„Maminka nechala zabít prasata. Maso jsme s sebou vezli v kufrech, abychom po cestě měli čím uplácet. Jeli jsme ve vagónu bez střechy. Pak jsme přestoupili do vagónu, kde chyběl kus podlahy. Maminka měla strašný strach, abych se tam nepřimotala a nespadla pod vlak. Cesta trvala třináct dní. Tatínek už na nás čekal v Žatci na nádraží,“ popisuje pamětnice Jiřina Svobodová velkou cestu ze západní Volyně do Čech, kterou absolvovala jako devítiletá holčička.
Krvavé země - tak nazval historik Timothy Snyder území zahrnující Ukrajinu, Bělorusko, část Polska a Pobaltí, které bylo během uplynulého století vystaveno nepředstavitelným hrůzám ve jménu různých ideologií. Přibližně uprostřed této oblasti leží Volyň, kraj, kam v druhé polovině devatenáctého století přesídlilo asi 600 českých rodin. Přilákala je vidina úrodné půdy a příslib různých výhod od carské vlády. Jenže dvacáté století proměňilo Volyň v nebezpečné místo plné utrpení: národnostní útlak ze strany Sovětů, násilné zakládání kolchozů, nacistický teror, vyvražďování Židů a řádění ukrajinských nacionalistů za druhé světové války… Není divu, že po tom všem se potomci někdejších osadníků rozhodli k návratu do Československa.
Nemám krávu ani prase, jenom Stalina na zdi
Vladimír Beran vyrůstal jako chlapec na západní Volyni, která před válkou patřila k Polsku. Jeho rodiče úspěšně hospodařili, jenže po vypuknutí druhé světové války - v rámci tajného paktu mezi Hitlerem a Stalinem - tuto část Polska obsadili sovětští vojáci. Přišli vybavení propagandou o chudém volyňském kraji, který je třeba zachránit ze spárů kapitalismu. „Mysleli si, že tam žijeme jenom v nějakých lepenicích a zemljankách. Přitom tam měli Češi, ale často i Ukrajinci střechy pod zinkovým plechem. Oni tam šli: ,Eto gorod, gorod, a kde lepiošky?’“
Začalo budování kolchozů, do kterých ale směli vstupovat jenom hospodáři vlastnící méně než 15 hektarů. Ostatní byli označeni za kulaky a dostali likvidační daň, kulsbor.
„Přijížděli večer, aby lidi postrašili. Svítili jim do baráku reflektorama: ,A děnušky jest? Davaj děnušky!’“
Za nesplnění dodávek byli kulaci posíláni na Sibiř anebo na nucené práce na jiných místech Sovětského svazu. Tak například český statkář Josef Dedecius pracoval na stavbě železnice Brest-Kyjev: „Dělal násypy na železniční dráhu. Většinou tam na nucené práce poslali zámožný lidi. Nosili hlínu na nosítkách. Tam byla spousta zámožných Čechů,“ říká jeho žena Marie Dedeciusová, která o svém manželovi neměla rok žádnou zprávu.
Češi ve východní části Volyně, která patřila k sovětskému Rusku už od dvacátých let, zažili navíc ve třicátých letech velký hladomor na Ukrajině. Přestože kolchozy volyňských Čechů mu vzdorovaly lépe než ty ukrajinské a hlad si u nich vyžádal jen málo obětí na životech, i v jejich rodinách se tradovalo ukrajinské heslo:
„Hи коровы ни свиньи, только Сталин на стини.“ (Nemám krávu ani prase, jenom Stalina na zdi.)
V létě roku 1941 na Sovětský svaz zaútočilo Německo, o dva roky později prováděla na Volyni děsivé etnické čistky Ukrajinská povstalecká armáda, nechvalně proslulí Banderovci. V reakci na to všechno se většina mužů z řad volyňských Čechů přihlásila do armády a vytvořili základ 1. československého armádního sboru. Po válce se pak přihlásili k reemigraci do Československa.
Byli jsme tu jako vetřelci
Na mnohadenní cestu vlakem směr Čechy se ve většině případů vydávaly samotné matky s dětmi, protože jejich partneři a otcové došli do Československa už předtím se Svobodovou armádou. Některé z nich si vezly jen kufry s oblečením a nádobím, jiné stěhovaly z Volyně i krávy a koně v nákladních vagónech. „A když jsme přijeli do první vesnice na Slovensku, jmenovala se myslím Čierná, tam přišel učitel s dětmi a zpívali a tancovali a byla tam vojenská kuchyně. A tak se tam o nás začali starat,“ vzpomíná Anna Derflerová. Na další zastávce v Košicích měl dokonce generál Ludvík Svoboda projev v místním parku a následoval slavnostní oběd v hotelu Evropa.
