Narodil se 11. března roku 1924 do zámožné rodiny, otec vlastnil tiskárnu a matka pocházela z velkého řeznického rodu. Jiří vzpomíná na krásné dětství, na prázdniny trávené na letním bytě, u řeky, v lese, ve skautu, na fotbal na plácku cestou ze školy, na stěhování do nového rodinného domu v Plzni na Slovanech, který si rodiče v roce 1930 nechali postavit. Světlíkovi dbali i na vzdělání, a tak Jiří mimo jiné absolvoval výměnný pobyt, takzvaný handl, v německé rodině v Chebu, díky čemuž se zdokonalil v němčině. „To se mi mnohokrát v životě velmi hodilo,“ podotýká.
Známky blížící se války zaznamenal Jiří ve skautu. V roce 1938 s oddílem cvičili s praporky dávání signálů a při zářijové mobilizaci pomáhali v Plzni na shromaždišti organizovat příjezd automobilů. Přímo osobně mu válka vstoupila do života až v lednu 1944. Jako dvacetiletý mladík byl Jiří Světlík totálně nasazený na práci do Německa. Putoval do města Donauwörth v Bavorsku, které bylo velkým železničním uzlem a kde dostal přidělenou práci v továrně na dělové zaměřovače. Vyráběl pro ně součástky na fréze.
Stejně jako ostatní totálně nasazení toužil podívat se domů a přišel na jednoduchý způsob, jak to udělat. Dozvěděl se, že v Norimberku se dá nasednout do speciálního vlaku, který vozí vojáky z fronty na dovolenou, jede z Paříže do polské Přemyšle a projíždí domovskou Plzní. Jiří zjistil, že při kontrole dokladů na hranicích se dá z vagonu snadno vystoupit na venkovní stupínek, schovat se tam a po kontrole se zase vrátit do vozu. Později si i díky otcově tiskárně a známostem u protektorátní policie dokázal obstarat falešné papíry, které mu umožňovaly překračovat hranice. Svého důmyslného způsobu cestování nevyužíval jen pro sebe, ale často pašoval přes hranice i své spoluvězně. Jednou tak dostal domů i vážně nemocného kamaráda, který cestou omdléval a upadal do bezvědomí.
Němečtí dědci mě práskli
Přejíždění hranic do protektorátu Jiřímu problémy s nacistickým režimem nezpůsobilo, do vážných potíží se dostal až v létě 1944, kdy se i mezi totálně nasazené dostala informace o vylodění spojenců v Normandii. „S námi ve fabrice dělali starý dědci, Němci, co na frontu už nemohli. Já jim povídám, pánové, tuhle válku nemůžete vyhrát. A ty dědci to na mě práskli. Tak jsem měl na krku nadržování nepříteli, přípravu velezrady a rozklad branné síly německého národa. A za to byl trest smrti,“ líčí Jiří počátek své anabáze s německými úřady, policií a soudy.
Jiří se dostal do věznice krajského úřadu. „Měl nás tam na starosti jako bachař takový starší pán, který se pyšnil zlatým odznakem strany, a to znamenalo, že se osobně znal s Hitlerem a byl jedním ze zakládajících členů NSDAP. A přitom to byl tak slušnej člověk, že jsem lepšího v německých kriminálech nezažil,“ vzpomíná Jiří Světlík.
O dost horší podmínky panovaly ve věznici Stadelheim v Mnichově, kam Jiřího převezli, aby zde čekal na soud za velezradu. Věznice byla promořená štěnicemi, část budovy poničila bomba a topení nefungovalo. „Kolik stupňů bylo venku, tolik bylo i uvnitř. Mělo to ovšem obrovskou výhodu, protože štěnice nesnáší mráz,“ vypráví Jiří s černým humorem. Ve skutečnosti mu ale do smíchu rozhodně nebylo. Třeba tehdy, kdy sdílel vězeňskou celu s mladým železničářem z Kladna, který v Říši sabotoval dopravu na dráze:
„Představte si, že ležíte vedle člověka, který dostal trest smrti a druhý den jde na popravu.“
Jiřího čekalo hlavní přelíčení ve věci jeho případu těsně před vánoci 1944. Právě v tu dobu však uskutečnili spojenci na Mnichov nálet a justiční palác do základů vyhořel. Soud se nekonal, Jiří zůstal dál ve vězení a čekal. Nový termín soudního řízení byl stanoven na duben 1945. Prokurátor přečetl všechna obvinění ze zločinů proti Říši, ale svědci, kteří by je dokázali, nemohli přijet. Bavorskou železnici tou dobou už bombardovali Američané a do Mnichova se z Donauwörthu prostě nedalo dostat. Na Jiřího Světlíka se opět usmálo štěstí, soudní líčení bylo odloženo na neurčito, a tím bylo de facto vyřízeno. Jiří se vrátil do věznice, kde se také dočkal konce války. „Prvního máje 1945 napadlo v Mnichově pět centimetrů sněhu a na hlavní bráně zavlála americká vlajka.“
Jiří Světlík toužil se co nejdřív dostat domů, po strádání ve věznici se ohromně těšil nejen na své blízké, ale také na máminy buchty. Vězni a totálně nasazení si ale na cestu domů museli nejprve sehnat nákladní auta, zásoby jídla a benzín z německých skladů, to trvalo až do konce května. Ani pak se ale nedalo vyrazit rovnou domů. Německé území bylo zdevastované válkou, bombardování zničilo železnici i mosty přes Dunaj, cesta domů tak vedla oklikou přes rakouské území. Jiří Světlík na cestě domů vystřídal náklaďáky, vlaky i jízdní kolo. To získal neobvyklým způsobem: vyměnil ho se sovětským vojákem za polní láhev plnou koňaku, kterou náhodou našel. Na kole pak dojel Jiří až do Českých Budějovic, kde podle hesla „Správný hoch má vždycky štěstí“, které razil jeho otec, náhodou potkal kamaráda z vězení. Od něj si půjčil peníze na vlak a ten ho i s bicyklem nakonec dovezl až do Plzně. „A v tom posledním kopci už v Plzni jsem to kolo píchnul. Tak jsem ho domů dotlačil. A doma zrovna matka měla ty buchty,“ vzpomíná Jiří Světlík s pohnutím.
