Sovětská kasárna navštěvovala společně s parlamentní komisí pro dohled na stažení sovětských vojsk, kterou vedl hudební Michael Kocáb. Podle údajů komise pobývalo v době zahájení odchodu na československém území 73 500 vojáků, téměř 17 tisíc jejich rodinných příslušníků a dalších 23 tisíc civilních zaměstnanců, kteří žili v 67 posádkách.
Jejich stahování začalo 26. února 1990, kdy ministři zahraničí Československa a Sovětského svazu podepsali v Moskvě smlouvu o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR. V ten den odjel z Frenštátu pod Radhoštěm první z 825 vlakových transportů. Poslední opustil naše území 21. června 1991.
Dana Kyndrová objížděla sovětské posádky a dokumentovala mezidobí, ve kterém se Sověti chystali na odjezd. Díky znalosti ruštiny se jí podařilo se jí pořídit snímky s intimní atmosférou. Do blízkosti obyčejných vojáků se dostala také proto, že jako žena nevzbuzovala pocit ohrožení.
„S vojáky jsem se hodně bavila a uvědomila jsem si, jak jsou manipulovaní. Ti kluci měli strach cokoli říkat, jedině mezi čtyřma očima. Říkali mi, že jim je to jedno, jestli budou žít tady nebo na Ukrajině, že jsou v těch kasárnách stejně zavření,“
uvedla v rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2010.
Stažení sovětské armády z Československa podle ní hůře nesli jejich velitelé. S nelibostí při fotografování se setkala poté, co v dubnu 1991 student sochařství David Černý přetřel narůžovo sovětský tank č. 23 na tehdejším Štefánikově náměstí (dnes náměstí Kinských) v Praze. „Zrovna jsem fotila odjezd v Milovicích na nádraží, odkud mne ozbrojení vojáci. Byli nepříčetní a jeden plukovník mi řekl: ‘Počkejte, vy toho budete jednou těžce litovat‘,“ popsala.
Ačkoli fotí Dana Kyndrová zásadně černobíle, při dokumentování odchodu sovětské armády sáhla po barevném filmu. „Ta agresivní červená a žlutá dekorací v kasárnách byla tak do očí bijící, že jsem rozhodla fotit i barevně,“ vysvětlila s tím, že rozpadající se bolševické kulisy byly předzvěstí rozpadu Sovětského svazu, k němuž došlo půl roku po odchodu posledního sovětského vojáka.
Schizofrenie režimu na fotkách z komunistických manifestací
Dana Kyndrová se narodila v roce 1955 v Praze a fotografovat začala v době gymnaziálních studií díky mamince, redaktorce nakladatelství Orbis. „Na mé první fotce byla babička, jak na bedýnce prodává Večerní Prahu. Když jsem zmáčkla spoušť, běžela jsem se schovat za podolskou vodárnu, protože jsem měla pocit, že se na mě kouká celé Podolí,“ popsala své začátky.
Fotografování se věnovala i v době vysokoškolských studií francouzštiny a ruštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V té době už věděla, že se chce zaměřit na reportážní fotografii, v roce 1973 začala dokumentovat komunistické manifestace. „Koncentroval se v nich celý totalitní systém, proti kterému lidé reptali, ale na oficiální akce šli a tím režim formálně podpořili. V té frašce jsem viděla podstatu schizofrenie režimu. Fascinovalo mě, jak se lidi nechají manipulovat, a pro období normalizace mi to připadalo typické,“ vysvětlila svůj zájem.
Tlak normalizačního režimu zažila v roce 1978, když se zapojila do projektu studentů FAMU, kteří chtěli pod vedením fotografky Anity Fárové zachytit mizející Žižkov. Jeho asanaci zahájili komunisté v roce 1977, kdy zbourali první domy na Olšanském náměstí. Dokumentování starého „ošklivého“ Žižkova před asanací režim považoval za očerňování socialistického života a studenti při focení zažívali šikanu příslušníků Státní bezpečnosti. Projekt po čtyřech měsících proto skončil.
V následujícím roce Dana Kyndrová dokončila vysokoškolské studium a živila se vyučováním jazyků na ČVUT a jako průvodkyně rusky a francouzsky mluvících turistů. Od roku 1986 docházela s fotoaparátem na protirežimní demonstrace, nechyběla na pohřbu Jaroslava Seiferta ani na Palachově týdnu. O cenné záběry ji přitom několikrát připravila Státní bezpečnost.
Až po sametové revoluci si mohla splnit svůj sen – stát se profesionální fotografkou, která může svobodně vystavovat a své fotografie publikovat knižně.
