Příjmení Františka Pevného bylo tak trochu nomen omen: zůstával pevný ve víře i ve svých postojích, přestože ho život vystavil mnoha těžkým zkouškám.
Jako dítě snil o tom, že se stane architektem. Byl to velmi ambiciózní plán: pocházel z rodiny majitele obchodu se smíšeným zbožím ve Svatém Štěpáně na Valašsku. Ze čtyř sourozenců si rodiče mohli dovolit jen jednoho poslat na studia. A tím vyvoleným se stal právě František, ale sny o architektuře zmařil těžký úraz, který prodělal v dětství.
„Měli jsme špalek, na kterém se sekalo dříví, a ten už měl vyhloubený vršek. Takže když se na něj dala suchá větev a seklo se, tak se větev vymrštila. Vlétla mi rovnou do levého oka,” popisoval nehodu, která mu změnila život. Přestože ho otec odvezl povozem ihned na vlak a odtamtud na oční oddělení do Olomouce, lékaři oko zachránit nedokázali.
„To byl jeden ze zásadních důvodů, proč se nakonec stal knězem,” řekl jeho přítel Česlav Gojný pro Rádio Proglas. „K tomu mi řekl, že se domnívá, že právě v tom lze spatřit Boží plán, že dovede i ty zdánlivě nejnepříznivější události v životě člověka přetvořit v milost," uvedl.
Z Berlína zpět do Štěpána
František vystudoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, odmaturoval v roce 1941 a rozhodl se pokračovat ve studiu v bohosloveckém semináři olomoucké arcidiecéze. Hned v prvním ročníku ho oslovila osobnost sv. Ignáce, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova. Ale než mohl s řádem jezuitů navázat spojení, přišlo povolání k totálnímu nasazení v Německé říši.
Pracoval v Berlíně u firmy Hübnermotoren, která vyráběla motory k důlním čerpadlům. Německé továrny bývaly často vystaveny spojeneckým náletům, při nichž zahynulo i mnoho totálně nasazených. Jeden takový nálet přišel o Vánocích 1943 a František byl tehdy na dovolené u rodičů. Bomba zasáhla také kanceláře s evidenčními listy.
František dostal od svých spolupracovníků zprávu, že do továrny už se vracet nemusí – nikdo ho tam nebude postrádat. Zůstal tedy v protektorátu a pokračoval tajně ve studiu v olomouckém semináři. Doma ve Svatém Štěpáně prožil i konec války. Již prvního května dorazila do vsi rumunská armáda.
Čtrnáct let za varování katolíků
O dva roky později, v červenci 1947, byl František vysvěcen na kněze a nastoupil do služby v obci Drahotuše u Hranic na Moravě. Pracoval zejména s mládeží, učil náboženství na třech školách, byl členem Orla – katolické obdoby Sokola –, vedl skauty a organizoval mládežnické divadlo. Ve své činnosti pokračoval i po únoru 1948. V regionu na pomezí Valašska a Hané měla náboženská víra pevné kořeny a věřící na svých zvycích nic nezměnili.
Několik mladých členů Orla z jeho farnosti se v létě 1948 zúčastnilo pouti na Hostýn, kde se mluvilo o chystaných proticírkevních opatřeních. František začal množit a rozšiřovat letáčky informující o stávajících i hrozících represích s hesly jako například „Katolíci, buďte na stráži!“. Jeho Orlové je roznášeli do poštovních schránek v Hranicích a okolí. Lehkomyslně a bez velké snahy o utajení je šířili také přímo v rodných Drahotuších. Nepředpokládali, že by je někdo ze sousedů udal. Přesně to se ale nakonec stalo.
Jedenáctého února 1949 byl páter Pevný varován, že začalo zatýkání. Přesto odmítl utéct za hranice. Hned nadcházející noci, 12. února ve čtyři hodiny ráno, byl zatčen a převezli ho do vazby krajského soudu v Olomouci.
„Soud jsme měli v roce 1949 na svatého Petra a Pavla. Tresty byly oproti normálním poměrům neuvěřitelné. Za těch pár lístků jsme dostávali roky,“ popisoval František Pevný. Jeho advokát ex offo ho informoval, že za přestupek, jakým bylo rozmnožování letáků, by podle zákona měl dostat okolo pěti set korun pokuty. Jenže zinscenovaný soud na zákony nehleděl. František Pevný byl odsouzen za velezradu na dvanáct let a po odvolání mu Nejvyšší soud trest ještě zvýšil na čtrnáct let.
