Kdo chtěl v Československu osmdesátých let získat necenzurované informace, obvykle naladil některou ze zahraničních rozhlasových stanic nazývaných režimem „štvavé vysílačky“. Vznikl tak zajímavý, dnes těžko představitelný jev: mnozí znali jména a hlasy exilových osobností, ale nikdo neznal jejich tváře. Karla Kryla si starší generace pamatovala jako mladíka, mladší lidé mnohdy vůbec nevěděli, jak vypadá, třebaže jeho písničky znali nazpaměť. K těmto „hlasům bez tváře“ patřila i Lída Rakušanová, jedna z nejpopulárnějších redaktorek Svobodné Evropy.
Když ale v polovině prosince 1989 s manželem Pepou po dvaceti letech přiletěla do Prahy a procházeli se po Václavském náměstí, její anonymita už vzala za své. Krátce po příjezdu totiž vystoupila v Československé televizi. Poznali ji i mladíci, kteří v té chvíli řečnili pod sochou svatého Václava. „Pojďte, paní Rakušanová, řekněte nám něco do mikrofonu,“ vyzvali ji. Lída Rakušanová na ten okamžik vzpomíná:
„Tak jsem vylezla na ten sokl a mluvila jsem o tom, že teď teprve všechno začíná, že to teprve bude fuška.“
„Už nebudeme mít na co se vymlouvat, už bude jenom na nás, co uděláme s nabytou svobodou. Neměla jsem pocit, že by se to posluchačům na náměstí moc líbilo. Čekali, že budu jásat jako ostatní. Říkala jsem si: ,Teda to bude kocovina!’“
Pomalé uvolňování a jeho rychlý konec
Lída Rakušanová se narodila dva roky po válce v Českých Budějovicích do poměrně nešťastných rodinných poměrů: rodiče se za války nechali oddat z pragmatických důvodů, aby se vyhnuli totálnímu nasazení, a potom už spolu zůstali. Narodily se jim dvě děti, ale vzrůstající neporozumění mezi rodiči vedlo v druhé polovině padesátých let k dramatickému rozvodu. Lída za svého skutečného tátu považuje matčina druhého manžela, bývalého politického vězně Zdeňka Horského, jehož jméno za svobodna nosila.
Třebaže měla samé jedničky, na gymnázium kvůli otcovu kádrovému škraloupu málem nedostala doporučení. Ale během jejího studia se politické poměry uvolnily do té míry, že v roce 1965 mohla psát maturitní práci o knize Jeden den Ivana Děnisoviče od Alexandra Solženicyna. Na vysoké škole už vdechovala uvolněnější atmosféru plnými doušky.
Na jaře 1968 potkala svého budoucího muže, fotografa Josefa Rakušana, o kterém vždy mluví jako o Pepovi. O prázdninách společně vyrazili stopem do Jugoslávie. „Vraceli jsme se 18. nebo 19. srpna. Řidič nás vysadil před maďarsko-slovenskými hranicemi, dál jsme šli pěšky po silnici mezi kukuřičnými poli a hledali jsme místo na přespání. V jedné vesnici jsme uviděli náklaďák, ze kterého maďarští vojáci vykládali zbraně. Velitel jednotky nás legitimoval, a když zjistil, že jsme z Československa, úplně zešílel a začal na nás řvát, že musíme okamžitě zmizet, nebo nás dá zavřít,“ vzpomíná Lída Rakušanová.
O dva dny později už byla doma, když ji matka v pět ráno s pláčem probudila:
„Zase nás okupujou!“ „Jak zase? Co tady dělají Němci?“ „Ne, Rusáci!“
Pepa prožíval přítomnost okupačních vojsk velmi těžce, v jednom dramatickém okamžiku dokonce na projíždějící konvoj házel kamení a jediné řešení viděl v emigraci. Lídina rodina se ale postavila proti tomu, matka jí dokonce schovala pas. Nakonec s ním odjela jen pod podmínkou, že je to jen na rok, „na zkoušku“, a zprvu odmítala na Západě žádat o politický azyl. Dočasný pobyt se ale jako v mnoha jiných případech protáhl na dvacet let.
