Nemčok byl jurodivý muž, který se ve čtrnácti letech s kamarádem pokusil zapálit sovětský tank, v osmnácti skončil poprvé za mřížemi a po podpisu Charty 77 přešel přes Sněžku do Polska, odkud zamířil do cizinecké legie. Zánik Bunkru je pro něj dodnes bolavým tématem.
Historka praví, že legendární Bunkr mohl vzniknout i díky náhodě: na pobočce Agrobanky mylně považovali Richarda Nemčoka za blízkého známého generálního ředitele, takže mu téměř bez mrknutí oka přiklepli půjčku ve výši pětatřiceti milionů korun.
Otevření proběhlo v den druhého výročí sametové revoluce – 17. listopadu 1991. Podzemní klub na adrese Lodecká 2 v pražské Petrské čtvrti se rychle stal jednou z největších atrakcí na mapě Prahy. Taxíky s turisty sem často mířily rovnou z letiště… Klub byl uzavřen v roce 1997.
ROKY ZA MŘÍŽEMI
Až do školního věku vyrůstal ostravský rodák Richard Nemčok u babičky. „Matka mě sem umístila z praktických důvodů: když mi byl jeden rok, komunisté zabili mého otce a ona byla těhotná,“ říká. Neobjasněnou tatínkovu smrt přiblížil studentům z pražského Gymnázia Paměti národa:
Nemčoka
Při vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 mu bylo čtrnáct let. „Ty bláho, to bylo něco! Byly nás davy, a když jsme uviděli tanky a obrňáky, prostě jsme si sedli na zem, chytli se za ruce a nevstali. A fakt jsme je zastavili,“ zavzpomínal pro pražské středoškoláky. Společně s několika kamarády se prý rozhodli podpálit jeden z ruských tanků: ruční vrtačkou navrtali sud, o němž se domnívali, že obsahuje palivo – byly v něm však jen náhradní součástky.
Text byl publikován v časopise Reportér. V investigativně-reportážním magazínu právě najdete...
Ve vězení se poprvé ocitl začátkem sedmdesátých let. V rozsudku zazněly paragrafy o příživnictví a poškozování socialistického majetku (rozbuška v hospodě, kde seděli sovětští důstojníci). Krátce po propuštění byl odsouzen znovu. Poprvé seděl v Horním Slavkově, podruhé v Mírově, celkem čtyři a půl roku. Poté podepsal Chartu 77 a krátce pracoval jako rekvizitář ve filmových studiích Barrandov. Krátce nato přešel přes Sněžku do Polska.
V zemi, kde nabíralo na síle hnutí Solidarita a odpor proti komunistické moci, zůstal až do vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981. Jak vyplývá z jeho vlastního vyprávění, v tomto případě velmi opatrného a mlhavého, kontaktovala ho v Polsku francouzská tajná služba a vystavila mu falešný pas, díky kterému mohl přeletět přes Vídeň do Paříže. Poté vstoupil do francouzské cizinecké legie a zúčastnil se dvou vojenských misí – v afrických státech Čad a Džibuti.
ŽÁDNÝ RVAČKY ANI DROGY
Po dvou letech byl v důsledku zranění nohy z legie předčasně propuštěn. Chvíli dělal správce činžáku v newyorské čtvrti Queens a poté se vrátil do Evropy.
Už v prosinci 1989 se objevil v Praze. „Říkal jsem si: Ty vole, tady je to zlatej důl,“ shrnul své první dojmy po návratu a poznamenal:
Začal se zajímat o prostory určené pro „civilní ochranu“, a když kousek od budovy ÚV KSČ (dnes zde sídlí ministerstvo dopravy) objevil za mohutnými pancéřovými dveřmi protiletecký kryt o rozloze téměř tisíc metrů čtverečních, bylo rozhodnuto.
Klíče si vymohl na tehdejším Okresním podniku bytového hospodářství (OPBH). Ke klíčům dostal i nim instrukci, že má vyřadit z provozu vzduchotechniku, aby bylo možné vyškrtnout kryt z evidence – na základě protokolu o nefunkčním zařízení.
Nakoupil nejlepší dostupnou techniku. „Aparaturu a mixážní pulty mi dovezli z Anglie, klimatizaci z Japonska,“ vzpomíná. Na otevření klubu v listopadu 1991 přiletěl ze Spojených států John Cale i další dva členové Velvet Underground.
Klub vedl tvrdou rukou. „Netrpěl jsem rvačky ani tvrdý drogy. A když někdo začal kouřit trávu, rozčiloval jsem se, proč se aspoň někam nezašije,“ vykládal pražským gymnazistům. V ochrance brigádnicky vypomáhali členové Útvaru rychlého nasazení (URNA).
Celý prostor byl trnem v oku tehdejším mafiím, které si v pražském centru vytyčovaly svá území. „Jednou přišli, tak jsem vytáhl z křiváku pistoli a dva granáty. Od té doby jsem od nich měl pokoj, protože mě považovali za blázna.“
Součástí Bunkru bylo i nahrávací studio, které nejčastěji využívala kapela Lucie, vzniklo tady například album Černý kočky mokrý žáby.
MÍSTO KLUBU TĚLOCVIČNA
V roce 1993 přišla první výzva k vystěhování Bunkru, když obvodní úřad vypověděl nájemní smlouvu. Poté probíhalo vleklé soudní řízení a 21. ledna 1997 byl klub přes fyzický odpor shromážděných fanoušků úředně vystěhován. Na jeho místě je dnes služebna městské policie s tělocvičnou.
V roce 1996 Richard Nemčok neúspěšně kandidoval do Senátu. Slávu Bunkru se pokusil oživit v Holešovické tržnici – klub však spláchla povodeň v srpnu 2002. Nevyšel ani druhý pokus nedaleko Smíchovského nádraží, kde v roce 2008 chvíli fungoval Rock club Bunkr.
Dnes žije v chatě za Prahou, chodí do přírody a renovuje prvorepublikové zbraně. Před časem řekl serveru Aktuálně.cz: „Když potřebuju peníze, občas něco někde udělám. A jelikož umím skoro všechno, nemám s tím problém.“
