Na jaře 1945 zastavil v Jaroměři vlak se štábem německého polního maršála Ferdinanda Schörnera. Jeho vojáci se usídlili i na dvoře mlékárny, kde pracoval Jan Kubka. „Kolem mlékárny všude vedly kabely. Byla to výzva – večer šup a přeříznout je...“ vyprávěl.
Jednou ale jeho noční výlet s kamarádem málem dopadl tragicky, protože Němci hlídkovali. Když přeříznuté kabely začaly svou tíhou padat ze stromů na zem, ozvalo se z vedlejší zahrady šustění. Dali se na útěk. „Když jsem byl na úrovni našeho domu, padly dva výstřely,“ vzpomínal. Naštěstí nikoho nezasáhly.
.jpg)
Koncem války proudily Jaroměří zástupy prchajících německých civilistů s povozy nebo jen s ruksaky na zádech a Jan Kubka mezi nimi zahlédl obrněný vůz s důstojníky. Zeptal se jich, jestli mají zbraně. „Jak řekli, že mají, tak se na ně parta chlapů vrhla. Kdyby někdo z nich vytáhl pistoli a začal střílet, postříleli by nás.“ Němci však byli tak vyděšení, že se nechali odzbrojit.
Německou kapitulaci nebo oslavy osvobození na jaroměřském náměstí svým fotoaparátem zachytil tatínek Františka Brouka. Dění ve městě tajně dokumentoval i v době protektorátu a malý František mu často „dělal clonu“, aby zakryl foťák schovaný pod kabátem.
.jpg)
Ze strachu nekřičela
Jana Kuncířová rozená Šmejkalová odešla za války s maminkou z Lázní Bělohrad do Mladé Boleslavi, kde se 8. května dočkala osvobození. Následující den si hrála s dětmi před domem, když maminka odešla nakoupit maso. Najednou začaly houkat sirény a všude nastala panika. Soused ji honem vtáhl do úkrytu ve sklepě, kde s ostatními prožívala okamžiky hrůzy.
Ozvala se ohlušující rána, jak jedna bomba dopadla přímo před dům. „Sklo létalo z oken a my jsme tam seděli a báli se. Ani jsme nekřičeli. Člověk nekřičí, když se tak moc bojí,“ popisovala. Ona i maminka přežily, při náletu však zahynulo asi čtyři sta padesát lidí. Nálet uskutečnila sovětská letadla, která chtěla napadat vojáky Wehrmachtu prchající na západ.
Později v květnu zastavilo v jejich ulici nákladní auto, ze kterého vystoupil vyzáblý člověk v pruhovaném vězeňském mundúru a černém kabátě. Malá Jana si zrovna hrála venku. Všimla si, že tomu muži chybějí zuby a na holeních má hnisající rány, když k ní přistoupil a něžně řekl:
Když jí byly dva roky, Němci jejího otce při pokusu o přechod hranice a připojení se ke spojenecké armádě v roce 1939 zatkli. Poslední dva roky svého věznění prožil v koncentračním táboře Dachau.
Anna Butová dlouho bydlela ve Dvoře Králové, konec války ale prožila ve své rodné vsi Kněhynky na Volyni. Byla šťastná, když židovský chlapec Griša, kterého její rodina zachránila z ghetta v Lucku a potom tři roky ukrývala ve stodole, mohl beze strachu vyjít ven. „Tatínek ho ustrojil jak panáka. Koupil mu oblek, boty, všechno. Řekl mu, ať jde přes Polsko,“ vyprávěla, jak Grišu vypravili na cestu do nově vznikajícího izraelského státu. Po dlouhých padesáti letech se s ním, dojatá, znovu setkala.
