Člověk se silným sociálním cítěním, jeden z nejaktivnějších disidentů a nejvýraznějších polistopadových politiků, ale také zábavný společník a charismatický muž s knírem, který mu slušel i poté, co móda sedmdesátých let dávno pominula. Na setkání s Jiřím Dienstbierem v rozhovorech pro Paměť národa vzpomínají desítky pamětníků, ať už k němu došlo v rámci Charty 77, ve vězení nebo na ministerstvu zahraničí.
Pocházel z rodiny lékařů a rodiče ho vychovávali v duchu levicových názorů, které ho roku 1958 přivedly do KSČ. I když na začátku normalizace stranu opustil, Jarmila Johnová, která se s ním seznámila v roce 1976, hovoří o tom, že víru v socialismus nikdy úplně neopustil: „On to takhle cítil a dlouho v tom trčel. Myslím, že Jirka Dienstbier v tom srdcem zůstal vždycky. Nějak to v něm bylo, i když to byl opravdu velice poctivý člověk."
Nemohl přijít do porodnice, byl ve vazební cele
Pro Jarmilu Johnovou, o dvanáct let mladší než on, byl Jiří Dienstbier prvním partnerem. V době, kdy se seznámili, byl on už dvakrát rozvedený a měl tři děti, dcery Moniku a Irenu a syna Jiřího, pozdějšího sociálnědemokratického politika. I Jarmila velmi brzy otěhotněla; současně se připravovalo prohlášení Charty 77, které podepsala i se svým otcem.
„Říkala jsem Jirkovi, že podpis Charty vidím jako riskantní, protože nevíme, jaká bude reakce. Počítala jsem s tím, že může dojít k nejhoršímu a okamžitě nás zavřou.“
„Byla jsem ráda, že v době, kdy se Charta odevzdávala, jsem zrovna spěchala do porodnice, zřejmě i pod vlivem těch událostí,“ vzpomíná. Jejich dcera Kristina se tak narodila v lednu 1977 za poměrně dramatických okolností. Jiřího Dienstbiera totiž skutečně zadrželi, což se Jarmila v dozvěděla od jeho předchozí manželky. „Dojemné bylo, že Zuzana Dienstbierová přišla pod okno porodnice a volala, že otec Kristiny nemůže přijít,“ vzpomíná. „Estébáci sice do porodnice nedorazili, ale okamžitě, jak mě pustili domů, využili situace, kdy tam nikdo nebyl, a šli za mnou. Byla jsem dobře poučená a řídila jsem se tím, že jim nikdy nic neřeknu, protože by mi to stejně nepomohlo.“
O pár let později se Jarmila a Jiří rozešli. Když v osmdesátých letech uvažovala o emigraci, Jiří Dienstbier jí v tom zabránil: „Protože jsem měla děti od různých otců, musela jsem je žádat o svolení. Úplně z toho sešlo, protože Jirka Dienstbier řekl, že mi svolení nedá. A já jsem tomu dnes hrozně ráda, že mi v tom zabránil. Říkal, že situace není tak hrozná a měli bychom to společně zvládnout.“
Dva dny - nebo čtyři roky? Nikdy se nevědělo předem…
Po prohlášení Charty 77 se Jiří Dienstbier podílel na vydávání samizdatu. „Pokusili jsme se vydávat samizdatový časopis, který měl být podle Jirky Dienstbiera určen zejména pro autory-žurnalisty, kteří nesměli oficiálně publikovat. Ale po vydání dvou čísel Jirku zavřeli,“ vzpomíná Luboš Dobrovský.
Jiří Dienstbier byl jako jeden ze zakládajících členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných odsouzen za podvracení republiky a v roce 1979 na tři roky uvězněn. Ve vězení na Borech se s ním seznámil například Vlastislav Matoušek, hudebník a propagátor vegetariánství. Uzavřeli spolu vzájemně výhodnou dohodu: Matoušek Dienstbierovi přenechával maso a uzeniny, on jemu naopak mléčné výrobky. „Půjčil mi peníze do začátku na to nejdůležitější, kartáček na zuby, toaletní potřeby a známky na dopisy pro blízké,“ vzpomíná Vlastislav Matoušek. Oba pracovali v třísměnném provozu v knihvazárně.
