„Německá demokratická republika byla ve skutečnosti jedno velké vězení. A téměř neexistovala možnost tu zemi jakkoli opustit,“ vypráví Christian Bürger, rodák z města Chemnitz, které se před pádem železné opony symbolicky jmenovalo Karl-Marx-Stadt.
Hranice na tisíc let
Christian o tom ví své. Tento člen evangelického sboru nebyl ochoten ve svém rodném městě „vstoupit do státem nařízených mládežnických organizací a hrát s nimi jejich hry ani později vstoupit do strany“. Nezůstalo to bez následků… „Samozřejmě mi nedovolili studovat,“ vzpomíná pan Bürger. „A proto jsem se někdy v roce 1984 rozhodl, že se pokusím legálně požádat o trvalý odchod z NDR, což mi však bez udání důvodu zamítli. A od té chvíle jsem oficiálně nesl cejch nepřítele státu a dostával to pocítit.“
Z Německa do Německa přes Československo
(s podporou Česko-německého fondu budoucnosti)
„Když mi bylo sedm nebo osm, teta mi dala glóbus. A já jsem před ním seděl skoro každý den a díval se, jak je svět velký a kam všude by se dalo jet. A bylo pro mě naprosto nepochopitelné, proč to nemůžu udělat,“ vybavuje si svůj dětský sen hudebník Markus Rindt z Magdeburku. „Ve škole nám říkali, že až bude opravdový komunismus, tak se všichni budeme mít lépe než ti na Západě a pak že se otevřou hranice. Že prý musíme mít jen trochu trpělivosti,“ vzpomíná Rindt.
„Ale také říkali, že vybudovat komunismus potrvá tak tisíc let. To je přeci jen trochu dlouho...“
Teď, nebo nikdy
Ne každý občan NDR měl s režimem problémy. „Byla jsem samozřejmě v jiskřičkách, byla jsem Thälmannův pionýr a byla jsem i v socialistickém svazu mládeže FDJ. Mně se to líbilo. Bylo to společenství a já jsem skupinový člověk,“ vypráví Krystyna Hauck o svém pozitivním vztahu k socialismu. Na škole v Karl-Marx-Stadtu ale potkala Holgera Frenzla, kluka, který se brzy poté i se svou rodinou legálně vystěhoval na Západ. Znamenalo to, že zpátky do NDR už nesměl ani na návštěvu.
„Neměla jsem pro svůj útěk žádné politické důvody. Byla jsem prostě zamilovaná, nic víc. Ale taky nic míň!“
„Když mi bylo šestnáct, chodila jsem na gymnázium, a jednoho dne po škole mě odvedli dva muži,“ vzpomíná Angelika Cholewa z Naumburku. „Vysvětlili mi, že jsou od tajné policie Stasi, že mě doporučila moje učitelka. Dostala jsem za úkol spřátelit se se spolužačkou a zjišťovat podrobnosti z jejího soukromého života. Cítila jsem se jako zrádkyně… Chtěla jsem si v noci vzít život.“ Paní Angelika nakonec ke spolupráci nesvolila, v hledáčku Stasi ale zůstala i nadále. O útěk se pokusila až několik let po popisovaném zážitku.
„Já byl v patnácti letech vlastně nadšený socialista, ty myšlenky mě přitahovaly – rovnost, socialismus a tak dále. Ale odpuzovala mě ta silná militarizace společnosti v NDR,“ vypráví dnešní právník Thomas Wieske. „Aby mě přijali na střední školu, museli se rodiče zavázat, že pak půjdu na tři roky na vojnu. Rozhodl jsem se proto utéct hned po maturitě, ještě než mi poslali předvolání. Řekl jsem si: Teď, nebo nikdy!“
Proč přes Československo?
