„Říkám o ní, že je poslední obětí lidické tragédie,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa sochař a malíř Jiří Václav Hampl, který splnil své ženě sen: vrátit 82 dětí zplynovaných nacisty u Chełmna na lidickou pláň.
Narodil se v září roku 1929 v Praze, kde měl jeho tatínek továrnu na výrobu stavebních kování. Tatínek si přál, aby Jiří vystudoval strojní fakultu na ČVUT a jeho bratr ekonomii, aby mohli společně převzít továrnu. Jiří ale zjistil, že více než strojařina ho baví kreslení. Tatínka nezklamal a ČVUT dostudoval, kreslení se věnoval ve večerní umělecké škole. Cestu do světa výtvarného umění mu paradoxně otevřel únor 1948, po kterém komunisté rodinnou továrnu zabavili. Jiří nastoupil v roce 1952 ke studiu na AVU v ateliéru profesora Otakara Nejedlého, který ho přivedl ke krajinomalbě.
Výjimečně talentovaná a plodná Marie Uchytilová
Při práci se seznámil s úspěšnou sochařkou Marií Uchytilovou. Byla o pět let starší, vdaná a měla malou dceru Sylvii. Zamilovali se do sebe a Marie se v roce 1962 v přátelském duchu rozešla se svým prvním mužem Františkem Kučou, který vyučoval cizí jazyky a těsnopis.
V té době měla tato talentovaná a plodná tvůrkyně na kontě celou řadu plastik významných osobností – arcibiskupa Josefa Berana, Jana Masaryka, Boženy Němcové, Karla Havlíčka Borovského, Jana Amose Komenského, Jiřího z Poděbrad a dalších.
A celý národ od roku 1957 nosil v peněžence korunovou minci vytvořenou podle jejího návrhu. Mladá žena sázející v pokleku lípu zdobila na lícní straně nejpoužívanější československé platidlo přes třicet let. Marie Uchytilové o minici prohlásila: „…jaká to příležitost pro umělce – své srdce celému národu položit do dlaně!“
Na minci přitom Marie Uchytilová zpodobnila politickou vězeňkyni Bedřišku Synkovou, která byla jako devatenáctiletá v březnu 1955 odsouzena k osmiletému trestu vězení za vedení skautského oddílu. Marie Uchytilová se o jejím osudu dozvěděla od Bedřiščiny matky a reliéf na minci vytvořila podle fotografie dívky. Mincí se začalo platit 2. září 1957, Bedřiška Synková byla propuštěna v květnu 1959.
Kolik soch může sochař za svůj život vytvořit? Marie se v polovině své kariéry rozhodla, že jich vytvoří ještě 82. Aby každé dítě z Lidic, které zemřelo strašnou smrtí zplynováním v automobilu, mělo svou vlastní sochu v nadživotní velikosti. V roce 1969 získala Marie první cenu v soutěži na pomník Barunky Panklové pro Českou Skalici a opustila pedagogickou činnost. Chtěla se věnovat pouze pomníku dětských obětí války:
„Mluvila o tom, už když jsme se seznámili. Vadilo jí, že za války v různých zemích světa zemřelo deset až dvanáct milionů dětí, ale pomníky těm dětem se nedělají. Jezdívali jsme do Lidic. Nakonec přišla s myšlenkou, že udělá sochy všech osmdesáti dvou dětí, které zavraždili nacisté. Že to bude pomník věnovaný symbolicky všem dětem světa a bude stát tady, ve středu Evropy. No, já říkal, že ten nápad je hrůza. Ale zároveň jsem řekl, že do toho půjdu s ní a se vším jí pomůžu,“ vzpomínal.
Sylvia Klánová zase popsala, jak se její maminka připravovala na modelování dětí, když učila na Odborné výtvarné škole na Hollarově náměstí v Praze: „V sousedství byla mateřská školka a maminka o přestávkách nebo ve volných hodinách mezi vyučováním sledovala děti, co chodily na procházku, a vtiskávala si do paměti jejich pohyby a výrazy jejich tváří.“ Studií pak Marie měla plné krabice.
Kvůli práci na sousoší koupili pozemek v sousedství domu Jiřího v Praze-Hodkovičkách, na kterém vybudovali velký ateliér pro 82 soch. Marie do ateliéru investovala peníze, které získala prodejem své parcely na Barrandově.
„Těch prvních deset let pracovala na nadživotních sochách dvanáct až osmnáct hodin denně, nepřetržitě,“ vyprávěla pro Paměť národa její dcera Sylvia, která mamince stála modelem. Pracovala vkleče, vestoje, na štaflích. Kolikrát zapomínala jíst a pít. Marie psala také básně a v jedné z nich vystihla práci na sousoší: „Čas měřím na světlo a na tmu pouze, jak se rvu s hmotou, ve dne v noci hořím a nedbám příkoří a nouze – tvořím.“
Zatímco lidické ženy si Marii a její sochy zamilovaly a často ji v ateliéru navštěvovaly, kolegové se domnívali, že je šílenství dělat sochu každému dítěti. Navíc nebylo jisté, zda pomník bude moci stát v Lidicích, protože si ho nikdo neobjednal. Šlo o soukromou iniciativu, což za socialismu nebylo obvyklé. Tehdy se pomníky tvořily výhradně na zakázku. „Ze všech stran jsme slyšeli, že na to není objednávka. Ženy z Lidic za to bojovaly, ale komunističtí představitelé to nechtěli,“ vyprávěl Jiří.
