Alena Popperová ve svých vzpomínkách na dětství v protektorátu hovoří o tom, že pokaždé, když do třídy přišel německý inspektor, učitel ji posazoval do zadní lavice. „Věděla jsem, že jsem něco jiného než ostatní děti. Ale co?“
Vyrůstala ve smíšené rodině, její otec, českobudějovický právník Viktor Metzl, byl židovského původu. Rodina byla zcela asimilovaná, Alena první tři roky chodila do katolické církevní školy ke sv. Josefu a s mladší sestrou Norou prožívaly idylické dětství, obklopeny péčí rodičů a věrné služebné Manky. S příchodem protektorátu se ale všechno změnilo: německé děti po nich házely kamením, otec si nesměl koupit ani cigarety a své lyže, které měl jako Žid odevzdat, schovával zahrabané ve sklepě pod uhlím.
Čekali jsme, až si pro nás přijdou
V roce 1942 odjížděl z Českých Budějovic první transport Židů do Terezína. Musela do něj i otcova sestra, Alenina teta, která se sice nechala pokřtít, ale jak říká Alena Popperová: „To na Němce neplatilo.“ Viktor Metzl se tehdy ještě transportu vyhnul. Trpěl anginou pectoris a spřátelený lékař mu napsal potvrzení, že je vážně nemocen. Situace se ale podepsala na jeho psychice: „Po odchodu tety upadl do úplné melancholie, pořád jenom seděl a nemluvil. Od té doby už jsme jenom čekali, až pro nás přijdou.“
I přesto se otec snažil pomáhat, ze svých polovičních přídělů posílal neznámým lidem do Terezína bochníky chleba, do nichž ukrýval máslo. Nakonec byl zatčen za lehké přestupky proti protižidovským opatřením: „Že si zakrývá žlutou hvězdu, že chodí do své kanceláře, i když nesmí, a že s námi chodí na procházky do přírody, do luk za městem, které byly Židům zakázané,“ vypráví Alena Popperová. Udal ho jistý pan Postl, který k Metzlovým často chodil na návštěvu jako rodinný přítel, ve skutečnosti však byl konfidentem gestapa. Otce přišel zatknout český strážník, který se mu omlouval:
„Pane doktore, já jdu pro vás a mám vás přivést na gestapo.“
Uvěznili ho ve vazební věznici v Českých Budějovicích, brzy nato ho odvezli do Terezína potom do koncentračního tábora Mauthausen. Od té doby žila Marie Metzlová s dcerami v neustálé hrůze: „Vždycky, když někdo zazvonil, říkaly jsme si: ,Už jdou pro nás!‘“
Žid nic nepotřebuje!
V prosinci 1944 krátce před Štědrým dnem se jejich slova naplnila: gestapo si přišlo pro Marii Metzlovou. Mužům v kožených kabátech otevřela Alena, tehdy dvanáctiletá. Odstrčili ji, vešli do bytu a rovnou začali prohledávat předsíň. „Bal se, bal se!“ křičeli na maminku. „Rychle, nebo půjdeš bez kabátu.“ Maminka odložila šití, kterému se právě věnovala, jehlu zapíchla do polštářku a Alena jí ve zmatku pomáhala dávat věci do kufříku. Později se od maminky dozvěděla, že jí omylem do zavazadla naházela samé dětské oblečení.
„Zejtra v deset hodin budeš tady na chodbě a já ti dovolím, aby sis vzala oblečení,“ křikl gestapák na Alenu. Maminku odvedli, byt byl zapečetěn a obě sestry ještě s jednou holčičkou, kterou maminka hlídala, zůstaly venku na ulici. Shodou okolností šel okolo Alenin učitel – právě ten, který ji při návštěvách inspektora odklízel dozadu. „Pane učiteli, maminku zavřeli,“ obrátila se na něj plačící děvčata. Učitel, místo aby se jich ujal, okamžitě odešel. Po chvíli ale dorazila jejich dlouholetá služebná Manka, která je odvedla ke vzdáleným příbuzným. Na následující noc Alena vzpomíná jako na nejhorší ve svém životě. Celou ji proplakala. Do vzpomínek se jí vrylo mihotavé bílé světlo plynové lampy na malém náměstíčku před bývalým kostelem sv. Anny a ponurý portrét na stěně pokoje, kde spala sama.
„To byl takový děs, taková hrůza…“
Druhý den ráno čekala se sestrou před zavřeným bytem. Gestapák přišel, ale dovnitř pustil jen Alenu, sestra musela čekat na chodbě. V kompletně zpřeházeném bytě Alenu nejvíce zasáhl pohled na šití, které maminka odložila těsně před svým odchodem. Jako jedna z mála věcí zůstalo přesně tak, jak ho zanechala, s jehlou zapíchnutou v polštářku.
