Nacistickému Německu se během několika měsíců v letech 1938-1939 podařilo rozbít tehdejší Československo, poté se naše země staly prostorem, který měl být integrován do tehdejší třetí říše a postupně germanizován. Nacistické plány se odvíjely od aktuální geopolitické situace. Počítalo se s tím, že obyvatelstvo protektorátu, kde výrazně převládalo české etnikum, bude částečně poněmčeno a část měla být v budoucnu z historických českých zemí vysídlena.
Tento článek vznikl v rámci mezinárodního projektu Uprooted. Společně s dalšími evropskými partnery se vydáváme pátrat po osudech dětí ukradených nacisty během druhé světové války a převezených na převýchovu do německých rodin. Připravujeme společnou publikaci, která veřejnosti přiblíží danou problematiku ze čtyř různých pohledů vzhledem k odlišným historickým okolnostem v zapojených zemích. Do společného bádání se zapojili:
- Kreisau-Initiative e.V., Německo
- Fundacja „Krzyżowa” dla Porozumienia Europejskiego, Polsko
- Kyiv educational center „Tolerspace”, Ukrajina
- Post Bellum, Česká republika
Projekt je financován německou nadací Připomínka, odpovědnost a budoucnost (Stiftung Erinnerung, Verantwortung und Zukunft - EVZ) a Ministerstvem financí Spolkové republiky Německo (BMF).
Zpočátku se jednalo o čirou teorii, k praktickým krokům nacistická správa přikročila až v roce 1941, to lze bezesporu dát do souvislosti s nástupem Reinharda Heydricha na pozici zastupujícího říšského protektora v září roku 1941.
Těmito prvními kroky bylo vedle prvních deportací židovského obyvatelstva i zřízení pracovišť na půdě německé Karlovy univerzity, které měly germanizačním plánům připravit „vědecké“ zdůvodnění. Praktickou stránkou věci byl pověřen Hlavní rasový a osídlovací úřad SS (Rasse- und Siedlungshauptamt – RuSHA). Ten zřídil v protektorátu svou pobočku a jeho úřadovny vznikly i v regionech.
První akce se zaměřila na děti ročníků 1928 – 1931. Pod záminkou lékařských prohlídek probíhalo utajené „rasové“ měření. „Metoda plánovité internace a germanizace českých dětí se v protektorátu objevila až v souvislosti s odvetnými opatřeními po atentátu na Heydricha. Jejich oběťmi se staly děti z Lidic a Ležáků, sirotci po popravených, děti vězňů včetně těch narozených ve věznicích a děti z rodin majících spojitost s atentátem,“ napsala historička Pavla Plachá ve studii „Ukradené děti“. Děti z českých zemí určené v době nacistické okupace k poněmčení.
Post Bellum nyní tuto studii připravuje k elektronické publikaci. V tomto článku představujeme osudy tří pamětníků, které jako děti přežily lidickou tragédii. Přežily jen „díky“ tomu, že je nacističtí úředníci označili jako osoby vhodné k poněmčení.
Z Lidic přežilo jen málo dětí, ostatní nacisté zplynovali
V noci z 9. na 10. června roku 1942 jednotky SS obklíčily poklidnou vesnici Lidice poblíž Kladna, tamní rodák Vašek Hanf před pár dny oslavil osmé narozeniny. Vyrůstal v rodině horníka a velitele místních hasičů Václava, maminka Anna měla dvě starší sestry Marii a Annu. Oné osudné noci nebyl tatínek doma. „Byl strašný křik po celých Lidicích. Němci poručili, abychom vyšli z domů, nesměli jsme si nic vzít, nevěděli jsme, co bude.“
Zatímco muži zůstali v Lidicích, ženy a děti nad ránem odvezli do budovy kladenského reálného gymnázia. Tam v tělocvičně na slámě přečkali další dvě noci.
Vašek netušil, že jeho otec tou dobou už nežije. A když v tělocvičně oddělovali děti od matek, děti Hanfovy nemohly vědět, že ani maminku už nikdy neuvidí.
