„Mládí vpřed!“ Když se v Československu roku 1948 chopili moci komunisté a ve všech sférách života „dávali mládí zelenou“, mělo to i jeden možná nezamýšlený, ale nicméně tvrdý a necitlivý důsledek. Staří lidé, kteří se narodili ještě za Rakouska-Uherska a svůj střední věk prožili za první republiky, se stali neviditelnými. Pro budování socialismu byli nepoužitelní, protože neměli sílu na práci v těžkém průmyslu a jejich smýšlení se těžko přizpůsobovalo požadované rozjásanosti nové doby. Staří lidé tak zůstávali stranou, a pokud před rokem 1948 podnikali nebo měli vlastní hospodářství, ocitali se často úplně bez prostředků. Mnohdy totiž neměli nárok na důchod.
„Po roce 1948 taky došlo ke znárodnění celého majetku dědy a babičky,“ říká Václav Lukavec, jehož prarodiče vlastnili továrnu na zpracování masa v Kutné Hoře.
„Byli označeni jako velkotovárníci a v té době neměli vůbec nárok na žádný důchod, protože ,vykořisťovali‘ dělnickou třídu.“
„Kdyby je nepodporovaly jejich vlastní děti, tak by snad zemřeli hlady. Tohle bylo pro mého dědečka příliš velké sousto, aby to vydržel, a vzápětí po znárodnění celého majetku zemřel,“ dodává Václav Lukavec. Staří lidé proto často museli pracovat do velmi vysokého věku, aby vůbec nějak přežili, a někteří navíc ještě spláceli půjčky na zemědělské stroje, které jim byly zabaveny.
Dvě řádové sestry na devadesát klientů
Socialismus vyřeší všechny sociální problémy, takže sociální práce už nebude potřeba, to deklaroval sjezd KSČ roku 1949. Stejně jako děti měly být již od nejútlejšího věku svěřeny do jeslí, o seniory se měly zase postarat domovy důchodců. Důraz na institucionální péči o staré lidi měl i jeden nepěkný, zcela pragmatický důvod, o kterém se nahlas moc nemluvilo. Odsun seniorů do domovů důchodců měl totiž pomoci vyřešit fatální nedostatek bytů.
Jak to v domovech důchodců v padesátých letech vypadalo? O tom hovoří řádové sestry, které v nich často pracovaly po zrušení klášterů v rámci takzvané Akce Ř:
„My jsme opravdu makaly, to bylo nelidské. Bylo tam devadesát dva lidí, skoro samí těžce nemocní ležící lidé.“
„A pracovaly jsme tam samy dvě, bez uklízeček, bez pomoci,“ říká sestra Dobromila Šťastná, která působila v domově důchodců ve Zborovicích. Místní správce se stůj co stůj snažil zabránit jejich převozu jinam, protože věděl, že takové zaměstnankyně už nesežene.
O tristních poměrech v domově důchodců v Červené Vodě na Orlickoústecku hovoří sestra Egidie Smolková: „Nebyla tam ani prádelna. Neměly jsme kde prádlo sušit. Byl tam jen jeden větší sál, kde se lidé ráno postavili do fronty. Každý měl plechový hrnek v ruce a čekal a sestřička jim z velikého hrnce nalévala kávu. Až posnídali, odnesla nádobí do kuchyně a sál se uklidil. Pak se natáhly šňůry na prádlo přes celou jídelnu na všechny trámy a tam se věšelo prádlo, protože nic jiného nebylo.“
„Zase si ta bába něco vymyslela.“
Od sedmdesátých let se péče o seniory znovu začala více přesouvat na bedra rodin. Současně přibývalo i pečovatelek poskytujících služby přímo v domácnostech seniorů. Šlo ale o těžkou a velmi špatně placenou práci, kterou si málokdo vybíral úplně dobrovolně. „Ty pečovatelky byly vesměs dost jednoduché a jejich vztah ke klientům často vypadal ve stylu: ,Zase si ta bába něco vymyslela, chce, abych jí obstarala to a to,‘“ říká Marta Jurková, která pracovala pro pečovatelskou službu Prahy 2 od roku 1978 až do devadesátých let. Ona sama původně působila jako husitská farářka, ale po rozvodu s manželem se necítila kompetentní vést svůj sbor, a tak se rozhodla pro péči o staré osamělé lidi.
