Byl konec čtyřicátých let a Naděžda Maňhalová chodila na gymnázium v Chrudimi. Ředitel jednoho dne oznámil studentům školním rozhlasem, že jim pustí projev tehdejšího komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého. „Neudržela jsem se a řekla: ‚Ať dědek nekecá, stejně ho nikdo neposlouchá.‘“ Spolužáci ji udali a bylo z toho velké vyšetřování. U soudu dostala za pobuřování podmíněný trest.
Byl to jen začátek. V roce 1951 ji čekalo zatčení a byla odsouzena k pětiletému vězení za údajné spojení s protistátní skupinou. Díky amnestii po Stalinově smrti byla propuštěna v roce 1953. Ovšem už o dva roky později ji s celou rodinou komunistická justice odsoudila za ukrývání Tugomíra Seferoviče, navigátora Československých aerolinií, který zorganizoval únos letadla do západního Německa. Naděžda dostala čtyři roky. V lágru v Želiezovcích na Slovensku pak málem zemřela, když se nakazila tyfem a žloutenkou.
Rodina se nebála a pomáhala
Naděžda Maňhalová se narodila jako Hofmanová 5. března 1931 v Praze. Byla druhým dítětem Marie a Oldřicha Hofmanových. Před vypuknutím 2. světové války se rodina přestěhovala do Prosetína u Skutče na Vysočině. Dědeček tam měl žulový lom a po jeho smrti bylo potřeba, aby se o něj někdo staral. Když začala v roce 1939 druhá světová válka, nacisté lom zavřeli.
Otec, Oldřich Hofman, člen Sokola a vlastenec, se zapojil do protinacistického odboje kolem Obrany národa. Roku 1942 ho zatklo gestapo. Hrozila mu poprava. Byl vězněn v koncentračním táboru Flossenbürg a na jaře 1945 přežil pochod smrti. „Když se vrátil, nemohla jsem ho poznat a bála se ho. Nevážil ani čtyřicet kilo,“ říká Naděžda Maňhalová.
Matka Marie se podle ní nikdy nebála poskytnout dobrým lidem v nouzi pomoc, i když to bylo krajně nebezpečné. „Za války se u nás jednu dobu schovával tatínkův spolupracovník z odboje František Kynych. Maminka nám jen řekla, že nahoře spí strejda, a že to nemáme nikomu říkat,“ vypráví. Když byl otec v koncentráku, matka podporovala asi dvanáct rodin, kterým pravidelně posílala balíčky s jídlem. Naděžda pomáhala. Říká, že to nejnutnější vozila i ženě významného odbojáře Františka Bürgera-Bartoše.
Po ráně pěstí mi praskl zub
Po válce zůstala rodina v Prosetíně a obnovila provoz lomu, i když ne nadlouho. V únoru 1948 provedli komunisté státní převrat, začaly čistky, pronásledování oponentů, likvidace soukromého podnikání, kolektivizace venkova. Naděžda začala brzy vnímat komunisty jako zlo. Incident na gymnáziu a podmínka za znevažování komunistického představitele urychlily její odbojný postoj. Musela se smířit s tím, že nebude studovat. Přitom chtěla jít na medicínu. „Místo toho jsem pracovala v cihelně v Hrochově Týnci. Musela jsem vstávat ve čtyři ráno,“ vzpomíná.
Vzpomínky Naděždy Maňhalové zpracovali spolupracovníci pobočky Paměť národa Východní Čechy. Tento článek vznikl díky podpoře Pardubického kraje. Děkujeme
Za mřížemi se poprvé ocitla na podzim roku 1951. Bylo jí dvacet let. K jejímu zatčení stačilo náhodné setkání s vrstevníkem Zdeňkem Duškem, kterého potkávala na nádraží. „Znala jsem ho jen od vidění. Měla jsem pocit, že je to spíše svazák. Jednou jsme se potkali v Pardubicích na schodech pojišťovny. Hlásil se ke mně a ptal se, kdo že mi to ubližuje. Věděl o té mé podmínce. Ptal se na jména těch, kteří mě udali, a já mu je řekla. On, blbec, si je napsal. Pak je vyhlásili na Svobodné Evropě,“ vypráví.
Naděžda neodhadla Zdeňka Duška správně. Podílel se na rozšiřování protikomunistických letáků a roku 1952 byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k patnácti rokům vězení. Za spolupráci s protistátní skupinou, o které nic nevěděla, byla obviněna i Naděžda Maňhalová.
