.
Po čase ho převezli do věznice Mírov, kde se setkal s Gustávem Husákem, kterého poslali za mříže během čistek v KSČ jeho spolustraníci. V dalším spoluvězni poznal člověka, který s ním byl v koncentračním táboře Dachau.
Chtěl se od něj dozvědět, jestli se dostal do pochodu smrti, který se konal těsně před osvobozením tábora Američany. Eduard do tohoto pochodu totiž nenastoupil. Spoluvězeň z Dachau a ironií osudu opět spoluvězeň na Mírově mu to potvrdil, ale vůbec nic dalšího si nestihli říct. Samozřejmě spolu nesměli komunikovat.
Eduard byl těsně před vypršením trestu podmínečně propuštěn na amnestii vyhlášenou pro politické vězně v květnu 1960. Když hodnotil těžké roky ve věznicích, zmínil, že Dachau bylo horší než Jáchymov nebo Mírov.
„Do práce jsme chodili ve dne i v noci a chodili jsme kolem vlečky na vagóny, kde vykládali vězně, ale mrtvé… Jednou přivezli celý vlak vězňů, říkalo se, že byli z Francie. Otevřeli vagon a vyvalila se pára, to je obraz, který mám před očima. Byly tam prý i balíky s jídlem, bylo tam všechno, ale nebyl tam vzduch...“ vybavuje si Eduard hrůznou vzpomínku.
Po propuštění z mírovské věznice se nemohl vrátit do rodného Rapšachu, který se necházel v hraničním pásmu a kromě šesti rodin se museli všechni obyvatelé vystěhovat.
Usadil se v Táboře, kde v továrně Tapa na výrobu obalů vykládal z vagonů uhlí. Na „svobodě“ na něj dohlíželo několik agentů Státní bezpečnosti, na které ho upozornilo okolí nebo si jich všiml on sám.
Po roce 1989 se dočkal osvědčení účastníka odboje proti komunismu a v roce 2011 mu Ústav pro studium totalitních režimů udělil Cenu Václava Bendy a pamětní medaili „Za svobodu a demokracii“.
Eduard Zimmel zemřel v březnu 2019 v nedožitých 93 letech.