Jejich ateliér navštěvovaly tisíce lidí z celého světa a sochy dětí nesmazatelně zapůsobily na každého, kdo je spatřil. Možná právě to vzbuzovalo závist a nepochopení. Práce na sochách zavražděných dětí byla pro citlivou Marii psychicky náročná: s každou dokončovanou sochou vždy znovu a znovu prožávala jejá osud i děsivou smrt.
„Maminka sama o své práci říkala, že to její dílo, sousoší lidických dětí, je práce srdce, práce mozku, práce rukou. Maximální práce. Zkrátka že člověk už nemůže více pracovat, že je to takový oltář té největší lidské práce v tom pravém slova smyslu. A práce o to náročnější, že osudy těch dětí musela prožívat stále znovu a znovu. A s každým z těch dětí musela zemřít, aby je mohla vytvořit,“ uvedla dcera Sylvia.
Marie Uchytilová přitom rozhodovala o podobě tváří, po dohodě s lidickými ženami byly anonymní, sochařka zachovávala jen výšku, proporce a pohlaví.
Dvacet let života
V březnu 1989 Marie dokončila poslední sádrovou sochu a ze svých vlastních úspor nechala odlít první tři sochy do bronzu. Více nestihla. V předvečer sametové revoluce zemřela na infarkt, vyčerpaná nejen z dvacetileté každodenní práce na sochách, ale především z neustálého dohadování a bojů o existenci pomníku. „Ten boj byl zoufalý. Nebyl to jen boj se sochama. Já pořád říkal, ať to necháme být, ale Marie že ne, až z toho nakonec měla infarkt. V šedesáti pěti letech odešla,“ uvedl.
Díky úsilí jejího manžela a dcery Sylvie se podařilo projekt dokončit, tedy sehnat peníze na odlití soch do bronzu, sestavit sousoší a umístit jej na lidickou pláň přesně tak, jak si Marie přála.
Shromáždit peníze se ukázalo být jednodušší než získat povolení pomník instalovat. Velkorysé dary přicházely z Dánska, Japonska, Německa i Anglie, po stokorunách přispívali jednotlivci. V roce 1992 se Jiří konečně dohodl s představiteli Lidic, kteří s umístněním sousoší souhlasili. „Při dalším jednání na ministerstvu kultury na to úředníci řekli, že to dílo není dost moderní. Tak jsem jim řekl, že to není dámský klobouk. Nakonec to umístění v Lidicích odsouhlasili,“ vzpomíná.
Úředníci požadovali, aby bylo všech osmdesát dva soch instalováno najednou. Neposlechl je. Na louku v Lidicích je usazoval postupně. „Bylo to důležité, protože lidé viděli, že za jejich peníze skutečně něco vzniká. Že je nikdo nerozkradl, jak bývá zvykem,“ vysvětlil. Pomník dokončil v roce 2000 a rok poté ho daroval Lidicím.
Nedošlo tak na slova Miroslava Müllera, „vládce kultury“ v normalizačním Československu, který vedl oddělení kultury ÚV KSČ. „Kat české kultury“ Marii jednou řekl: „Ti tvoji parchanti tam stejně stát nebudou!“
Soudní dohra
Jiří si mohl po instalaci sousoší po mnoha letech oddechnout. Popíjel oblíbené červené víno a přemítal, zda Marie ví o tom, že její sen byl splněn. Pak se dozvěděl, že byla bez jeho vědomí vyměněna informační deska u památníku. S Marií si totiž přáli jen malá jména na boku pomníku, ne obrovskou desku s různými vysvětlivkami. S vedením Památníku Lidice ale nenašel společnou řeč, a nakonec došlo i k soudu kvůli autorským právům, protože ho nechtěli uvést jako spoluautora.
Soud po několika letech rozhodl v jeho prospěch. Zůstalo v něm trochu hořkosti, ale zároveň dobrý pocit, že ani tentokrát nezklamal: „Důležité nejsou ty rozsudky nebo naše jméno. Důležité jsou ty mrtvé děti. Vždyť hodně lidí si myslelo, že lidické děti byly dány na převýchovu do Německa, a vůbec nevěděli, že byly nahnány do nákladního auta a tam jim byl hadicí puštěný plyn. To je přece strašné. Proto jsme chtěli, aby se nikdy nezapomnělo, že je něco takového možné.“
Občas se na podzim, když už v Lidicích nejsou turisté, chodí na sochy dětí dívat. Na otázku, jestli má nějaké přání do budoucna nebo vzkaz dalším generacím, odpovídá: „Nemám. Jen doufám, že jednou nedojde k tomu, že se budou ty sochy dětí rozlévat a vzniknou z nich sochy nějakého diktátora.“
A ještě jedna důležitá otázka: opravdu ho nikdy nenapadlo ty nedodělané sochy rozprodat do zahraničí, když mu za ně byly nabízeny miliony?
„Ne. Byl to sen. A sen se neprodává.“
