V některých zaniklých vesnicích a osadách lze jen velmi obtížně nalézt stopy bývalých obydlí. Některé působí depresivním dojmem, v jiných zůstaly rozlehlé horské louky a občas i některý z domů. Z těchto luk jsou často krásné rozhledy do okolní krajiny. Domy sice již dnes nestojí, ale osady tvořili především lidé, kteří zde prožívali své osudy.
V roce 1930 žilo v dnešním katastru městečka Staré Město pod Sněžníkem s přilehlými obcemi bezmála čtyři tisíce osm set obyvatel. Naprostá většina z nich ale svůj rodný kraj musela během vysídlení Němců v roce 1946 opustit. Staroměstsko se již nepodařilo nikdy plně dosídlit a dnes v něm trvale žije méně než osmnáct set lidí.
Mnohé osady v poválečných letech částečně nebo zcela zanikly. Zmizel Adamov (Adamsthal), Lesní mlýn (Buschmühle), Starý Kopec (Altenberg) a jen pár domů zůstalo v osadách Javořina (Urlich), Medvědí Rokle (Bärengraben), Malé Vrbno (Klein Würben), Štěpánov (Stiepanau) a Hajmrlov (Heimerlsthal).
Krajina i složení obyvatelstva se po válce zcela změnilo. Pole a pastviny sahající až k vrcholkům místních kopců jsou dnes zalesněny. V kraji zůstalo jen několik německých rodin. Většina z nich se ale v pozdějších letech na vlastní žádost odstěhovala do Německa. Staroměstsko nově osídlili lidé z různých míst Česka, ale také Slováci z Rumunska, volyňští Češi z dnešní Ukrajiny, Slováci z Maďarska a Bulhaři.
Žily zde také rodiny násilně vystěhované komunistickým režimem. Vedle sebe tak bydleli bývalí kulaci nebo rodiny řeckokatolických kněží ze Slovenska, kteří přes nátlak odmítli přestoupit k pravoslaví. Jednou z nich byla i rodina kněze Pavola Tirpaka, jehož syn Ivan se v roce 1990 stal v první postkomunistické slovenské vládě ministrem životního prostředí.
Mýty opředený Lesní mlýn
Staré Město pod Sněžníkem je výchozím bodem různých turistických tras do okolních hor. Ta modře značená směřující na severovýchod vede kolem bývalého dolu grafitových rud v Malém Vrbně, pak osadou Medvědí Rokle, kde z původních osmi domů dnes zůstaly jen dva.
Po dalších tři sta metrech narazíte na kamenný kříž, který kdysi stával před kaplí sv. Jana Křtitele a vztyčit ho v roce 1898 nechali majitelé tamějšího mlýna manželé Konrád a Anna Rössnerovi. Kříž je dnes posledním hmotným pozůstatkem zaniklé samoty Lesní mlýn.
V lese je ale také stále ještě dobře viditelný náhon, který přiváděl vodu do tamního mlýna jak z Vrbenského potoka, tak i z Telčavy. Ústil pak do dřevěné lávky postavené dva metry nad cestou směřující do Adamova. Už pouze historické fotografie dokládají romantickou podobu Lesního mlýna, který by dnes přitahoval mnoho turistů a zvědavců.
Datum vzniku samoty není známo. Spadala do katastru Velkého Vrbna, které v roce 1614 nechal založit Hynek ml. Bruntálský z Vrbna, a tak to nejspíš bude někdy v 17. století. V mapě stabilního katastru z roku 1834 je na samotě vyznačen mlýn, hlavní budova a tři dřevěná stavení sloužící pro potřeby hospodářství. V roce 1839 za potokem přibyla ještě kaple sv. Jana Křtitele, kterou nechal vystavět tehdejší majitel mlýna Johann Nentwich.
Směrem k Velkému Vrbnu stály další tři dřevěné budovy. Kovárna, kterou podle vzpomínek Aloisie Stanzelové naposledy vlastnil Wilhelm Schtiller, a k ní náležející stodoly. V roce 1890 pak východně od samoty nechal další majitel mlýna Konrád Rössner postavit pilu na vodní pohon.
Toto mystické místo je také opředené mnoha pověstmi. Možná na základě skutečných událostí či právě kvůli poloze uprostřed lesů nedaleko pruských hranic vzniklo o Lesním mlýně několik povídek a pověstí. Podle nich ve mlýně docházelo k vraždám a loupežím, které měla na svědomí Rudá banda. Vedl ji jeden z majitelů mlýna, přezdívaný Rudý Hanes. Jeho činy ho ale dohnaly a před hrozbou dopadení a popravy mlýn zapálil a sám v něm uhořel.
V povídce později sepsané Josefem Wolfem Waldheimem mlýn vypálil a jeho majitele zavraždil čeledín zvaný černý Norbert. Za ukradené peníze ho znovu vystavěl. Duch zavražděného mlynáře pak strašil pocestné, než černého Norberta zahubila jeho nenasytnost. Buď jak buď i dle vzpomínek pamětníků se lidem pověsti vryly pod kůži a po setmění se místu snažili vyhnout.
Poslední majitel a mlynář, sedmačtyřicetiletý Rudolf Rössner, musel s manželkou a dvěma dětmi v roce 1946 nastoupit do odsunu Němců. Rodina skončila v Reichensbachu v západním Německu. Osada pak zanikla a zchátralé budovy později srovnali se zemí. V letecké mapě z roku 1953 jsou patrné již jen základy budov. V té době stála pouze kaple.
Dle vzpomínek Aloise Hirnicha, rodáka z blízkého Velkého Vrbna, ji v následujících letech zbořili zaměstnanci lesní správy. „Stála jim v cestě. Nemohli se vytočit s autem, tak ji zlikvidovali a hotovo.“
Po mlýně už nezůstalo zcela nic, protože místo, kde stával, je navršeno zavážkou.