Místo dopisu jsem dostal jen cáry
František Pevný nakonec ve věznicích a pracovních táborech strávil jedenáct roků. Byl vězněn na Jáchymovsku, v Plzni na Borech, ve Valdicích, či na Mírově a v Leopoldově.
Kromě těžké fyzické práce a hladovění vězně postihovalo i mnoho jiných forem šikany, například pokud jde o korespondenci. „Měli jsme myslím povolen jednou za měsíc jeden dopis, ale to vám byla hrůza,” vzpomínal. „Všechny dopisy šly přes nějakou kontrolu, kterou dělaly nějaké ženské. Nejprve začerňovaly to, co se jim nezdálo. Potom měly zase pocit, že začernění nestačí, tak to místo začernění vystříhaly. Takže jsem místo dopisu dostal jen takové cáry. To bylo skutečně strašně hloupé.“
Také pokud jde o návštěvy, vedení věznice dělalo vše pro to, aby byly pro obě strany, odsouzené i jejích návštěvníky, traumatizujícím zážitkem: „Návštěvu jsem měl akorát jedenkrát, a to pro mě bylo dost bolestivé. Tatínek s maminkou jeli od slovenských hranic, kde jsme bydleli, přes celou republiku až do Plzně. My jsme zrovna kopali trasu, kolem nás byli bachaři se samopaly. A najednou jsem viděl tatínka s maminkou a bylo zjevné, že pro ně to byl dost tristní pohled. Návštěva trvala snad jen čtvrt hodiny. Přijeli z takové dálky na návštěvu čtvrt hodiny přes mříže. Maminka mi například chtěla dát jen bonbon, ale nemohla. Řekl jsem jim, ať už ani nejezdí, protože to nemělo smysl.“
Setkání s jezuity
I v této situaci dokázal František Pevný zůstat blízko Bohu, studovat a vzdělávat se. Bachaři se však snažili duchovní a intelektuální život vězňů potírat: „Několikrát jsem se dostal do takzvané korekce, například kvůli zápisům. Při práci, třeba při drhnutí peří, jsem se setkával s lidmi, kteří dříve byli vysokoškolskými profesory. Dozvěděl jsem se od nich například nějaké definice a ty jsem si zapsal. Ale to bylo trestné. Když na to bachaři přišli, tak šup do korekce. Oni chtěli, abychom zblbli. Nesměli jsme se ničemu učit.“
Přesto se páter František účastnil tajných mší, teologických přednášek a diskusí. V Leopoldově se setkal s příslušníky řádu jezuitů, což obnovilo jeho zájem o Tovaryšstvo Ježíšovo, který se táhl už od dob studia v bohosloveckém semináři. Jezuité, zejména František Šilhan a Adolf Kajpr, v Leopoldově podporovali jeho duchovní růst a nakonec mohl František Pevný přímo ve vězení složit první řádové sliby, samozřejmě tajně.
V květnu 1960 byl František Pevný propuštěn na amnestii, pracoval jako pomocný dělník ve Vsetíně a později jako údržbář v ústavu pro mentálně postižené dívky v Měděnci, kde pracovala i jeho sestra.
Konec šedesátých let přinesl určité uvolnění i pro řeholní život. Díky tomu mohl František Pevný v roce 1969 odcestovat na tři měsíce do Innsbrucku, aby důkladněji poznal řádový život jezuitů. Potom působil jako duchovní správce v různých komunitách. Období větší tolerance ze strany komunistického režimu ale s nástupem normalizace záhy skončilo a František Pevný se ocitl pod dohledem církevního tajemníka a následně i Státní bezpečnosti. Ta ho vyšetřovala zejména kvůli jeho dopisu parlamentu na protest proti sovětské okupaci.
Nikdo si nemůže život naplánovat
Po roce 1989 se František Pevný, tehdy již skoro sedmdesátiletý, podílel na obnově řádového života v Čechách a na Moravě, působil jako novicmistr v Kolíně a v brněnské komunitě jezuitů. Od roku 2019 pobýval v domově sv. Alžběty v Žernůvce u Tišnova, kde se 16. února letošního roku dožil sta let.
„Nechtěl bych to prožívat znova, ale Pánbůh zaplať za to,” komentoval své osudy pro Paměť národa.
„Nikdo si nemůže naplánovat, že bude mít život takový a takový. Vždy může zasáhnout nečekaná událost, která člověka úplně zdeptá. Anebo ho pozvedne. Žijte svůj život tak, abyste jím dělali radost. Sobě, svému okolí a také aby to bylo ke cti a chvále Boží.“