Celkem 88 lidických dětí včetně sourozenců Hanfových skončilo ve městě Lodž (Litzmannstadt) na nacisty okupovaném polském území. Ubytovali je v nehostinných podmínkách v bývalé textilní továrně. Po týdnu mezi ně dorazil samotný šéf lodžské pobočky RuSHA Walter Dongus. Vybral ze skupiny šest dívek, mezi nimi i sestry Marie a Annu Hanfovy, a chtěl je odvést pryč. Sestry ale odejít nechtěly, ve druhé skupině zůstával jejich mladší bratr Vašek.
Dvanáctiletá Marie snad nějakým zázrakem uprosila nacistického pohlavára, aby Vašek mohl jít s nimi. Zachránila mu tak život. Ostatní lidické děti nacisté zavraždili pravděpodobně v pojízdné plynové komoře v Chelmnu.
Kde je naše Maruška?
Zachráněné děti skončily v dětském domově v Puschkau (dnes Pusczykowo). Další ze zachráněných dětí Emílie Chválová (rozená Frejová) tamní poměry pro Paměť národa popsala: „Tam nás vykoupali a dali dohromady, večer v jídelně bylo prostřeno, dostali jsme najíst, ráno snídaně, pak do školy, když jsme přišli ze školy, dělali jsme úkoly. Dělali jsme i na zahradě a podobně. Ale ne že by nás nutili. Byl tam písek, uhrabávali jsme si cestičky. Tam už jsme museli mluvit jenom německy. Já byla v druhé třídě, my jsme řekli pár slov, ti z první třídy se to ještě neučili, ale byli jsme zticha, protože když jsme řekli něco česky, tak nás zmlátili. Takže jsme si dávali pozor.“
Děti zde čekaly na adopci. Zaměstnankyně domova Elisabeth Straussová, která si přisvojila Annu Hanfovou, si na její přímluvu vzala i Václava. Dostal jméno Hans Joachim Strauss.
Se sestrou pak museli v novém domově mluvit německy: „Oni nás kolikrát nachytali, protože jsme té němčině ještě nerozuměli a nemohli jsme vysvětlit, co chceme. A pořád jsme vzpomínali, kde je naše Maruška. O té já jsem až do konce války nevěděl,“ vyprávěl Václav Hanf.
Bydleli v Unterbergu nedaleko Puschkau, manžel paní Straussové byl voják, člen SS, pobýval mimo domov a Václav ho nikdy neviděl. Podle vzpomínek se Elisabeth Straussová o děti starala dobře, ale Václav u ní vydržel jenom dva měsíce. Byl vždycky živé a tak trochu svéhlavé dítě. Prý nechodil do školy tak, jak měl, a proto ho paní Straussová vrátila do dětského domova.
Osmiletý Václav, který dostal nové jméno Wenzel Jan, se tak adopce ani pěstounství nedočkal. Putoval do výcvikového tábora SS v Oberweisu. Tamní podmínky popisuje jako ještě celkem snesitelné, podobné třeba skautskému táboru. Ale vzpomíná si i na zážitek, jak jednou na horní palandě dostal nápad použít kulatý lustr pod stropem jako boxovací pytel. Lustr rozbil a Václav skončil na deset dní v temnici.
Následně ho poslali do tábora Hitlerjugend, jehož jméno si nepamatuje (podle historiků šlo snad o tábor v Maria-Schmoll). Tam už jako malé dítě absolvoval vojenský výcvik:
„Když nám dali pušky, já jsem ji nechtěl, a tak jsem ji takhle odložil. Hodem. A řekl jsem si v duchu, a řekl jsem to i nahlas česky, že nechci být vojákem.“
„Nevím, co mě to tenkrát napadlo, protože jsem o Lidicích nic nevěděl, ale prostě už jsem nechtěl být Němcem.“ Vzpomíná, jak důstojník SS přiběhl a Hanfa nakopl do levého kolene. Chlapec padl na zem a skončil v místní nemocnici, kde nohu museli operovat.