„Pokusit se nelegálně opustit NDR znamenalo podstoupit riziko smrti a toho si člověk musel být vědom,“ hodnotí Christian Bürger. „Na německo-německé hranici zahynulo mnoho lidí. Jen u Berlínské zdi přišlo o život sto šedesát uprchlíků,“ odpovídá na otázku, proč se Československo jevilo jako vhodnější alternativa pro útěk. Angelika Cholewa vzpomíná:
„Taky jsme slýchali, že Češi nemají na rozdíl od východních Němců rozkaz střílet.“
„Teď zpětně vím, že to nebyla pravda. Ale jsem ráda, že jsem tomu věřila, jinak bych se bála ještě víc.“ Thomas Wieske přichází s dalším důvodem, proč se o útěk přes naši zem pokoušeli mezi lety 1970 a 1989 tisíce východních Němců: „S Československem jsme měli bezvízový styk, takže jsem tam mohl kdykoli vycestovat jen s občanským průkazem a trochou vyměněných korun.“
Některé z pokusů byly odsouzeny k nezdaru ještě dřív, než vůbec začaly. „Chtěl jsem utéct se dvěma kamarády z mládí. Mysleli jsme, že největší šance na úspěch a přežití je v Krušných horách v Čechách u Aše. Připravovali jsme se a chtěli jsme to zkusit na jaře 1986. V únoru téhož roku mě Stasi zatkla a poslala do vazební věznice na Kassbergu, kde mě šest měsíců drželi v samovazbě a znovu a znovu vyslýchali dnem, nocí, byl jsem téměř beze spánku, a za hrozných podmínek. Při soudním jednání jsme s druhým zadrženým zjistili, že náš třetí kamarád byl spolupracovníkem Stasi. Měl pověření nás sledovat a podávat zprávy,“ vysvětluje pan Bürger důvody, proč jeho pokus selhal. V drsném vězení pak strávil tři a půl roku, propuštěn byl v roce 1989.
Železná opona zdálky i zblízka
V počáteční fázi útěku byl zadržen i Thomas Wieske, ten ale už na území ČSSR. „Jel jsem ve vlaku z Českých Budějovic do Kaplic směrem na Rakousko,“ popisuje. „A pak dvě nebo tři stanice před Kaplicí procházeli vlakem dva čeští vojáci se samopaly, o něco starší než já, šli od cestujícího k cestujícímu. Postavili se přede mě a chtěli vidět můj průkaz totožnosti. Ukázal jsem jim občanský průkaz NDR a jim hned bylo jasné, že jsem zvláštní ‚případ‘. Předstíral jsem, že nerozumím, o co jde. Ale našli u mě kompas, mapy, v češtině vypsaná slovíčka ‚Nestřílejte!‘ a taky ‚Rakousko‘. Pak jsem poměrně rychle přiznal, že jsem chtěl utéct. A v tom okamžiku jsem se stal vězněm a zůstal jím šestnáct měsíců…“
„Jediné místo, kde jsme se mohli s Holgerem scházet, bylo Československo,“ popisuje Krystyna Hauck obtíže mladé lásky přes železnou oponu. Ona k nám směla bez víza, on coby západoněmecký občan s vízem a valutami do ČSSR mohl také. Scházeli se v hotelech v Sokolově či Karlových Varech, při loučení vždy dohodli další termín setkání. „A jednoho dne přijel, vzal mě na pokoj a tam mi sdělil: ‚Tentokrát můžeš odjet se mnou!‘“
„Okamžitě jsem souhlasila, bylo to, jako by přijel princ, osvobodil princeznu před drakem a odvezl si ji svým Oplem z Česka na Západ.“
Holger nechal za účelem „osvobození princezny“ přestavět své auto. V padesátilitrové nádrži na benzín tak vznikl oddělený prostor dostatečně velký na to, aby se do něj vešla drobná, právě plnoletá dívka, a zároveň tam cirkuloval vzduch. „Samozřejmě, že to bylo těsné. Nemohla jsem se moc hýbat. Vtěsnala jsem se dovnitř, na sobě tepláky, tričko a pletený svetr, nic jiného. Rozjeli jsme se a pak jsme stáli na hranicích. Nezbývalo mi než čekat. Minuty se táhly jak hodiny... Byla to věčnost. Říkala jsem si – jeď, jen jeď! Ale auto už se nerozjelo…“ Dva přičinliví pohraničníci totiž vůz proklepali a po zvuku dutinu odhalili. „Předpokládám, že za to dostali dobře zaplaceno,“ domnívala se paní Hauck. Za zmaření útěku přitom podle českých archivů dostali tři sta Kčs, tedy pouhých sto východních marek.