Dosud nepublikované fotografie Jindřicha Štreita
Fotograf Jindřich Štreit zachytil v dubnu 1990 v Bruntále setkání sovětské posádky a komise Federálního shromáždění pro dohled nad stažením sovětských vojsk z Československa. V té době pracoval jako dispečer na Státním statku v Ryžovišti. „Někdo mi zavolal, že přijedou z Prahy a půjdou se do kasáren dohodnout na předání,“ vzpomínal s tím, že při setkání se sovětskými veliteli a vojáky necítil žádnou nevraživost. „Chovali se jako lidé, kteří kapitulují. Byli zaražení.“
Výstava Odchod 1991
Třicáté výročí odchodu sovětských vojáků z Československa připomíná venkovní výstava Odchod 1991, kterou připravila nezisková organizace Post Bellum ve spolupráci s městskou částí Praha 6 a Ústavem pro studium totalitních režimů. Výstava představuje na 23 velkoformátových panelech fotografie z odchodu Dany Kyndrové a Jindřicha Štreita, vzpomínky pamětníků na pobyt sovětské armády z Paměti národa a dříve zamlčované informace o sovětské okupaci. Vidět ji můžete v Dejvické ulici v Praze 6 mezi stanicemi metra Hradčanská a Dejvická do 31. července 2021.
Se sovětskými vojáky, kteří sloužili ve posádce v Bruntále, se setkával před listopadem 1989, když si jezdili na státní statek v Rýžovišti pro brambory. „Na statku jsem hodně fotografoval. A když jednou přijeli, tak jsem je vyfotil, jak se bavili při čekání — jezdili na běžících pásech, po kterých se vozily brambory, to jsou takové veselé fotografie.“
Snímky ze setkání v Bruntále i z návštěvy státního statku zůstaly uchovány na filmech, které Jindřich Štreit vyvolal až pro výstavu Paměti národa ke 30. výročí odchodu sovětské armády z Československa.
Ve vězení za fotografie ze života
Jindřich Štreit se narodil v roce 1946 ve Vsetíně, za svůj domov ale považuje podhůří Jeseníků, kam komunisté za trest poslali otce, který pracoval jako učitel. Jindřich šel v jeho stopách a vystudoval na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor učitelství pro první stupeň a výtvarná výchova. Na vysoké škole si pořídil svůj první fotoaparát a začal fotit.
Po jejím absolvování působil jako učitel v odlehlé obci Sovinec ve stínu středověkého hradu. Vedl obecní kroniku, do které pořizoval fotografie. Při dokumentování života na vesnici fotil také obecní schůze nebo politickou výzdobu. „Tyto fotografie, které jsem dělal, jsem považoval za obyčejné, protože realisticky zobrazovaly způsob života oné vesnice. Nepovažoval jsem je ani za protistátní, ani za hanobící. Proto když jsem byl pozván na výstavu v Praze, tak jsem je vystavil a prezentoval se jimi.“
Kvůli těmto snímkům vystavených v létě 1982 v areálu tenisových kurtů Sparty v Praze zatkla Státní bezpečnost:
„Tajná policie přišla na výstavu. O ničem nediskutovali, zabavili moje fotografie a ukončili výstavu. Já jsem večer odjel domů.“
O dva dny později přijela Státní bezpečnost do Sovince, aby provedla domovní prohlídku. „Trvala třináct hodin. Převrátili dům vzhůru nohama, včetně sklepa s uhlím. Prohledali i školu v Jiříkově, kde jsem také učil. Když skončili, nasadili mi pouta a odvezli mne do Prahy, do cely předběžného zadržení v Bartolomějské ulici. Po čtyřiadvaceti hodinách jsem byl převezen na Ruzyni do věznice. A tam jsem pobyl téměř čtyři měsíce.“
Soud ho odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců se zkušební dobou dvou let za trestný čin hanobení republiky a prezidenta. Toho se měl dopustit tím, že na svých fotografiích ukázal život na vesnici, jaký byl. Nesměl učit, propustili ho i z knihovny, kde do té doby balil knihy.
V roce 1983 začal pracovat na Státním statku v Rýžovišti, odkud odešel na konci roku 1990, aby se mohl věnovat fotografii profesionálně: začal přednášet na FAMU a od roku 1991 působí jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Cestoval, publikoval a vystavoval. Vydal 57 knih, nesčíslně katalogů a měl více než 1450 samostatných výstav po celém světě. Má několik akademických titulů — docent na FAMU v Praze, profesor na VŠUP v Praze a Doctor honoris causa na VŠVU v Bratislavě.
