Vznik legendární obuvnické firmy sahá až do roku 1894, kdy se Tomáš Baťa rozhodl založit ve Zlíně ševcovskou dílnu. Protože zatím nedosáhl plnoletosti, byla firma registrována na jeho bratra Antonína Baťu ml. Zpočátku zaměstnávali deset dělníků, kteří pracovali v přesně stanovených hodinách a mzdu dostávali vyplacenou jednou týdně. Takový způsob vedení podniku se tehdy zdál velmi neobvyklý, ale čas ukázal, že jde o průkopnickou metodu, která Baťovy továrny postupně vynesla mezi nejvýznamnější československé podniky. Poté, co jeho bratr musel na vojnu, Tomáš se ujal celkového vedení.
Sám svoje začátky popisoval takto:
„Brzy si mne práce podrobila celého. Všechno požehnání mého života počalo se tohoto dne. Pochopil jsem svoji pošetilost v napodobování lenošných lidí, ať pánů či nepánů. Vykonáváním všech dělnických prací našel jsem cesty, které vedly k úspoře materiálu i zjednodušení dělníkovy práce…“
„Suroviny nosil jsem na zádech z otrokovického nádraží od půlnočního vlaku, deset kilometrů od Zlína. Do rána jsem s jedním dělníkem nakrájel materiál a ráno vydal dělníkům. Dělníci pracovali ve dne, v noci, až bylo dílo hotovo. Pak zase dělníci vyspávali a já jel v noci odvézt zboží, dovézt novou surovinu a i peníze na výplatu…“
„Sám jsem nakupoval materiál, sám jej pořezal nebo střihal, sám rozdělil mezi dělníky, sám přijal a prohlédl pár po páru, sám vyplatil dělníky, sám provedl všechno knihování a vyúčtování…“
Když měl Tomáš Baťa v roce 1932 smrtelnou leteckou nehodu, promluvil na pohřbu jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa, který se zároveň ujímal firmy: „Spolupracovníci! Padl… Nejlepší z nás padl, oběť naší práce. Naše velká pracovní rodina ztratila svého zakladatele, budovatele a vůdce. Tělu svého vůdce vzdáváme dnes poslední poctu. Jeho duch však zůstává mezi námi, uprostřed jeho a našeho díla, protože ten duch žije v nás: duch jeho práce, jeho nadšení, jeho obětavost a píle zůstane nám pro věky příkladem. Pracujeme společně na velkém díle. Toto dílo nám odkázal zesnulý Tomáš Baťa ve své závěti…“
Nemožné? Tak já vám to ukážu!
Když se jednou Jana Antonína Bati novináři ptali, jak se buduje impérium, odpověděl: „Já nebuduji impérium, buduji člověka.“ Jedním z příkladů toho, že firma Baťa měla vždy člověka na prvním místě, je i to, jak se Jan Antonín zachoval v době, kdy kvůli ekonomické krizi, ještě za vedení Tomáše Bati, došlo k propuštění asi pěti tisíc zaměstnanců. To pro něj bylo nemyslitelné. Rozhodl se tedy, že udělá vše pro to, aby je získal zpět.
„Zavolal k sobě manažery a pověřil je úkolem vypracovat plán. Za krátkou dobu za ním přišli a říkali: ,Pane Baťo, tohle je nemožné.‘ ,Tak nemožné, říkáte? Tak já vám to ukážu. Do Vánoc mi vypracujete plán, jinak půjdete za těmi pěti tisíci dělníky.‘ Ve všech hrklo jak ve starých hodinách a pak přišly nové plány. Dědeček postavil Otrokovice jako dělnické město a všichni ti dříve propuštění lidé se do firmy vrátili,“ říká Dolores Bata Arambasic.