Co jsem zase provedl? Tentokrát nic
Po osvobození Německa skončil Vašek, tedy Wenzel, ve sběrném táboře spolu s převážně polskými dětmi kdesi u Salzburku. Další zvrat v jeho životě přišel den před Štědrým dnem roku 1945. „Kluci, co jsem s nima bydlel, tak najednou jeden přiběhl: ,Máš okamžitě přijít k veliteli do kanceláře.‘ Já říkám: ,Ježiš, co jsem zase provedl? Nevíš, co chce?‘ – ,Nevím,‘ povídá, ,jenom nařídil, abys k němu okamžitě přišel.‘
Tak jsem se sebral a jdu tam. Přišel jsem do kanceláře a on říká polsky: ,Tady si sedni.‘ Ptám se: ,Co jsem zase provedl?‘ On povídá: ,Tentokrát nic.‘ A vzal dvě fotografie, položil je přede mě a říká: ,Wenzel, víš, kdo je na té fotografii? Poznáš tam někoho?‘ A ona to byla školní fotografie. Já na ní byl, tak jsem ukázal: ,To jsem já!‘“
„A kouknu na druhou fotografii a to byla fotografie mamky a taťky. Já povídám: ,No, to je maminka a tatínek!‘ On bouchl do stolu a říká: ,Sakra, seš to ty.‘“
„Zaťukal a do kanceláře vešla paní a říká: ,Venoušku, Vašku Hanfovic, seš to ty, dobře, že ses poznal.‘ No a těmi dvěma fotografiemi jsem dokázal, že jsem to já.‘“
Onou dámou byla Josefína Napravilová (1914 – 2014), dáma z dobře zajištěné rodiny, která v poválečných měsících cestovala zničenou střední Evropou a z pověření tehdejšího Ministerstva ochrany práce a sociální péče pátrala po dětech, které nacisté odvlekli do Německa. Zachránila tak prý na čtyřicet dětí, mezi nimi i jedno „lidické dítě“ Václava Hanfa. Štědrý den roku 1945 strávili společně v bytě Napravilových. Vašek přišel v Lidicích o otce a jeho matka válku nepřežila a Josefína stála o možnost ho adoptovat, ale nakonec se jej ujali příbuzní.
Tu dívku si neber, je to kulačka, a ty jsi dítě z Lidic
Václav snil o kariéře v armádě, nastoupil na vojenskou školu. Ale zároveň se na počátku 50. let zamiloval do dcery „kulaka“, čekali spolu dítě. Komunistické úřady si sňatek „vzorové“ oběti nacismu s potomkem třídního nepřítele nepřály. Václav Hanf vzpomíná: „Desátého června, na výročí vypálení Lidic, si mě pozvali k soudu! Vůbec jsem nepochopil proč. A mě málem ranila mrtvice, řekli mi totiž, že o mou dívku se postará stát, protože je to dcera kulaků, kteří budou vystěhováni do pohraničí.“
„Že si ji nemusím brát, protože je kulačka, a já že jsem dítě z Lidic. A že stát se postará i o dítě. Když jsem to slyšel, tak jsem se nakonec skoro rozbrečel.“
Václav úřední „domluvy“ odmítl a Zdenu si vzal. Nesměl pak pokračovat v poddůstojnické škole a zařadili ho k Pomocným technickým praporům. Zpočátku se zdálo, že se manželé ani nebudou smět kvůli odporu tamních soudružek přestěhovat do Lidic, kde stát pro přeživší budoval nové domy.
Nakonec se ale hrany obrousily a Hanfovi v Lidicích prožili řadu let. Po čase zakotvili na severu Čech v podhůří Jizerských hor, kde pak provozovali penzion. Václav Hanf po mnoha letech navázal kontakt i se svou zachránkyní Josefinou Napravilovou, která po dlouhých letech emigrace dožívala svůj život v penzionu pro seniory v Táboře.
Dodnes nevím, kde jsme tenkrát byli
Václav Zelenka (1938 – 2021) patřil k hrstce lidických dětí, které nacisté určili k „poněmčení“ ještě v tělocvičně kladenského gymnázia. V té době tříletého Vaška odvezli spolu se dvěma děvčaty do blíže nespecifikovaného zdravotnického zařízení v Praze. I je pak převezli za ostatními přeživšími lidickými dětmi do Lodže a dále do Puschkau.
