Pro mladé lidi z Podkarpatské Rusi, kteří dobře znali místní krajinu, nebylo těžké překročit sovětské hranice. Ale hned za nimi je čekalo kruté překvapení. V domnělé zemi svobody je totiž přivítaly namířené pušky pohraničníků, zcela absurdní obvinění ze špionáže a uvěznění bez soudu.
Dostali koblihy a mléko. Pak je zatkli jako špiony
V březnu roku 1939, kdy bylo okleštěné Československo přepadeno nacistickým Německem a na území Slovenska vznikl Slovenský stát, začala také maďarská okupace Podkarpatské Rusi. Pět a půl tisíce převážně mladých lidí na to reagovalo útěkem do Sovětského svazu. Patřil k nim i sedmnáctiletý Štěpán Antonij a stejně stará Vasilina Mesárová, rozená Ljachová. Vyrůstali ve stejném karpatském údolí, jejich rodiny skromně hospodařily jen pár kilometrů od sebe. Každý z nich se však na cestu do sovětského „ráje“ vydal na vlastní pěst.
Pro Vasilinu byla impulsem k odchodu za hranice hrůzná scéna, k níž došlo v prvních dnech okupace: maďarští ozbrojenci vyvlekli jejich židovského souseda s celou rodinou a v lese za domem je surově popravili. „Od té chvíle jsme přestali být svobodní,“ říká Vasilina Mesárová.
Okupanti nutili mladé muže cvičit v maďarských polovojenských jednotkách: „Byli jsme donuceni se na gymnáziu v Mukačevě zúčastňovat mládežnických akcí, říkalo se tomu Levente. Ale my jsme je odmítali, protože to bylo promaďarské,“ vysvětluje Štěpán Antonij. Z nenávisti k Maďarům zorganizoval malou partu kamarádů a v zimě 1939 přešli hranice do SSSR. „Domluvili jsme se my tři spolužáci: já, Kohut a Varga. Šli jsme na hranice k jednomu člověku, jmenoval se Andrej Čepa a byl mlynářem. Znali jsme ho dobře, protože jsme za první republiky přecházeli tyto hranice bez problémů. Když jsme tam přišli, zavolal svoji manželku, aby nám nabídla nějaké koblihy a mléko. A odešel.“ Mladí muži klidně seděli u kuchyňského stolu, když najednou vešli dovnitř sovětští pohraničníci: „Ruce vzhůru!“ Štěpán Antonij pokračuje:
„Všechno, co jsme měli v kapsách, jsme museli vyndat ven. A oni říkají: ,Vy jste špioni!‘“
Vasilina se vydala na cestu v červenci 1940 s chlapcem, kterého potkala na tancovačce. Připojila se k nim ještě jedna milenecká dvojice. Vasilina měla ruksak s kouskem chleba a letním oblečením na převlečení. Na sebe si vzala krásné vyšívané šaty, na krk své milované korále, upletla si z vlasů cop. Vyšli za úsvitu a zdálky viděli, jak sedláci s rodinami míří za prací na pole. Ještě jim zamávali, pak dorazili k hranici, kterou měli pár set kroků za domem. Hlídala ji dvojice maďarských vojáků s flintami. Oba mladíci se schovali do křoví, vojáky ze zálohy napadli, sebrali jim pušky a svázali je. Jeden z nich se nechal přesvědčit, aby se k nim přidal.
Už pár minut poté se okamžitě vzdali sovětské pohraniční hlídce. Odvedla je do menšího dřevěného stavení, kde je týden drželi pod zámkem. Pak je transportovali do téže věznice v Charkově, kde skončil i Štěpán Antonij.
Za přechod hranic tři roky gulagu
Tříměsíční martyrium ve věznici popisují Štěpán i Vasilina shodně jako období zoufalé naděje a marných pokusů přesvědčit vyšetřovatele NKVD, že chtějí práci, a nejsou špioni. V hromadných celách velkých asi jako školní třídy se mačkalo až sto padesát lidí. Spali na zemi na betonu, jedli jen vodové polévky s kouskem sucharu. Na záchod chodili do plechového kýble v rohu.
Jak se zacházelo s dívkami se můžeme jen domýšlet. Podle odborné literatury si dozorci z dívek dělali sexuální otrokyně. Vasilina o tom, co se dělo, nechtěla mluvit. Komisaři NKVD s uprchlíky obvykle sepsali obyčejnou tužkou nebo perem protokol, pořídili fotografie a administrativním rozhodnutím bez přítomnosti obhájce je jako špiony, kteří ilegálně překročili státní hranici, odsoudili k trestu tři roky do pracovně-nápravných táborů – do gulagu.
„Tady budete bydlet,“ řekli jim v lese
Štěpána, Vasilinu a jejich přátele nahnali do dobytčích vagónů a odvezli daleko na východ. Po mnoha týdnech transportu v dobytčích vagonech a po čtyřech dnech úplné tmy v podpalubí lodi se zbídačení vězni ocitli v lese. Tady jim bachaři dali sekery a řekli:
„I vot zděs budět vaš dom!“
V Pečoře na severním Urale, kam později Štěpána převezli, dodnes stojí zbytky lágru, barák a malý pomníček věnovaný obětem těchto komunistických zločinů.