„V nejtěžší situaci se ocitali lidé, kteří zůstali sami bez rodin. Pečovatelská služba fungovala jenom ve všední dny od osmi ráno do tří odpoledne. Večer, v noci a o víkendech zůstávali odkázáni sami na sebe nebo na hodné sousedy. Čas od času se mi podařilo v jejich domech někoho poprosit, aby za nimi v sobotu a v neděli zašel a ohřál jim oběd,“ vypráví Marta Jurková. Často se jí stávalo, že ji lidé i ve velmi špatném zdravotním stavu prosili, aby k nim nevolala lékaře: „U všech žila obrovská úzkost z toho, že se dostanou do nemocnice. V pátek odpoledne mě úpěnlivě prosili, abych k nim nevolala lékaře.“
„A co když tady přes víkend umřete?“ „To nevadí. Tak umřu. Ale umřu doma.“
Se smrtí svých klientů se často setkávala Angelika Hanauerová, která začala pracovat jako pečovatelka na Praze 5, když po podpisu Charty 77 nemohla najít práci ve svém oboru.
„Byla to největší škola života, jakou jsem kdy dostala. Přidělovali mi lidi, kteří během půl roku zemřeli. Doprovázela jsem je ke smrti, a protože jsem neměla žádnou kvalifikaci, nevěděla jsem, kam až můžu. Navázala jsem je na sebe, což se nesmí. Chodila jsem za nimi i do nemocnice. Čtrnáct lidí mi umřelo v náručí. Neměla jsem na to psychicky.“
Jako bychom byli na vojně
V osmdesátých letech se začaly podmínky v domovech pro seniory přece jen zlidšťovat. Zasloužila se o to mimo jiné lékařka Jiřina Kovářová, která působila v domovech důchodců i v ústavech sociální péče ve Zlínském kraji.
Režim v domovech důchodců silně připomínal režim v nemocnicích: „Na povel k snídani, k obědu, k večeři. Tehdy se dělá to, tehdy tohle. Jako bychom byli na vojně,“ popisuje výchozí situaci. „Rodinní příslušníci mohli chodit na návštěvu jenom ve středu a v neděli od dvou do pěti hodin, bylo to jako v nemocnici. To mi připadalo nenormální. Proč bych nemohla za babičkou přijít, kdykoli mám čas?“
Postupně se jí podařilo prosadit návštěvy kontinuálně kdykoli během týdne a také zrušit existující seznam pětatřiceti nemocí, kvůli nimž lidé nemohli být do domova přijati. Součástí jejího úsilí, jak život v domovech více přiblížit běžnému životu, se stal i boj proti zákonu, který klientům domovů důchodců zakazoval požívání alkoholu:
„Aby si babička na oslavě svých osmdesátin přiťukla s rodinou skleničkou vaječného koňaku, to bylo zákonem zakázáno.“
Po roce 1989 o tom hovořila s poslanci, kteří byli zvyklí, že alkohol je běžnou součástí jejich pracovních schůzek. „Říkala jsem jim: ,Představte si, že zestárnete, půjdete do domova důchodců a bude zakázáno, abyste si po obědě dali třetinku piva nebo štamprli becherovky.‘“ Nakonec se jí podařilo, že tato část zákona byla skutečně zrušena.
Téma, které se týká každého
V devadesátých letech se v Česku vedle domovů pro seniory objevil i první hospic, zařízení pro péči o umírající. Jeho založení v Červeném Kostelci prosadila lékařka a propagátorka paliativní péče Marie Svatošová. Když v prosinci 1995 pozvala veřejnost k prohlídce dosud neotevřeného hospice, strhla se obrovská vlna zájmu: „Po okolí se rozkřiklo, jak to tam vypadá: jednolůžkové pokoje s přistýlkou pro příbuzné. Polohovací postele ovládané na knoflík. K tomu úžasné sestřičky. Byli jsme zavaleni obrovskou spoustou žádostí, ale ne od indikovaných pacientů. Lidé k nám chtěli přestěhovat svoje seniory z domovů důchodců. To nebylo možné. Museli jsme vysvětlovat, že zařízení je pro lidi na konci života, pro lidi s jasnou prognózou smrti v krátké době.“
Péče o seniory v Česku zdědila některé neduhy z doby socialismu a nese je dodnes, s prodlužující se délkou života a stárnutím populace se tato péče ovšem stává stále větším tématem, které se tak či onak dotýká doslova každého z nás.