„Nejprve jsem byla asi měsíc ve vazbě. Vyšetřovatelé mě mlátili přes chodidla. Jednou jsem dostala takovou ránu pěstí do obličeje, že mi praskl zub. Byla to hrozná bolest. A strašné bylo slyšet nářek lidí, které tam bili a mučili.“
Jak se cítila, když uslyšela rozsudek pět let vězení? Na tuto otázku odpověděla: „Nebrala jsem to moc vážně. Pořád jsme si mysleli, že to praskne, že není možné, aby takový hyenismus vydržel.“
Režim nepadl, ale v březnu 1953 zemřel Josif Vissarionovič Stalin. V Sovětském svazu byla vyhlášena velká amnestie. Komunistické Československo se přidalo a propustilo přes patnáct tisíc vězňů. Naděžda byla mezi nimi.
„Byla jsem šťastná. Zpočátku to ale bylo krušné, nemohla jsem sehnat žádné místo,“ říká. Když se jí Zdeněk Dušek po letech přišel omluvit za to, že ji dostal do maléru, nevyhodila ho. „Řekla jsem mu, že je vůl, ale kafe jsem mu uvařila.“
Host, za kterého zaplatila celá rodina
Ve vězení se znovu ocitla v polovině padesátých let za pomoc při ukrývání Tugomíra Seferoviče, který v roce 1953 spoluorganizoval únos letadla do západního Německa. Na palubě bylo několik lidí perzekvovaných režimem. Tugomír Seferovič putoval do vězení, odkud se mu podařilo v roce 1955 uprchnout a na útěku vyhledal Hofmanovy.
„Seferovič měl někde poblíž nás příbuzné a bratr se s ním znal z letiště ve Skutči. Když zazvonil u našeho domu, maminka mu hned nabídla jídlo a pozvala ho dál. Přiznal jí, že je na útěku. Byla jsem tenkrát v Pardubicích, kde jsem pracovala. Maminka mi volala, abych hned přijela. Sháněla jsem pak pro Seferoviče léky, protože byl nemocný,“ říká.
Tugomír Seferovič podle Naděždy Maňhalové strávil v jejich domě několik měsíců. „Jednou uprostřed noci, když maminka spala u otevřeného okna, k nám vlezli estébáci, dali jí revolver k hlavě a přikázali, aby jim vydala Seferoviče,“ vypráví Naděžda.
Poté zatkli ji, bratra a později i otce. „Byla jsem ve vazbě v Praze na Ruzyni. To už mě nemlátili. Asi dva měsíce jsem byla zavřená v samovazbě. Nebyly tam okna ani dveře s klikou, špatně jsem to snášela.“
U soudu tentokrát dostala čtyři roky, matka pět let a starší bratr Jaromír Hofman čtrnáct roků. „Bratr vzal všechno na sebe. Byli jsme domluveni, kdo má co říkat. Já jsem se držela toho, že jsem nic nevěděla,“ dodává. Tugomír Seferovič byl odsouzen na doživotí a putoval do vězení Leopoldov na Slovensku, na svobodu vyšel v roce 1968.
Chytila jsem tyfus i žloutenku
Naděžda Maňhalová byla převezena nejprve do Olomouce, odtud na Slovensko do Ilavy a pak do ženského pracovního tábora v Želiezovcích. V lágru vypukla roku 1956 epidemie tyfu a žloutenky. „Lehlo asi pět set vězeňkyň a já dostala obojí. Byla jsem asi šest týdnů v nemocnici, čtyřicetistupňové horečky, agónie. Nakonec jsem se z toho ale nějak vyhrabala,“ vypráví.
V roce 1957 jí byl ze zdravotních důvodů trest přerušen. Díky rozsáhlé amnestii, kterou v květnu 1960 vyhlásil prezident Antonín Novotný, se už do vězení nemusela vrátit. Na svobodu byl propuštěn i bratr Jaromír, kterému trest zkrátili skoro o deset let.
Mladá žena s nálepkou nepřítele socialistického zřízení byla ráda, když sehnala práci v textilce ve Skutči. Když po listopadu 1989 padl komunistický režim, dočkala se soudní rehabilitace. Rodina také dostala zpátky lom i vilu, ve které musela za komunistů platit nájem. Ministerstvo obrany Naděždě Maňhalové udělilo status příslušníka protikomunistického odboje.