V protektorátu hrozilo nebezpečí
Bezprostředně po okupaci Československa nacisty se Jan Antonín Baťa rozhodl pro odchod do zahraničí. „Dědečka tehdy varoval Hugo Vavrečka [tehdejší ředitel firmy Baťa, politik, novinář a diplomat, pozn. red.]. Řekl mu, že jej tady Němci zabijí. Tak se celá rodina rozhodla pro odjezd do zahraničí. Ale nebylo to jednoduché, když poprvé chtěli odjet, byli zadrženi a museli se vrátit. Dědeček potom sehnal nějaké povolení a přes Slovensko a Jugoslávii se dostali do Francie,“ říká Dolores Bata, která tehdy ještě nebyla na světě, ale z maminčina vyprávění si pamatuje, že okolnosti byly tehdy pro rodinu dramatické.
„Z Francie musel děda ještě do Anglie vyzvednout moji maminku a tetu, co tam obě studovaly. A další teta, Edit, se už nevešla do auta. Tak ji babička poslala vlakem do Maďarska, kde ji měl někdo vyzvednout a dopravit do Ameriky. Edit bylo tehdy dvanáct let a vzpomínala na to, že když jednu chvíli vlak zastavil a ona viděla na peroně stát německé vojáky, ukryla se na WC. Byla malá, hubená, neobjevili ji tam. S tou emigrací měla celá rodina velký zážitek.“
Města v brazilských pralesech
Mezitím, co světem otřásala druhá světová válka, podařilo se Janu Antonínu Baťovi v Brazílii vybudovat města Batatuba, Indiana, Mariapolis, Bataguassu a Batayporã. Všechna nesla ikonické prvky baťovského funkcionalismu, jak jej známe i z dnešního Zlína. Vedle toho vybudoval několik obuvnických továren, ale také farem s hlavním těžištěm činnosti v chovu dobytka, jehož kůže se dále zpracovávala v obuvnickém průmyslu.
Hlavní pracovní silou byli uprchlíci z Československa, ale i původní obyvatelé Brazílie včetně Indiánů – ti měli hlavní slovo při kácení džungle, znali ji a věděli, kde číhá jaké úskalí či nebezpečí. „Dědeček zaměstnal nejen obuvníky, ale všechny profese včetně inženýrů a architektů, kteří kreslili plány měst,“ upřesňuje Dolores Bata Arambasic. Jedním z největších děl Jana Antonína Bati na brazilské půdě byl most přes řeku Paraná, který spojuje státy Mato Grosso do Sul a São Paulo.
U stolu panovala přísná pravidla
Dolores prožívala harmonické dětství provázené vzpomínkami na dědečka Jana Antonína Baťu. Vyrůstala v Batatubě, která vznikla jako první z měst, které továrník vybudoval již v roce 1942.
„Měla jsem možnost být s ním v hlubokém kontaktu. A hodně jsem se naučila. Přesto, že neustále a hodně pracoval, vždy si na nás děti našel čas. Nejlepší čas byly pro mne Vánoce. Jsem jedináček, takže když přijeli všichni bratranci, byl to pro mne malý svátek. Věděli jsme, že dědečka někdy nesmíme otravovat, když pracuje. Ale často to dopadlo tak, že my jsme si hráli na stromech u vily, kde pracoval. Otevřel okno a volal: ,Ticho!‘ Tak my jsme na pět minut ztichli a pak se vše opakovalo tak dlouho, než se najednou pod stromem objevil dědeček a: ,Děcka, pojďme na fotbal, pojďme si hrát,‘“ vypravuje Dolores Bata Arambasic, která si zároveň pamatuje i přísnost, jaká panovala nejen u svátečního stolu. Děti mladšího věku nejprve jedly zvlášť a postupem času se přidávaly k tabuli dospělých.
Platilo pravidlo: „Na talíř si nandáš sám – a co si na něj dáš, musíš také sníst. Když jsem nechala třeba jen zrnko rýže na talíři, dědeček mi řekl: ,Dcérečko, víš ty, kolik lidí na světě nemá co jíst, a ty tady necháš jídlo ležet na talíři?‘“
Dolores Bata Arambasic vzpomíná, jak se dědečkovi často stýskalo po Československu. Byly chvíle, kdy vzal do rukou harmoniku a zpíval moravské lidovky, které miloval. O víkendech zval běžně svoje zaměstnance – Čechoslováky – do vily, kde společně strávili hodinu zpěvem národních písní.
