V polovině devatenáctého století stál hektar zemědělské půdy na území dnešní Ukrajiny méně než koza. Roku 1870 se z Čech, z lounského, žateckého a rakovnického okresu, vydalo na cestu asi dvacet rodin. Putovaly měsíc přes Karpaty až do Rovna na Volyni, kde koupily výhodně půdu v Malíně v Ostrožském okrese Ruské říše: za jeden morg (necelý hektar) zaplatili dvacet rublů.
Tak se zrodil Český Malín, obec se vším všudy, se školou, obchody, řemeslníky, hasičským sborem. Víc než šedesát let malínští budovali svá hospodářství, s ukrajinskými a polskými sousedy udržovali přátelské vztahy. Přečkali první světovou válku, kdy byli na několik let vyhnáni a jejich obec takřka zničena, přežívali i bídu sovětské a nacistické okupace v době druhé světové války.
Pak přišlo ráno 13. července 1943. Sedláci se po dvou dnech svátků chystali na pole, když do Českého Malína vpochodovala jednotka vojáků v německých uniformách. Během několika hodin upálili, zastřelili a ubili víc než čtyři sta vesničanů včetně žen a dětí. Zázrakem se zachránilo pár lidí, kteří brzy ráno odjeli na nákupy nebo uprchli ze skupiny vytvořené Němci na odvážení nakradených cenností.
Vzpomínky přeživších
Ještě před několika lety žilo posledních devět svědků malínského masakru – velké válečné vraždy Čechů. O tragédii dokázali mluvit a své příběhy pro sbírku Paměť národa vyprávět Josef Kechrt, Antonie Kechrtová rozená Beštová, Antonín Činka a Josef Řepík.
Ve dvacátém století se na Volyni vystřídalo několik režimů, skoro všechny změny byly provázeny vražděním, pogromy a krádežemi. Události na Volyni v letech 1939–1945, tedy dobu sovětské a nacistické okupace, popisují historikové současně jako občanskou válku mezi Poláky a Ukrajinci.
Když si Němci a Sověti, spojení paktem Ribbentrop-Molotov, roku 1939 rozdělili Polsko, připadla Sovětskému svazu i západní část Volyně. Stejně jako ve východní části Volyně zahájili Sověti okamžitě kolektivizaci, znárodňování a transporty celých selských rodů na Sibiř, do táborů nucených prací.
„V Malíně jsme měli četnickou stanici a četníci čekali na sovětské úředníky, aby jim oficiálně předali správu kraje. Přišli ruští vojáci, četníky svázali a zastřelili, četnickou stanici vyplundrovali a zapálili, zničili všechny doklady. To byl první počin komunistů u nás,“ vypráví Josef Kechrt.
Josef Kechrt se narodil v Českém Malíně v roce 1922 do rodiny kováře. Když po dvou letech převzali správu nacisté, mnozí Češi se na Volyni vcelku pochopitelně radovali, netušili, co je nacismus. Mysleli, že nic horšího než komunismus nemůže přijít.
Český Malín vypálen omylem?
Německá armáda se prohnala Volyní během invaze do Sovětského svazu, která začala 22. června 1941. V ostrožském kraji, kde leželo osmašedesát vesnic včetně Českého Malína, po ní zůstala okupační správa a v jejím čele kreislandwirtleutnant Friedrich Vogl.
Z Říše byl několikrát pochválen za to, kolik materiálu a potravin dokázal z místních sedláků vyždímat – Němcům museli hospodáři odvádět všechno, počínaje obilím, masem a máslem, přes olejnatá semena až po byliny, listy višní i třešní nebo tabák, jehož pěstování bylo nuceně zavedeno.
Obyvatelé Českého Malína dokázali plnit dodávky včas a podle předpisu, snažili se, aby nezavdali záminku k teroru. Na Volyni ale tehdy nehrozilo nebezpečí jen ze strany okupační správy, ať už sovětské, nebo později nacistické. V kraji řádily ukrajinské polovojenské hordy Banderovců, patřící pod ilegální Ukrajinskou povstaleckou armádu, nekontrolovatelné tlupy zločinců, kteří v kraji vraždili, kradli a znásilňovali.