„Ode dne, kdy jsme se k tomu odhodlali, jsme trénovali. Koupili jsme si turistické boty, noční dalekohled a kompas a běhali jsme po horách, abychom byli fit,“ popisuje Angelika Cholewa, jak se na útěk s manželem připravovala. Chtěli totiž překonat železnou oponu u šumavské Železné Rudy, kam pravidelně jezdili na dovolenou. „Když se přijíždí po silnici z Klatov do Železné Rudy, tak všude po levé straně už byly cedule ‚zakázaná zóna‘. Tam jsme vešli. Podle mě to byl buď smrkový, nebo jedlový les. Ve výšce krku zelené dráty a u kotníků hnědé dráty, museli jsme samozřejmě dávat velký pozor. Jdeme po cestě, vidíme plot, za ním strážní věž a dole pod věží sedí vlčák.” Cholewovi měli zpočátku štěstí, schovali se ve stínu a pravidelná pohraniční hlídka je minula. K úspěchu chybělo málo, paní Cholewa je o tom přesvědčena. Nakonec ale obrovský psychický tlak neustáli a prozradili se sami.
Zpátky do NDR
Vzpomínky na to, jak s nimi zacházeli v ČSSR, mají všichni východoněmečtí pamětníci víceméně shodné. Výslechy, krátké, ale otřesné pobyty ve vyšetřovacích vazbách. A po dvou týdnech či deseti dnech hromadná deportace do jejich nechtěné vlasti.
„Později jsem se dozvěděl, že NDR skutečně vysílala po celé ty roky letadla, aby po desítkách svážela uprchlíky ze Sofie, z Bukurešti, z Budapešti, z Prahy. Shromažďovali je a převáželi tímto způsobem,“ říká dnes Thomas Wieske. „V našem případě se s tím spojilo ještě něco jiného. Žaluzie okének byly stažené, když jsme čekali na start. Ale škvírou jsem viděl, že krátce poté, co jsem nastoupil, přijelo velké vozidlo, papalášské auto, s vlajkami NDR a ČSSR.“
„Český politik se na letišti objímal s politikem NDR. Takže to byl vládní let a v jeho zadní části si domů vezli uprchlíky...“
V NDR potom dostali přísné tresty od osmnácti měsíců (Krystina Hauck a Thomas Wieske) až po tři půl roku těžkého žaláře ve speciální ženské věznici (Angelika Cholewa). Někteří z východoněmeckých vězňů měli štěstí a za valuty je z NDR vykoupilo západní Německo, tedy Spolková republika. Šlo ale o výjimky, v našem případě to byli pan Wieske a paní Cholewa.
Co z toho Československo mělo?
„Otázkou je, co Československo zatýkáním těchto občanů NDR získalo?“ přemítá dnes Thomas Wieske. „Pro československou stranu to bylo poměrně nákladné. Ubytování a strava na deset nebo čtrnáct dní, všechny byrokratické úkony a to všechno pro občany cizího státu. Československé vládě to vlastně mohlo být úplně jedno. Ale právě že nebylo... Vidíme totiž, že rozpad sovětského impéria a Varšavské smlouvy začíná v okamžiku, kdy se Maďarsko odchýlí od tohoto běžného postupu a nechá uprchlíky z NDR projít. A další podobná ‚díra‘ pak bylo pražské velvyslanectví. V určitém okamžiku československá strana řekla, že prostě uprchlíky nezadrží. A tím se ten systém v NDR zhroutil.” A nejen tam.
Na události na pražské západoněmecké ambasádě v září a říjnu 1989 vzpomínají Markus Rindt a Christian Bürger, kteří tam tehdy byli. Christian Bürger dokonce jako mluvčí uprchlíků stál na balkóně Lobkowiczkého paláce, odkud východním Němcům oznámili, že jim Československo umožnilo vycestovat na Západ. „Ten jásot musel být slyšet po celé Praze…“ vzpomíná.
„Nechali nás odjet, a právě tím také přispěli k dalšímu oslabení socialistického systému a celého východního bloku,“ souhlasí Markus Rindt s hodnocením Thomase Wieskeho. „Všichni, kteří utíkali, tím totiž vyvíjeli tlak na stranické vedení, že se musí něco změnit. Protože to samozřejmě o něčem vypovídalo, že tolik lidí chtělo pryč.“