Špión, který se vnucoval
Když na jaře 1969 českoslovenští soudruzi poděkovali Moskvě za „bratrskou pomoc“, Lída už se žádosti o azyl nebránila. V Mnichově, kde se nakonec usadili, se Lída Pepovým prostřednictvím seznámila s lidmi z redakce Rádia Svobodná Evropa – Slávou Volným, Karlem Jezdinským a Michalem Schulzem. Oba přispívali do exilového měsíčníku Text 69 a vydávali samizdatový Kalendář exilu – Kalex. Rozesílali ho do všech koutů světa, takže postupně dali dohromady rozsáhlý adresář československých emigrantů v mnoha zemích. „Jednou před Vánoci jsme kalendáře balili a připravovali k rozeslání. Pomáhalo nám několik kamarádů. Najednou někdo zvoní, jdu otevřít a tam stojí Minařík a říká, že nám jde pomoci,“ vzpomíná Lída Rakušanová.
Pavel Minařík byl příslušník Státní bezpečnosti, kterého tajná policie vyslala do Svobodné Evropy jako svého agenta. Pracoval v ní jako redaktor a o jeho skutečné identitě tehdy Lída ani nikdo z jeho přátel neměl tušení. Přesto ho tehdy rychle vypoklonkovala: „Mně byl hodně nesympatický, ale to nebylo kvůli tomu, že bych snad něco tušila – jenom mi připadal vlezlý, slizký a tak strašně všude se vnucující, že jsem ho neměla ráda a udržovala si odstup,“ vzpomíná Lída. Až později, když byla jeho identita odhalena, pochopila, proč tehdy přišel na návštěvu: chtěl se dostat k adresám emigrantů.
Z Rakušanové Šindlerová a naopak
V roce 1975 začala externě přispívat do Svobodné Evropy. Redaktoři tehdy ještě běžně používali pseudonymy, aby chránili své příbuzné v Československu.
„Moje tchýně, Pepova matka, začala bědovat, že jí vezmou důchod, když se budou jmenovat stejně.“
Lída si tedy zvolila pseudonym Šindlerová podle Pepovy tety, která se ve dvacátých letech poněkud dobrodružně provdala na inzerát do USA a po smrti tchyně v 80. letech se vrátila ke svému skutečnému jménu – což u posluchačů vyvolalo spekulace, že se provdala.
Tématem jejího prvního příspěvku byla otcovská dovolená, kterou v Německu tehdy začali zavádět jako velkou sociální vymoženost, ale u českých posluchačů velkou odezvu nenašla. Karel Kryl si z jejích novinářských začátků dělal legraci v jednom ze svých satirických popěvků, kde veršoval o „slohových cvičeních Lídy Rakušanové“. Ale záhy se vypracovala, a když ji v roce 1978 Svobodná Evropa zaměstnala nastálo, rychle si získávala popularitu. Mimo jiné měla vlastní pořad Literatura bez cenzury, ve kterém se četlo z knih zakázaných spisovatelů.
Jedním ze zdrojů jejích témat bylo i vysílání Československé televize, které s Pepou sledovali na chalupě v Bavorském lese blízko českých hranic. Zbudovali si kvůli tomu soustavu antén, které vzbudily pozornost i u Státní bezpečnosti na druhé straně hranic. Lídu inspirovalo nejen zpravodajství, ale i například Dietlovy seriály, ze kterých četla reálie života v normalizaci: „Zaujal mě mimo jiné způsob, jakým seriály zobrazovaly ženy. Bylo až neuvěřitelné, co považovaly za běžné. Na manželce leželo úplně všechno: od zaměstnání přes starost o domácnost a děti, jejich výchovu až po péči o manžela.“
Strach měla jen o dceru
Jednadvacátého února 1981 odešla Lída Rakušanová ze služby v rádiu asi v šest hodin. Krátce před desátou večer zazvonil v redakci telefon na parapetu okna. Když ho písařka Marie Puldová zvedla, vybuchla pod parapetem nálož.
„Explodovala jí blízko obličeje, odvezli ji do nemocnice. Druhý den nám z té nemocnice volali, abychom poslali její fotografii, protože jí musejí obličej rekonstruovat.“
Podobnou akci sice plánoval i již zmíněný Pavel Minařík, jak se ale později ukázalo, strůjcem výbuchu, který zranil celkem čtyři lidi, byla rumunská tajná služba Securitate.