Jejich úhlavním nepřítelem nebyli (alespoň zpočátku) Němci, nýbrž Rusové, následovaní Poláky a Židy. Banderovci si s Poláky vyřizovali účty – a současně se dochovala svědectví v místních kronikách, kde se píše, že vypalování ukrajinských vesnic (odborná literatura se zmiňuje o stovkách obcí, osad a samot) prováděli i Poláci v německých uniformách.
Banderovci se mstili i „na vlastních“: terorizovali obyvatelstvo a popravovali mladé ukrajinské muže, kteří se k nim odmítali přidat. Josef Alois Martinovský v Kronice Českého Malína píše:
„Jaro 1943 bylo ve znamení vražd a požárů. V noci osvětlovaly oblohu záře požárů polských usedlostí a celých osad. Ve dne stoupaly k obloze sloupy dýmů a požárů ukrajinských usedlostí a osad.“
Odborníci se kloní k teorii, že k masakru v Českém Malíně došlo omylem. Němci šli vypálit nedaleký Ukrajinský Malín a spletli si ho s českou obcí.
Vojáci se usmívali
Malín obklíčila brzy ráno 13. července 1943 jednotka wehrmachtu. Na návsi se začaly scházet hloučky vystrašených vesničanů. Vojáci nakráčeli doprostřed obce a dvou až tříčlenné hlídky s puškami s nasazenými bodáky obcházely jeden dům po druhém a vyváděly ven každého, koho našly s výjimkou nemohoucích.
Skoro nikdo z Malínských neuměl dobře německy, vojáci tedy gestikulovali a zprvu se usmívali. Když ale jeden muž vykročil, aby požádal o tlumočníka, byl rázně umlčen a zatlačen zpátky k ostatním. Lidé se přesto pokoušeli o lámaný rozhovor, ptali se, co se děje, zda si mají vzít sebou jídlo a oblečení, jak dlouho budou mimo domov. Jeden z vojáků ukazoval: bude to trvat jen půl hodiny…
Většina lidí soudila, že je Němci potřebují na práci. Ženy, dívky, děti a staré lidi pak nahnali do stodol a do kostela a stavby zapálili. Do oken naházeli granáty a stříleli všechny, kdo se pokusili z ohně uniknout.
Josef Alois Martinovský, jeden z mála lidí, kteří masakr přežili, napsal krátce po válce v Kronice Českého Malína:
„Němci oddělovali muže od žen a dětí. Stáli jsme proti svým ženám a dětem. Za námi hlavně kulometů, před námi bodáky… Nic nechápeme, úzkostlivě pozorujeme, co se bude dít dál… Šestiletý synek Jaroslava Stuchlého, neustále plačící u své matky, se jí vytrhl a běžel k důstojníkovi, prose ho dětským hláskem: ‚Pane, nezabíjejte mi mého tatínka. Viďte, že nezabijete mého tatínka.‘ Důstojník pokynul na pobočníka, který plačícího chlapce odvedl zpátky k matce. Ten se však nedal utišit, znovu se matce vyrval, přiběhl k otci, zase s hrozným pláčem tahal otce za ruku: ‚Pojď sem tati‘ a ukazuje směrem k matce, ‚oni tě tu zabijou, pojď s námi!‘“
Kronika pokračuje dále: „Otec ho vzal do náručí, uklidnil jej, políbil a z očí mu kanuly slzy… Přišel nějaký tlustý Němec v hnědé uniformě. Vyžádal si patnáct až dvacet mužů a chlapců. Vzal s sebou i mého syna Aloise. Šel jsem za ním, odhodlán nenechat se odloučit od syna. Němec se rozkřikl, co chci. Ukázal jsem, že jdu za synem. Pokrčil rameny a nechal mě jít s ním. Jakýsi vzteklý Němec, kterému stále odletovala od úst slina, vysvětlil, že máme zapřáhnout koně do vozů, naložit veškerý movitý inventář, majetek z domů a přihnat dobytek. Jestliže něco opomeneme, budeme zastřeleni. Zběhne-li někdo, bude zastřeleno padesát žen a dětí. Všechno máme vykonat během jedné hodiny.“
Další svědectví poskytl Antonín Činka, jehož sestra se zachránila z plamenů. Dnes už nežije, ale její bratr poskytl svědectví Paměti národa: „Zavřeli ji do stodoly. Byla tam taková šupna a hospodářské stroje, mlátička, fukar. Do té stodoly se sváželo obilí… Jak je Němci nahnali dovnitř, sestra spolu s jednou Ukrajinkou skočily za mlátičku. Šupna byla na cihlách, a byly to špatné cihly, špatná malta. Tak udělaly díru, jedna hrabala, druhá odhazovala. Němci pak zahájili palbu, naházeli do stodoly granáty a zapálili ji. Sestra s tou Ukrajinkou vlezly do té šupně, a tak neuhořely,“ vyprávěl Činka.