Z cesty si Václav Zelenka nepamatuje nic, zůstal jen útržek nespecifikovatelné vzpomínky: „Uvědomuju si jeden moment, protože jsem měl rád zvířata, byli jsme někde, kde byla fůra dětí, obrovský konírny a běhali tam koně a hříbata. Dodneška mi nikdo nebyl schopný říct, kde jsme byli.“
V dětském domově v Puschkau zůstal Václav Zelenka jako poslední. Přesunuli ho do výcvikového tábora SS v Oberweisu, tady se opět setkal s Václavem Hanfem. V táboře podle jeho vzpomínek vládl vojenský dril. „Bylo to tam vostrý. Taky pamatuju, že tam odsud rukoval nějakej kluk přímo k dělostřelcům.“
Nacistické úřady předaly Václava Zelenku k adopci až na samém sklonku války. V dubnu roku 1945 si jej vyzvedla Johanna Wagnerová (zvaná Hanne) a vydali se spolu vlakem do nového domova v Bühlau u Drážďan. Adoptivního otce Karla Wagnera poznal o něco později.
V nové rodině dostal jméno Rolf Wagner, mluvil pouze německy, češtinu zapomněl. Na Lidice si nevzpomínal, ale stále si prý byl vědom svého českého původu. Na začátku roku 1947 se rodina přestěhovala do města Lohsa v Lužici, pan Wagner tu zřejmě dostal práci jako bagrista v povrchových dolech. Václav vedl normální život německého kluka. Spolužáci o jeho neobvyklém původu neměli tušení. Všechen volný čas trávil v lese, našel si kamaráda, s nímž ho pojil vztah ke zvířatům a k přírodě.
Kde je táta? Tam v tom hrobě!
Dne 1. května roku 1947 se Vašek, tedy Rolf, s adoptivním otcem Karlem Wagnerem chystal na prvomájovou oslavu, když tu u nich zastavil jeep se starostou obce a dalšími neznámými muži. Ti si chlapce prohlédli a podle jizev poznali jeho skutečnou identitu. Když se toho dne vrátil domů, čekala na něj horda kluků – dřívějších kamarádů – a chtěli ho bít. Rozneslo se totiž, kdo je, a stal se nepřítelem.
Václav Zelenka říká, že měl svého adoptivního otce rád. Karl Wagner byl prý hodný člověk a osvojeného syna, o němž se domníval, že je oboustranný sirotek, přijal za svého.
„Když 14. května roku 1947 Vaška odváželi do sběrného tábora, tak prý pan Wagner „plakal jako malé děcko, nikdy jsem chlapa neviděl tak plakat.“
Naopak k adpotivní matce cestu nikdy nenašel, a když v roce 1968 po smrti svého manžela přijela do Lidic, její návštěva skončila vzájemnou hlubokou roztržkou. Podle Václava Zelenky nedokázala přijmout, že si se „synem“ jsou vzájemně cizí.
Skutečná Václavova maminka Žofie Zelenková přežila pobyt v koncentračním táboře Ravensbrück a Vaška čekala v květnu roku 1947 v novém bydlišti v Kladně. V prvním období k sobě museli znovu hledat cestu. Václav vzpomíná i na první návštěvu míst, kde až do osudného června roku 1942 stávaly jeho rodné Lidice. „Máma říkala: ,Pojď, jedeme za tátou.‘ Tak jsme jeli za tátou. No a teď přijedeme na holou pláň a já jsem se furt ptal: ,Kde je táta?‘ A ona říkala: ,Tam v tom hrobě.‘ To mně mozek nebral,“ vzpomínal Václav Zelenka. Od roku 1951 žil v „nových“ Lidicích a v letech 1999 – 2006 působil jako starosta obce.
Tajně pořízené fotografie
Zničení Lidic a vše, co bezprostředně poté následovalo, si Veronika Rýmonová přímo nepamatuje. Na svět přišla 22. ledna v Lidicích jako Veronika Hanfová a v době oné velké tragédie jí bylo necelých pět měsíců. Svého otce Františka Hanfa tak de facto nikdy nepoznala. První autentické vlastní zážitky má pamětnice spojené až s koncem války a právě se shledáním s matkou Annou, která přežila tři roky věznění v koncentračním táboře Ravensbrück.