Pod dozorem gestapáka si Alena chvatně balila věci. „Pořád za mnou chodil jak čuchací pes.“ Když si chtěla vzít panenku, vytrhl jí ji z ruky a hodil na zem: „Ber si jenom, co potřebuješ.“ Brala si tedy jen oblečení, ale když se gestapák chvíli nedíval, podařilo se jí pod něj schovat i medvídka a ještě jednoho plyšáka pro sestru. S náručí šatstva stála před skříní, na které byla krabice s vánočním cukrovím. Němci se dítěte snad zželelo a krabici přidal k hromádce, kterou si mohla vzít s sebou. Z tatínkových věcí ale nesměla vzít nic: „Žid nic nepotřebuje. Konec, jdeme,“ oznámil gestapák. Poslední věc, kterou se jí podařilo ukořistit, byly kapesníčky z maminčina prádelníku, o kterých tvrdila, že jsou její.
Po půl roce matku nepoznala
Marie Metzlová mezitím prožívala hrůzné okamžiky na gestapu. „Muže ti zastřelíme, děti dáme do plynu a ty si najdi na cele skobu a provaz, protože to, co tě čeká, nepřežiješ,“ sdělili jí při výslechu. Zavřeli ji do sklepa, kde nesměla sedět ani ležet, musela jen stále chodit. Sklepním okénkem k ní zvenčí doléhaly koledy a podle slov své dcery hledala střep, aby si přeřezala žíly.
Brzy nato přijel z nuceného nasazení v Německu domů na návštěvu dospělý bratranec Aleny a Nory. Mladší sestru odvezl k příbuzným do Chotěboře, Alenu do Prahy ke strýci Arnoštu Vlašimskému, který byl známým pražským gynekologem.
Strýc, kterému tou dobou bylo okolo čtyřicítky, žil se sedmadvacetiletou herečkou, tehdy populární Vlastou Matulovou. Na půlroční pobyt v jejich domácnosti Alena vzpomíná se smíšenými pocity: strýc jí sice platil hodiny klavíru, matematiky, ruštiny i němčiny, na druhou stranu se svou partnerkou chodil po večírcích a Alena, aby se doma „zabavila“, dostávala za úkol opisovat Bibli.
„Já jsem do ní tehdy v tom věku byla zamilovaná, ona byla velice krásná,“ říká o Vlastě Matulové. Pomáhala jí vyřizovat korespondenci s jejími četnými fanoušky, ale nikdy k sobě nenašly skutečný vřelý vztah.
U strýce prožila i nálety a časté útěky do krytu, kde bývala obvykle sama mezi cizími lidmi z domu, i události Pražského povstání, kdy strýc s Vlastou pomáhali před domem stavět barikádu.
Jednoho dne se v bytě objevila jakási žena podivného, děsivého zevnějšku.
„Šla ke mně s rozpřaženýma rukama a volala: ,Alenko!‘ Já jsem před ní utekla.“
Maminka se za půl roku věznění totiž změnila tak, že ji Alena nepoznala: „Hubená, žlutá, propadlá, vlasy přilepené k hlavě po odvšivování. Příšerný zjev.“
A to kradli naši lidi…
Po válce se maminka s Alenou a Norou vrátila do Českých Budějovic. Každý den se chodily dívat na náměstí, kam američtí vojáci přiváželi vězně z Mauthausenu. Marie se vyptávala lidí přijíždějících na nákladních autech, zda nepotkali Viktora Metzla. Od jednoho z nich dostala odpověď:
„Jó, doktor Metzl, ten umřel.“
Matka nechtěla uvěřit, že je otec mrtvý, ale po čase to potvrdily dopisy od dvou spoluvězňů. Marie se už nikdy nevdala, ztrátu manžela nesla velmi těžce. S návratem k normálnímu životu jim velice pomohla bývalá služebná, která pro paní Metzlovou pracovala po válce po celý rok jen za byt a stravu. S její pomocí se také dostaly do jejich starého bytu. „Zůstal tam jen nábytek, co se nedal odnést,“ konstatuje Alena Popperová. „Ani hrneček na kafe tam nebyl. Všechno bylo vykradené až na drátěnky v postelích. A to kradli naši lidi.“
V sedmdesátých letech vzala Marie Metzlová svou dceru Alenu, tehdy již čtyřicetiletou, do Terezína, aby jí ukázala, kde byla, a vyprávěla, co se tam odehrávalo. Vzpomínala na pomoc jedné ženy z Českých Budějovic, která před válkou chodila k Metzlovým mýt schody. Alena se později vdala za Bedřicha Poppera, veterána československých jednotek na Blízkém Východě, v severní Africe a v západní Evropě. Celý život pak pracovala jako sestra na radiodiagnostickém oddělení v českobudějovické nemocnici. Zážitky z dětství u ní vyústily v rozhodný postoj proti všem formám rasové diskriminace: „Rasismus nemám ráda, protože jsem ho zažila.“