Zachránil se ve skupině, která pomáhala Němcům krást. „Nás chlapce vybrali, abychom rabovali dobytek a všechno, co bylo v domácnostech. Někde sádlo, někde mouka, všechno se snášelo na vůz… Pršelo, tak Němci spěchali, chtěli se schovat. Asi sedm nás v tu chvíli odbočilo z cesty do lesa a žádnej Němec za námi nešel! Zachránil jsem se, ale všechno hořelo, byli jsme vyděšení, báli jsme se, že nás někdo přijde postřílet... Spali jsme v poli,“ vzpomíná Antonín Činka.
374 obětí české národnosti
V roce 1944 navštívili Malín důstojníci 1. československého armádního sboru v SSSR. Sestavili komisi, vyslechli svědky a sepsali zprávu, která konstatuje:
„Český Malín měl před 13. červencem 1943 444 obyvatel české národnosti, 26 obyvatel polské a jiné národnosti. V obci žilo 14 zajatců-Rusů. Dne 13. července dleli v Malíně 4 Češi, kteří přišli z jiných obcí. Němci povraždili a upálili celkem 374 Čechy, z toho 104 muže, 161 žen, 65 dětí mužského pohlaví do 14 let, 40 holčiček do 14 let, dále 26 Poláků. Mezi upálenými jsou také 4 Češi z jiných obcí. V Ukrajinském Malíně vyvraždili celkem 132 obyvatel.“
V Českém Malíně spálili Němci 68 domů a 61 stodol, stáje, sýpky a další hospodářské budovy. Vraždění trvalo několik hodin. Vpodvečer se nad hořícími statky podle pamětníků spustil vydatný prudký déšť, který hořící trosky uhasil. Ráno se na spáleniště začali vracet ti, kdo přežili. Hledali a pohřbívali své nejbližší, často je mohli poznat jen podle zbytků šatů a šperků a podle míst, kde leželi.
Josef Kechrt se zachránil spolu se sestrou. Brzy ráno, ještě než přišli vojáci, vyrazili s povozem do městečka Luck nakupovat. Cestou jim nějací lidé řekli, že se povídá, že Němci rabují v Malíně. Josef jim nevěřil, pokračoval v cestě. V Lucku ale nevydržel, a v noci se vracel domů.
Pod kopcem před vsí prý stával mlýn, který měl na zápraží lampu, vždycky rozsvícenou. Tentokrát nesvítila. A když si toho Josef se sestrou všimli, raději zamířili ke strýci, který bydlel o několik kilometrů dál. Dorazili k němu časně ráno 14. července, Josefovi to nedalo a jel se za svítání se strýcem do Malína podívat:
„Naše stodola shořela, chalupa taky, ještě hořely zdi, protože baráky byly dřevěné. Prasata přilezla až k tomu ohni, aby jim v noci nebylo zima, krávy stály dál pod stromy. Na návsi stáli kluci, kterým se podařilo uprchnout. Mezi námi byl zvěrolékař… A ten po nějaké chvíli pláče řekl: ´Hoši, mrtvým už nepomůžeme, ale my musíme žít. Ale než začneme žít, musíme se o mrtvé postarat.´ A tak jsme šli po spáleništi a mrtvé jsme naházeli do společného hrobu... Svážení trvalo snad dva dny, už přesně nevím...“
Josef Kechrt se rozhodl, že v Malíně zůstane. Spolu se sestrou se prozatím nastěhoval ke strýci své budoucí ženy Antonie Beštové-Kechrtové, která se stejně jako on v Českém Malíně narodila jako nejstarší ze tří dcer místního statkáře. 13. července měla štěstí jako Josef – odjela nakupovat do Lucku:
„Když my jeli do Lucku, moje sestra zůstala u Malína na pastvě. Seděla na mezi, měla knížku a četla. A ještě na nás něco volala a strýc Holomíček, co se mnou jel: Mařenko, nech to tady a pojeď s námi! Smál se a ona říká: ‚Jenom jeďte, šťastnou cestu.‘ Když už bylo čas hnát domů krávy, tak hnala. Hamáčkové bratr už věděl, že se něco děje, byl na poli, my jsme měli na hřbitově velký lípy a on si vylezl s mladším bratrem na tu lípu. A říkal: podívej se, Vláďo‚ nic se neděje, Mařenka Beštová žene domů, já pudu s ní. A bratr říká: ‚nechoď.‘ On ale slezl a šel za mojí setrou a šli spolu domů.“