Kdo je proti Hitlerovi, je i proti Stalinovi
Jiří nastoupil do tiskárny svého otce a doufal v klidný život. Ten ovšem skončil hned rokem 1948, kdy komunisté Světlíkovým tiskárnu znárodnili, sotva nechali rodinu vzít si osobní věci. Jiří tak musel hledat jiné zaměstnání. Dostal se do porcelánky Epiag v Lokti, kde vyráběl keramické obtisky. „Loket byl nedaleko Horního Slavkova, kde byly uranové doly. A ty mě od malička zajímaly. Když něco někdo udělá proti Hitlerovi, tak potom samozřejmě dělá i proti Stalinovi, to je logické,“ přibližuje Jiří svou motivaci k práci proti komunistickému režimu.
Ta spočívala v pomoci tamním politickým vězňům, kterým se prostřednictvím dalších lidí snažil přilepšit jídlem nebo propašovat dopisy, ale také ve vyzvědačství. Od horníků zjišťoval údaje o těžbě, kolik a jakého materiálu se těží a kam se vozí. Jiří vysvětluje, jak poté informace posílal do Finska, kde je jeho spojka nosila na velvyslanectví USA. Sám Jiří ale podle svých slov s Američany nikdy kontakt neměl a ke zjišťování citlivých informací o uranových dolech se prý dostal přes kamaráda. Na vše se přišlo hlavně kvůli neopatrnosti jednoho ze spolupracovníků.
V březnu roku 1952 Jiřího Světlíka zatkli příslušníci StB a odvezli ho do vyšetřovací vazby v Klatovech. Tam zažil samotku, kromě své cely a výslechové místnosti se směl všude pohybovat jen se zavázanými očima, vyšetřovatelé používali hojně výhrůžky a manipulace. Tvrdili mu například, že už zavřeli i jeho maminku. Během vyšetřování Jiřího označili za vedoucího protistátní skupiny o celkem šesti obviněných. „Dostali jsem obhájce ex offo, ale vůbec jsme ho nezajímali. Soud se konal v Lokti v divadelním sále a líčení bylo opravdu nacvičené jako představení. Já už tři týdny před soudem věděl, na co se nás zeptají a co my odpovíme. Museli jsme se naše výpovědi naučit nazpaměť. Já jsem dostal 20 let kriminálu, ti další 18, 17, 15 a 6 let dostal havíř, který nám dával informace,“ popisuje Jiří začátek svého neradostného putování po komunistických kriminálech.
Nejkrásnější z kriminálů
První vězeňskou štací Jiřího Světlíka se stal západočeský Cheb, pak se už jako mukl vrátil na Jáchymovsko. Prošel táborem Nikolaj a poté Rovností, kde vykonával řadu různých prací v dolech jako horník i jako pomocný dělník. I přes drsné podmínky měl Jiří štěstí na přátele, kteří mu často kriminál ulehčili. Jeden z uvězněných kamarádů pracoval na zahradě a občas Jiřímu propašoval na přilepšenou vypěstovanou zeleninu. S jídlem ale prý zas taková potíž nebyla. I komunističtí bachaři, kteří byli hodnoceni podle toho, jak muklové plní hornické normy, pochopili, že pokud chtějí, aby vězni narubali, musejí dostat najíst. Vězni tak měli k dispozici kantýnu, kde mohli utratit i kapesné vyplacené za dobré pracovní výkony.
Závěrečné dva roky svého věznění strávil Jiří ve Valdicích u Jičína, v bývalém karteziánském klášteře. „To byl nejkrásnější ze všech kriminálů, ty nádherně vymalované chodby s biblickými výjevy,“ popisuje Jiří. Největší výhodou takové věznice ale bylo, že na rozdíl od pracovních lágrů v dolech tam nehrozily závaly a zranění.
Z vězení se Jiří Světlík dostal po deseti letech v roce 1962. „Nastoupil jsem do práce do Kovodružstva a tam ve skladu byla taková mladá holka jako účetní, a s tou jsme to dalidohromady,“ vzpomíná Jiří na seznámení se svou ženou.
Srpen 1968 zastihl Světlíkovy, tehdy už s malou dcerou Helenou, na dovolené v Písku. Zrovna se chystali na výlet na Zvíkov, když se z rádia v hotelu dozvěděli o sovětské okupaci. Místo výletu zamířili hned domů do Plzně a Jiří se tam vydal do ulic s fotoaparátem.
Normalizace se Jiřího příliš nedotkla, nezastával žádnou vedoucí funkci, a tak se nemusel ani podrobit prověrkám. Později ho sice kontaktovala StB s nabídkou spolupráce, ale to jednoznačně odmítl.
„To bych si sám musel plivnout do ksichtu,“
komentuje to rázně.
V roce 1984 odešel do důchodu, stranou dění ale nezůstal. Vypomáhal v muzeích v západních Čechách s tříděním numismatických sbírek a sbírek porcelánu, je autorem řady odborných článků, angažoval se v Konfederaci politických vězňů a také napsal knihu vzpomínek na svá vězeňská léta. Přesto si myslí, že lidé se z historie nepoučí: „Každý si musí svůj čumák rozbít sám.“