Právě zde se s ním setkal i současný kardinál Dominik Duka:
„Mohu říci, že po celou dobu našeho nedobrovolného pobytu patřil k mým kamarádům, vždy jsem věděl, že dodrží slovo a že je na něj spolehnutí.“
V té době se v celách borské věznice ocitla řada intelektuálů, mezi nimi i Václav Havel, a katoličtí aktivisté, takže během nedělního volna měli možnost diskutovat o politické budoucnosti: „Tehdy jsme také hovořili o možném složení nové československé vlády v případě, že by se politické ledy ve východním bloku skutečně pohnuly. Shodli jsme se, že nejlepším kandidátem na funkci ministra zahraničí ve svobodném Československu by byl právě Jiří Dienstbier, což se nakonec téměř po deseti letech skutečně naplnilo.“
Ani po propuštění se Jiří Dienstbier nezbavil trvalého policejního dohledu. Sociolog Michal Čakrt vzpomíná, že k němu přišel na návštěvu se dvěma muži v závěsu: „My jsme mu chtěli jít otevřít a po schodech zrovna šel nějaký soused, možná domácí. Vpustil ho dovnitř a váhal, co s těmi dvěma, co šli za ním. On se na něj usmál a řekl: ‚Klidně můžete zavřít, to jsou jenom fízlové.’“
Na dramatické zatýká vzpomíná také psycholožka Jitka Vodňanská: „Jeli jsme k Láďovi Lisovi do jeho domu v přírodní rezervaci Peklo. Během večeře obstoupilo dům komando asi osmnácti lidí. Byly tam děti, bylo to dramatické. My jsme samozřejmě měli spoustu disidentského materiálu. Zatkli Láďu Lise a Václava [Havla]. My jsme s Alenou, ženou Ládi, vyběhly zadním vchodem. Měla jsem klíčky od auta, takže jsme z auta vybraly všechny materiály, které byly v nějakých pytlích a taškách, a strkaly jsme to melioračních rour. Mezitím oni udělali domovní prohlídku a odvezli ty dva. Václav dostal klasickou osmačtyřicetihodinovou vazbu. Byl tam s nimi i Jirka Dienstbier. Po dvou dnech přijeli na chalupu Lisů i s Jirkou Dienstbierem a oslavovalo se, že je nezavřeli. Nikdy se totiž nevědělo, jestli tam zůstanou půl roku, čtyři roky, nebo dva dny.“
V bytě Jana Masaryka
Pouhé tři týdny od demonstrace na Národní třídě se Jiří Dienstbier stal ministrem zahraničních věcí v první porevoluční vládě. „Byla to situace jak z nějaké grotesky. On, ještě nedávno topič v nějakém podniku, já, nedávný čistič oken, jsme najednou přebírali ministerstvo zahraničí. Osm set úředníků v Černínském paláci, jedenáct set úředníků po našich ambasádách ve světě – a rozsah činnosti, který jsme si dost dobře nedokázali v ten moment ani představit,“ vypráví Jaroslav Šedivý. Zmiňuje, že Jiřího Dienstbiera přivedla na post ministra skutečnost, že jako jeden z mála disidentů měl přehled o zahraniční politice: „V disidentských kruzích nebyl zájem o zahraniční politiku nijak výrazný, nebyly k dosažení v dostatečné míře západní literatura či tisk, nicméně určitý okruh lidí znalých této problematiky o sobě věděl.“
„Stručný Dienstbierův apel na ,návrat do Evropy' se stal jednotícím signálem v debatách a úvahách o budoucím mezinárodním postavení naší země.“
Jako začínající diplomatka se s Jiřím Dienstbierem na ministerstvu setkala Jana Hybášková, pozdější velvyslankyně a poslankyně Evropského parlamentu. O Vánocích 1990 se Jana Hybášková zapojila do přípravy na operaci Pouštní bouře, do níž Československo vyslalo chemickou jednotku. Jednoho večera nesla ministru zahraničí Jiřímu Dienstbierovi k podpisu důležité dokumenty. Jiří Dienstbier v té době neměl kde bydlet, a tak přebýval v ministerském bytě v Černínském paláci, který kdysi užíval i Jan Masaryk. Mladou diplomatku zprvu považoval za sekretářku. „Nejsem sekretářka, jsem diplomat, referent pro Maghreb a Blízký Východ,“ vyvedla ho Jana Hybášková z omylu. Jiří Dienstbier se jí zeptal, jak se jí na ministerstvu líbí. „Ve mně to najednou bouchlo a začala jsem na něj řvát, že jestli bude krýt ty strašné komunisty, estébáky a kágébáky a všechny tyhle lidi, kteří na ministerstvu byli, že do měsíce odejdu, že je to k nevydržení. A že to vypadá, že je toho součástí a nedělá s tím lautr, ale lautr vůbec nic.”
Výbuch vzteku vůči ministrovi mladé diplomatce neuškodil. Na jaře příštího roku ji Jiří Dienstbier jmenoval ředitelkou teritoriálního odboru Blízký východ.
On sám na ministerstvu působil do roku 1992, později se zapojil do politiky lídr strany Svobodní demokraté, navazující na Občanské hnutí, a byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro země bývalé Jugoslávie.
V jednom z komentářů pro blog Neviditelný pes roku 2007 napsal: „Mně je od dětství vlastní sociální cítění. A to přitom jsem synem pana primáře. Vždycky jsem měl zájem na tom, abych nebyl jakési výjimečné dítě, které má výhody oproti někomu jinému. Říkal jsem, že mám sociální cítění ne proto, že jsem vybíral popelnice, ale proto, že jsem do nich házel svou svačinu, protože s celou třídou jsem se rozdělit nemohl.“