Sestra Antonie Beštové-Kechrtové přišla do Malína ve chvíli, kdy Němci naháněli obyvatele do stodol a dalších budov:
„Mařenka už ani rodiče neviděla… Přišla pozdějš, tak je zahnali do kůlny. Hned je tam postříleli a pak kůlnu zapálili… A moje maminka byla upálená. Zahnali ji do stodoly, kde jsme ji pak našli. Maminka měla zlatý zuby, tak jsem ji poznala. Ležela na břiše a její šaty nebyly na tom břiše spálený, tak jsem ji taky poznala podle toho, co měla na sobě. Měla dvoje šaty a dva svetry. Oni se asi nastrojili, mysleli, že je někam povezou.“
Z vraždy babičky si dělali legraci
S osmiletým Josefem Řepíkem lomcoval za svítání 13. července 1943 jeho otec, aby vstával, že je čas vyrazit na pole. Když tam dojeli, otec byl nervózní, měl pocit, že něco není doma v pořádku, a rozhodl se, že se do vsi vrátí – Josef dodnes neví, co ho k návratu přimělo, z čeho to zlé tušení vzešlo:
„Cestou zpátky nás zastavila jedna Polka, abychom do Malína nejezdili, že je tam zle, že jsou tam vojáci. Říkala, že ji zachránil polsky mluvící voják, šla prý v průvodu poslední a on ji strčil do obilí. S otcem jsme tedy odbočili do lesa a tam jsme zůstali. Slyšeli jsme střelbu, raději jsme šli do lesa hlouběji. Po nějaké době jsme uslyšeli zase hukot aut, jak jedou po cestě… Jo, a začalo pršet,“ vypráví Josef Řepík, který se s otcem do Malína vydal až následující den.
“Třetí den jsme se vrátili domů. Šli jsme přes spáleniště. Naše stodola byla vypálená, vyhořely i chlévy. Ovce byly zavřené v kůlně a dostaly se ven, až když při požáru vypadla vrata. Měly spálenou kůži na zádech, popálený byl i pes. Když pak začala bouřka, tak pes zalezl v domě pod pec a bál se tak, že ho nikdo nedostal ven. V předsíni jsme měli sporák a letní kuchyň a tam jsme našli babičku. Nemohla se hýbat, tak ji Němci propíchli bodákem – bylo jí sedmasedmdesát. Na dvoře zastřelili Němci kačenu, babičku položili na lavici a tu kačenu jí dali pod hlavu. Ti dacani ještě takhle zesměšňovali smrt starých lidí. Do baráku hodili granát, ale ten naštěstí dům nezapálil.“
Josef Řepík pak s otcem chodil po Malíně od jednoho spáleniště k druhému a hledali své nejbližší: „Našli jsme je naproti u Dobrých, kde upálili moji matku a sestru. Otec našel kusy matčiných šatů, ze sestry zůstal jenom botek s chodidlem od kotníku dolů…“
Nový život v Novém Malíně
V Malíně pak žily rodiny společně, na noc stavěly hlídky. Josefův otec, který se do smrti nezbavil děsu z vojáků, ať měli na sobě jakoukoli uniformu, vybudoval úkryt ve sklepě spáleného statku u Nováků. A později vytvořil ještě jeden – ve studni. Když se přiblížila fronta, spustili se lidé na okovu a schovali se v tunelu, kde měli zásoby jídla na několik dní… Fronta přišla rychle, na dvoře zůstal dobytek. Ale obyvatelé Malína se stačili schovat. Po čase Malínští vylezli ven a zjistili, že jim Němci ukradli všechny koně a krávy. Tím pro ně válka skončila.
V roce 1947 reemigrovalo 134 obyvatel Českého Malína do Československa na základě dohody mezi ČSR a Sovětským svazem o přesídlení obyvatel české a slovenské národnosti. Řada rodin se usadila u Šumperka v obci Frankštát, která v roce 1947 změnila svůj název na Nový Malín.