Pravda vyjde najevo jako olej na vodu
23. srpna 1965, v den, kdy se slavnostně otevíral slavný most přes řeku Paraná, ležel hybatel myšlenky jeho stavby v brazilské nemocnici a umíral. V tu dobu měl za sebou sedm infarktů. Dolores Bata Arambasic přičítá dědečkovu předčasnou smrt (zemřel v šedesáti sedmi letech) neustálým starostem – zápisu firmy Baťa na černou listinu Spojenců za druhé světové války, zestátnění majetku v Československu, odsouzení československými úřady v nepřítomnosti i dosud zcela nevyjasněnému majetkovému sporu s rodinnou větví Tomáše Bati ml.
„Dědeček, přestože měl většinu života samá trápení, si vždy zachoval lidskost a úsměv na tváři. Byl to neskutečně silný člověk – tak si jej budu do smrti pamatovat.“ Poslední větou, kterou kdy Jan Antonín Baťa napsal, byla právě slova psaná v nemocnici na kus papíru: „Pravda vyjde najevo jako olej na vodu.“ Rukopis je podle jeho vnučky pevný, ale s posledním slovem linie tužky spadá dolů. Jan Antonín Baťa zemřel.
Ve znárodněném Zlíně jsem se cítila jako naprostá nula
Dolores v 80. letech vystudovala advokacii na dvou vysokých školách – na Universidade de Coimbra v Portugalsku, univerzitě Mackenzie v hlavním městě Brazílie a také speciální kurz rodinného práva na Pontificia Universita Urbaniana v Římě. Někdy v první polovině 80. let, právě během probíhajícího kurzu rodinných práv, se na popud dalších advokátů rozhodla s jejich doprovodem k první návštěvě Prahy.
Hranice dědečkovy vlasti vyhlížela s obavou a strachem. Stále totiž platilo, že Jan Antonín Baťa je, coby domnělý kolaborant, v Československu nežádoucí. „Byla jsem z toho všeho velmi polekaná. Ale když jsme přijeli do Prahy a šli se podívat ven, začala jsem plakat, a to mne přešlo až na druhý den,“ vzpomíná Dolores Bata Arambasic, která v tu dobu také navštívila Gottwaldov, tedy původní Zlín – město, které její předkové vybudovali z ničeho:
„To byl moc smutný pocit. A nikomu jej nepřeji. Člověk se tam cítil jako nic, jako nula.“
„První věc, co mne napadla, bylo na co tam naši lidi nechali tolik práce. Ale dnes to vidím jinak. Máte to tu nádherné a je vidět, že jsou lidé šťastní. A o to šlo vždy i mému dědečkovi. Říkával, že člověk, aby dobře pracoval, musí dobře jíst, spát a být šťastný.“
Očištění
Když 17. listopadu 1989 začala v Československu sametová revoluce, probíhaly u Baťů v Brazílii radostiplné oslavy. Češství bylo ve všech silně zakořeněno. Doloresina maminka Ludmila Amálie Baťová, která se vypravila do vlasti v roce 1993, se nejvíc těšila na to, že si ve Zlíně dá k obědu typicky české uzené s knedlíkem a zelím.
Pádem železné opony příběh Baťovy rodiny nekončí. Dolores Bata Arambasic začala v roce 2000 vyvíjet snahu o dědečkovu rehabilitaci, což se po sedmi letech soudních tahanic také podařilo. Dolores Bata Arambasic žila v roce 2022 v městečku Bataypora založeném jejím dědečkem, kde vede Kulturní dílnu (Oficina Cultural), která pokračuje v prezentaci české kultury v Brazílii, a zároveň spolu s dcerou Guimar řídí rodinnou zemědělskou farmu. Je matkou dalších dvou dcer, Roberty a Ludmily.