Pokud Čechoslováci v gulazích neumřeli hlady, vyčerpáním, na kurděje, průjem nebo tuberkulózu, byli v průběhu roku 1942 či v první polovině roku 1943 osvobozeni. Amnestii se pro ně podařilo vyjednat počátkem roku 1942. Propuštění z gulagu ale mělo podmínku: vstup do armády a odchod na frontu. S amnestií byl tak spojen takzvaně dobrovolný nábor do Československé vojenské jednotky v SSSR.
Uprchlíci z Podkarpatské Rusi to ale měli ještě těžší. Sověti je totiž často považovali za maďarské občany a propuštění se dožadovali marně. Přišlo až po mnoha měsících urgencí ze strany české diplomacie. V únoru 1943 hlásil plukovník Heliodor Píka do Londýna: „Propuštění Podkrapatských Rusů jde pomalu. Jsou odesíláni postupně, ve skupinách po asi jen 40 osobách. Důvodem toho jsou značné dopravní potíže. Odesílání nelze urychliti, i když se v některém táboře nachází několik set Podkarpatorusů.“
V devatenácti letech vážila jen pětačtyřicet kilogramů
Po dvou až třech letech otrocké práce v lese, na poli nebo při stavbě železnice, podvyživení a nemocemi fyzicky zdevastovaní Čechoslováci a Rusíni nastupovali k Československému armádnímu sboru v Buzuluku.
Výcvik probíhal v nedalekém Novochopersku. Střílení a pochodová cvičení se zbraní absolvovala v červnu 1943 i tenkrát pětačtyřicet kilo vážící Vasilina Mesárová: „Střílela jsem dobře, šlo mi to. Také mě hned povýšili.“ V praporním rozkaze č. 41 se objevuje článek 2, podle něhož se ženám zařazeným v čs. jednotce přiznává hodnost vojína. Je to první dokument v historii československé armády, který potvrzuje zařazení žen do vojenské služby, nejčastěji na pozice zdravotnic. Tuto práci vykonávala i Vasilina Mesárová:
„Bylo to strašlivé, když jsem kamarády, se kterými jsem den předtím mluvila, nacházela bez ruky, bez nohy.“
„Vzala jsem je na záda a donesla na obvaziště. Dělala jsem všechno, zastavovala krvácení, obvazovala, odvážela,“ pokračuje Vasilina Mesárová, která později na frontě působila v týlu jako lékárnice.
Čtyři měsíce před koncem války otěhotněla se svým snoubencem: „Byl u dělostřelectva, po válce jsme se vzali.“ Konec války ji zastihl v Košicích. Dostala měsíc dovolené a po pěti letech se vrátila domů. „Brečeli jsme radostí, ale i lítostí. Maďaři zničili všechno.“ Později žila v Čechách, nejdříve v Mariánských Lázních, v roce 1960 se přestěhovala do Prahy. O svém věznění v gulagu nemluvila, protože nechtěla mít potíže s komunistickým režimem.
Bratr komunista slepě věřil SSSR
Štěpán Antonij sloužil nejdřív jako písař na rotě. Po výcviku v Novochopersku ho zařadili k radistům. Během bitev na východní frontě byl dvakrát těžce raněn. Poprvé v bitvě u Bílé Cerkve mu prostřelili nohu, podruhé byl potrhán výbuchem granátu na Dukle.
Po válce chtěl u armády zůstat, ale byl propuštěn, protože narozdíl od Vasiliny si nedával pozor a mluvil o tom, co zažil v SSSR. Práci našel pouze jako skladník.
O mnoho hůře dopadl jeho starší bratr Vasil, který na konci roku 1939 také utekl do Sovětského svazu. Sověti ho vyslali zpět do Maďarska jako komunistického špiona. Maďarská policie ho dopadla, mučila a na tři roky skončil v koncentračním táboře ve Flossenbürgu.
S bratrem Štěpánem se po válce setkal v Praze. Přesvědčoval ho, že se musí vrátit zpět na Podkarpatskou Rus, která nyní už patřila k Sovětskému svazu. A když ho Štěpán prosil, ať se už do SSSR nevrací, stal se v jeho očích zrádcem vlasti. Vasil si nedal říct, odjel do rodného kraje a hledal své bývalé soudruhy. Neodradilo ho ani zjištění, že všichni jsou jako zrádci v táborech na Sibiři. Za pár týdnů si i pro něj přišli komisaři ze sovětské bezpečností služby a poslali ho na deset let do gulagu.
Štěpán Antonij vzpomíná, že když ho bratr přemlouval k návratu, sliboval mu, že ho udělá náčelníkem místní milice. Odpověděl mu tehdy:
„Ani kdybys mě udělal maršálem Stalinem, už tam nechci být.“
