Patnáctý březen roku 1939 se nesmazatelně vepsal do naší historie, do Československa vpadli nacisté. Téhož dne v Olomouci, kde ve večerních hodinách převzala vojska wehrmachtu kontrolu nad městem, vyhořela synagoga. „Byl jsem toho svědkem, když ji Němci vypálili. Také jsem viděl, jak ulicemi Olomouce pochodují henleinovci,“ říká plukovník Antonín Petružela (*1914) v rozhovoru pro Paměť národa.
Cesta na západ
Antonín pocházel z chudých poměrů. Rodina žila v Olomouci, Tondův otec, válečný veterán z první světové války, pracoval jako dělník na výstavbě silnice z Prostějova do Brna. Až do roku 1939 nikdo netušil, že Antonín také projde válkou – jako voják a hrdina.
„V devětatřicátým roce jsem se pokoušel dostat na západ legální cestou. Obstaral jsem si pas a povolení a do Itálie.“
„V té době tam bylo možné odcestovat, protože Itálie byla spřízněnou zemí. Já jsem jel do Itálie jako student. Počítal jsem, že se pak dostanu do Francie. To se mi pak podařilo ve čtyřicátém roce, když jsem získal povolení ke vstupu do československé armády, která se tehdy ve Francii formovala,“ líčí Antonín Petružela komplikovanou cestu, jež ho po vypuknutí války vedla na západ. Psal se rok 1940.
Bojoval jsem u Tobruku
Francie ovšem byla napadena Německem a postupně dobyta. Ti, kdo invazi přežili, uprchli do Anglie. Antonín se tam zařadil jako pěšák ke třetímu praporu – po krátkém výcviku velení převelelo Antonínovu jednotku do vnitrozemí k obraně země.
„Na jaře 1942 jsem byl přeložen na Střední východ. Jel jsem kolem celé Afriky, zastavovali jsme se v Kapském městě, kolem Madagaskaru až do Rudého moře, tam jsme se vyloďovali v Tjufiku, což je přístav na začátku Suezského průplavu. První moje zastávka byla v Alexandrii, přesně u Alexandrie v Sidi Bišr, kde byla náhradní československá tanková rota,“ vzpomíná Antonín Petružela, který se zde zúčastnil i bojů při obraně Tobruku. Jednotka však byla znovu převelena do Anglie a odtud vyslána do Francie, kde probíhala těžká bitva a znovudobytí přístavu Dunkerque.
Těžká doba za války i po ní
„V listopadu 1944 jsme u Dunkerque chtěli udělat průlom na jiném místě, nedopadlo to moc dobře, protože Němci už s akcí počítali. Tehdy jsme měli velké ztráty, především bylo na naší straně mnoho raněných. Obsadili jsme totiž bunkry, které tam vybudovali Němci, takže o nich dobře věděli a měli je zaměřeny,“ říká pamětník, kterému se uprostřed válečného pekla podařilo přežít a během května 1945 i vrátit do osvobozeného Československa.
Ale tím to neskončilo:
„Po válce to bylo zlý. Nejhorší to měli letci a důstojníci, kteří přišli ze Západu. Ale i někteří, co přišli z Východu. Například generál Píka, který byl popraven v Plzni.“
Také Antonín byl řadu let ve vězení. „Já sám jsem byl asi pět let zavřený. Částečně proto, že jsem byl v zahraniční armádě, částečně kvůli tomu, že jsem po válce vstoupil do kapucínského řádu. V roce 1949 mě zavřeli…“ říká pamětník, který v komunistických kriminálech prožil šest let.
Scházet se s podobně stiženými přáteli a dřívějšími spolubojovníky Antonín mohl až během osmašedesátého roku, který s sebou přinesl politické uvolnění. „My ze Středního východu jsme jezdili do Prahy za generálem Klapálkem, který tam tehdy byl naším velitelem. Když měl narozeniny nebo svátek, tak jsme přijeli do Prahy. Naše setkání neměla politický ráz,“ říká pamětník, který se po sametové revoluci dočkal rehabilitace a také v Olomouci spoluzakládal Československou obec legionářskou, jež se později připojila ke Svazu bojovníků za svobodu.