Zmizelý Adamov
Z Lesního mlýna modře značená turistická cesta pokračuje do Adamovského údolí obklopeného strmými kopci a lesní krajinou. Právě v jeho horní části se nacházela osada Adamov, na což vás upozorní jen několik starých ovocných stromů kolem cesty a při bližším zkoumání také valy kamenů, jež zde po staletí ze svých políček sbírali místní obyvatelé.
Na první pohled osada zcela zpustla a jen v jarních měsících, kdy krajinu ještě nestačila pokrýt bujná vegetace, lze spatřit základy původních staveb. Ve svazích uprostřed lesů s majestátními smrky ale přeci jen dva domy zůstaly. Jde o bývalou hájenku lesního správce Schwarze a dům manželů Otto a Marie Kolbe, kteří ho před druhou světovou válkou obývali společně se čtrnácti dětmi.
Osada v těchto místech přitom stála již od roku 1688 a v roce 1930 v ní žilo v 33 chalupách 153 německy hovořících obyvatel. Adamov spadal pod Velké Vrbno (Gross Würben) a s průměrnou nadmořskou výškou kolem osmi set metrů šlo o jedno z nejvýše položených sídel na Moravě. Dům na jeho horním konci stál v nadmořské výšce devět set metrů a musel z něho být majestátní pohled do okolí.
Po tzv. mnichovské dohodě se celé Staroměstsko i s osadou Adamov v říjnu 1938 stalo součástí Říšské župy Sudety (německy Rechsgau Sudetenland). Místní mladí muži museli narukovat do wehrmachtu. Počet padlých v osadě se nám nepodařilo zjistit, ale například Amálii Umlaufové z Adamova ve válce údajně zahynuli tři synové – Andreas, Josef a Viktor.
Podle vzpomínek Aloisie Stanzelové se z války nevrátil také její strýc Hermann Lack (č.p. 15). Válku sice přežil, ale naposledy byl spatřen v Šumperku. Někde cestou do Adamova ale zmizel a rodina už o něm nikdy neslyšela. Zůstala po něm manželka Leopoldina a dvě děti.
V prvních měsících po porážce nacistického Německa v odlehlé osadě obklopené hustými lesy nebylo příliš bezpečno. Po kraji se pohybovali nejen utečenci, ale i ozbrojené bandy různých národností, které často vykrádaly domy místních obyvatel.
„Přišli do baráku, a co našli, sebrali. Otci vzali poslední kalhoty a matka je bránila, a ještě ji praštili puškou. Nemohli jsme ani zamykat, protože pak vykopli dveře,“ vzpomíná možná poslední rodačka z osady Elfriede Richterová.
Každý den vynášeli mrtvé
Její rodina v osadě vlastnila největší hospodářství s šestnácti hektary polností, k němuž patřil také hostinec s tanečním sálem. Za druhé světové války museli do wehrmachtu narukovat čtyři její bratři. Všichni přežili, ale domů se vrátil jen nejmladší z nich – sedmnáctiletý Otto. Ostatní tři skončili v zajateckých táborech a později ve Spolkové republice Německo. Bratr Josef se tam ale dostal až po několika letech zajetí v Sovětském svazu.
Jejího otce Franze Spillera a vedoucího místní organizace NSDAP Josefa Leckla krátce po válce zatkli četníci přímo v Adamově. Oba byli posláni do internačního tábora v olomouckých Hodolanech, přezdívaného tábor hrůzy nebo hodolanské peklo. Počtem zadržených patřil k největším na Moravě a došlo v něm k velkému množství násilných činů, a dokonce k několika vraždám, které se čeští strážní snažili kamuflovat falešnými lékařskými zprávami.
„Každý den tam vynášeli mrtvé. Dostali jen kousek chleba a vodovou polévku. Když šli ven, tak se snažili trhat na jídlo trávu. Vždycky je za to zbili pažbama. Zemřel tam i ten, co ho zavřeli s otcem. Otec o tom ale nikdy moc nemluvil. Bál se,“ vyprávěla pro Paměť národa Elfrieda Richterová o tříměsíčním otcově pobytu v Hodolanech.
Ve vězení Franz Spiller strávil osm let. Mimo jiné ho dle retribučních zákonů odsoudili za členství v NSDAP. Právě jeho pobyt za mřížemi a z toho pramenící rozdělení rodiny se nejspíš stal důvodem, proč rodinu v roce 1946 nezařadili do odsunu Němců.
Prakticky všichni obyvatelé Adamova museli v roce 1946 nastoupit do transportů mířících do Německa. Mimo rodiny Franze Spillera mohli zůstat ještě manželé Anton a Anna Kargerovi se svými dvěma dětmi ve věku dvou a šesti let. I tyto dvě rodiny se musely z osady vystěhovat. Kargerovi i Spillerovi později na vlastní žádost odcestovali do Německa. V Československu zůstaly jen dvě dcery Franze a Marie Spillerových – Hermine a Elfrieda.
Do odlehlé osady Adamov se noví osadníci nehrnuli a už krátce po odsunu Němců byla většina zdejších domů rozebrána a stavební materiál údajně poslán na opravu domů poškozených během válečných operací na východním Slovensku. V roce 1950 v Adamově v pěti domech žili pouze tři obyvatelé a asi o deset let později na příkaz ministerstva vnitra ruiny staveb srovnali se zemí.
Adamov i Lesní mlýn se sice zařadily do výčtu romantických míst, která pohltila příroda. Zároveň jsou ale jedny z nejkrásnějších lokalit v celém kraji a rozhodně stojí za návštěvu.