Sedm lidických dětí (František Černý, Veronika Hanfová, Pavel Horešovský, Josef Minařík, Jiří Müller, Libuše Müllerová, Jiří Pitín), kterým bylo v době vyhlazení obce méně než jeden rok, bylo z Kladna převezeno do nalezince na pražských Vinohradech. Nebyly tak na rozdíl od starších dětí deportovány z protektorátu.
Na začátku roku 1943 byly přemístěny na infekční oddělení německé dětské kliniky v budově bývalé české techniky na Karlově náměstí. Kromě Františka Černého, který zemřel ještě v roce 1942, byly děti v srpnu 1943 převezeny do útulku v bývalých Masarykových domovech v Praze-Krči.
Po 10. červnu 1942 se lidickým ženám narodilo ještě sedm dětí (Věnceslava Kohlíčková, Karel Hanžl, Věra Müllerová, Marie Pešková, Anna Straková, Jaroslav Korecký, František Hroník). Z uvedených dětí se konce války dožili jen Věra Müllerová a Jaroslav Korecký.
Poté, co lidické ženy a děti internovali v červnu roku 1942 v kladenském gymnáziu, zůstala jako poslední skupinka sedmi nejmenších dětí, která následně putovala do pražských kojeneckých ústavů a sirotčinců. Mezi nimi i Veronika Hanfová.
I když se úřady snažily děti co nejvíce izolovat a jejich identitu utajit, úplně se to nepodařilo.
Důkazem jsou snímky, které Veronice věnovala její teta Volfová z otcovy strany. Ta o své neteři v Krči věděla a tajně ji navštěvovala. Po válce z fotografií sestavila album, které Veronice věnovala a pamětnice je dosud pečlivě uchovává.
To je tvá maminka
Konec války přišel dřív, než mohli nacisté – v intencích své rasové politiky – rozhodnout o dalším osudu tehdy tříletého dítěte. Během květnového povstání si děti z Krče rozebrali jejich příbuzní a Veronika se ocitla v rodině tety Volfové v Praze-Střešovicích. „Vzpomínám na to, že ta teta bydlela v takovém sklepním bytě, takže tam byla tma a oni mi říkali: ,To je tvá maminka.‘ A někdo mě držel na ruce, ale kdo to byl, to fakt nevím. A stále, že to je moje maminka, a mně to nic neříkalo a já jsem se k ní nehrnula.“
Vztah Veroniky s maminkou byl zřejmě válkou nenapravitelně poznamenán, přestože se obě snažily uvést vše na pravou míru. Anna Hanfová žila sama, nikdy už si nenašla partnera. Snažila se Veronice zajistit hmotný dostatek, což nebylo v poválečných letech snadné. Nezbývalo proto mnoho času na dceru a její potřeby, mnoho příležitostí pro vřelý lidský kontakt. Veronice chyběl otec. O tatínkovi Františkovi s ní matka nikdy moc nemluvila.
„Mně ten táta šíleně chyběl. Nebrečela jsem, ale bylo mi to hrozně líto. Když jsem chodila v Kročehlavech do školy a někam jsem přišla, tak jsem viděla, jak děti svého tátu… A já jsem maximálně přišla domů a dostala pár facek, protože jsem zrovna něco provedla, a naše máma s tím nesouhlasila. Máma nemluvila, ta se buďto jenom podívala, anebo jsem ji rovnou chytla.“
I když Veronika Rýmonová lidickou tragédii zažila jako čtyřměsíční dítě, tehdejší události ji poznamenaly na celý život. Nikdy neměla otce ani nikoho jiného, kdo by jeho roli zastoupil. Vztah s matkou byl narušen odloučením v kritické vývojové fázi dítěte a nikdy později se ránu nepodařilo zcela zhojit.
Vedle zmíněné studie Pavly Plaché „Ukradené děti“. Děti z českých zemí určené v době nacistické okupace k poněmčení čerpal autor článku především z příběhů přeživších lidických dětí tak, jak je v letech 2009 – 2012 pro Paměť národa zaznamenali manželé Lenka a Vilém Faltýnkovi.