Jenže trachtace, které provázely příjezd volyňských Čechů do vlasti, nedokázaly zastřít fakt, že jejich přesídlení bylo nepřipravené a plné nedorozumění. Volyňští krajané původně předpokládali, že sovětský stát jim vyplatí odstupné za hospodářství, která opouštěli, a že si za ty peníze v Československu koupí nové domovy. Jenže k žádnému vyplacení nedošlo a repatrianti byli v Čechách vnímáni jako chudí příbuzní, dožadující se podpory.
„My jsme nepřišli něco zabírat. Oni nám slibovali, že nám něco proplatí. Mysleli jsme, že si něco koupíme. Ale peníze nám nedali, tak jsme byli jako vetřelci,“ konstatuje tehdy čtyřiadvacetiletá Olga Bílková.
Většinou jim byly přidělovány domy po odsunutých Němcích. Ovšem v té době, tedy v roce 1947, už byla většina atraktivnějších hospodářství obsazena a volyňští Češi tak dostávali buď rozpadlé ruiny, anebo vstupovali do už tak dost komplikovaných majetkových vztahů. Stávalo se, že jim přidělili dům, který už mezitím obsadil národní správce, anebo jejich příchod vzbudil nevraživost místních, kteří chtěli nemovitost získat pro sebe. Počátečné nadšené vítání krajanů místy vystřídala zlá krev. „Pamatuji, že když jsme jednou vyšli z kostela, jedna hubatá ženská tvrdila, že jsme cikáni. Jindy zase někdo prohlašoval, že jsme Židé,“ říká tehdy dvacetiletá Olga Čvančarová.
Věděli, co znamená komunismus
Národní výbory, řízené většinou komunisty, byly vůči volyňským Čechům ostražité ještě z jednoho důvodu. Komunisté správně předpokládali, že krajané příchozí ze Sovětského svazu nebudou chtít kolektivizaci zemědělství, se kterou už měli ty nejhorší zkušenosti. Nemýlili se. Mnozí Češi z Volyně se snažili své okolí varovat: „Maminka vyprávěla, že když tady v Československu začínal komunismus a lidé byli nadšení, říkala jim, co bude následovat. Nevěřili jí. Všichni říkali: ‚Ne, paničko, tady to takové nebude,‘“ vzpomíná potomek volyňských Čechů Jaroslav Loukota na počátky kolektivizace v Kuníně.
To, před čím utekli ze Sovětského svazu, je o pár let později dostihlo v Československu znovu. Pracně obnovovaná hospodářství měli odevzdat do jednotných zemědělských družstev. Ti, kteří odmítli, byli pronásledováni stejně jako ostatní „kulaci“.
„Ve městě stála mlékárna a tam bylo napsané: ,NENÍ MÁSLO, NENÍ MLÉKO, PROTOŽE HOLÁTKO NESPLNIL DODÁVKY.‘ Bylo to krušný,“ vzpomíná Anna Foglová na veřejnou šikanu svého otce.
Většina volyňských Čechů nakonec do JZD vstoupila, protože ze Sovětského svazu znali následky neuposlechnutí. Měli pocit, že komunistické moci nemá cenu se vzpírat.
Ale protože byli vybaveni také nesmírnou houževnatostí, v druhé polovině padesátých let mnozí z nich z družstev zase vystoupili a snažili se hospodařit soukromě. „I když měl padoucnici, nevadila mu těžká práce. Ale vadilo mu psychické zatížení. A když viděl, jak se v JZD pracuje a krade, každou chvíli dostal záchvat a odvezli ho do nemocnice. Tak z JZD vystoupil,“ vypráví o svém otci Anna Foglová.
Psychický nátlak nakonec dohnal k vystoupení z JZD i otce Jaroslava Loukoty: „Komunisté tehdy zaváděli socialistické soutěže. Volali si lidi, jednoho po druhém, a když táta přišel na řadu, řekli mu: ‚Jsme s vámi spokojení, děláte dobře, ale dejte si socialistický závazek, že zvýšíte pracovní úsilí a budete dělat ještě víc.‘
Strašně ho to rozpálilo. Řekl jim: ‚Vidíte, že jsem válečný mrzák a dělám, co můžu, a vy mě ještě chcete nutit, abych dělal víc?‘“ vzpomíná Jaroslav na okamžik, kdy se otec rozhodl členství v JZD zrušit. Mnozí volyňští Češi nakonec zemědělství raději úplně opustili, navzdory tomu, že měli po generace vypěstovaný vztah k půdě a hospodaření.