Ani po atentátu si Lída žádný strach o život nepřipouštěla, bála se jedině o dceru Lucii. Byla připravena se své milované práce vzdát, kdyby se objevil byť náznak, že jí chce StB ublížit. Že přecejen hluboko v podvědomí možná nějaký pocit ohrožení nosí, pocítila pár měsíců po atentátu. „Byla neděle, hezký příjemný májový den, a já jsem seděla sama ve studiu u otevřeného okna… a najednou rána! Lekla jsem se tak strašně, jako nikdy předtím ani potom v životě. Byla to veverka, která skočila na suchou větev a ta se s rachotem ulomila...“
Žádný Martin Šmíd tu neleží
Sedmnáctého listopadu 1989 měl v rádiu službu Milan Schulz. Po ní měl přijít za ostatními na mejdan u Martina Štěpánka. O povolené demonstraci v Praze samozřejmě věděli, ale nečekali nic zvláštního. Milan Schulz ale dlouho nepřicházel. Místo toho vyřizoval telefonáty s dalšími a dalšími lidmi, kteří referovali o násilí proti studentům na Národní třídě.
Druhý den, v sobotu, měla službu Lída Rakušanová. Petr Uhl jí předal zprávu o svědectví Drahomíry Dražské, která údajně viděla, že policajti umlátili k smrti studenta jménem Martin Šmíd. Zprávu se nepodařilo ověřit z dalšího zdroje – Uhlova Východoevropská informační agentura ji vypustila s dovětkem, že není ověřená. Ten se ale vytratil, když ji přebírala další média.
„Zpráva začala žít svým vlastním životem, vysílaly ji všechny možné rozhlasy a televize na světě…“
Nakonec ji zpětně od dalších médií přebrala i Svobodná Evropa. Až v neděli se do redakce ozval jeden pražský lékař, že žádný Martin Šmíd v žádné nemocnici ani márnici neleží. „Tak jsem hned napsala takový komentář, že je strašně dobře, že kvůli takovému režimu, který je na odpis, nemusel nikdo umřít,“ vzpomíná na drama kolem fámy Lída Rakušanová.
V týdnu po 17. listopadu ředitel RSE Pecháček nečekaně dostal vízum do Československa. „Na balkonu v Melantrichu natáčel projevy a ohlasy z Václaváku a to všechno nám přes telefonní linku posílal,“ popisuje. Příspěvky se pak hned po hrubém vyčištění vysílaly. „A tím pádem si lidi i v té poslední vísce mohli poslechnout, jak to na Václavském náměstí doopravdy vypadá. Tohle byla dost zásadní věc: i Svobodná Evropa se zasloužila o to, aby se lidé v menších městech odhodlali vyjít do ulic.“
V zemi úsměvů
Když Lída Rakušanová s manželem přijeli 14. prosince do Prahy, měli pocit, že se ocitli „v zemi úsměvů“. A to i přesto, že recepční v hotelu Evropa je varoval, že na pokojích jsou stále odposlouchávací zařízení a Státní bezpečnost si tam drží celou jednu místnost.
„I kdybychom měli v kapse granáty, na letišti by to nikdo neregistroval, všichni se na nás usmívali.“
Od té doby se pohybovala mezi Prahou, Mnichovem a jejich chalupou v Bavorském lese. V devadesátých letech se ještě jako externistka podílela na založení navazující redakce Svobodné Evropy v Praze, zároveň pracovala jako korespondentka pro německé a švýcarské noviny. Jako vzpomínku na své působení v rádiu propůjčila svůj „hlas Svobodné Evropy“ do několika filmů odehrávajících se v osmdesátých letech. Působila v televizi i v tištěných médiích, věnovala se zejména tématu česko-německých vztahů a za svou novinářskou práci získala řadu ocenění.
„Věřím, že Evropa bude za několik desetiletí nezávislým, sjednoceným, prosperujícím kontinentem, i když to teď vypadá na pravý opak,“ uzavřela své vyprávění pro Paměť národa.
