Před čtvrtstoletí na vlastní kůži zažila jednu z největších operací tehdejší balkánské války zvané Bouře (Oluja). Chorvatům se tehdy podařilo potlačit jednotky srbských separatistů. „Hrozně deprimující byla nenávist. Chorvati, které předtím vyhnali Srbové, vyhazovali i potraviny, které po nich zůstaly, na ulici. Říkali, že páchnou Srby,"
Raději na vojnu než do JZD
Iva Valdmanová, za svobodna Vebrová, se narodila 17. června 1955 v Ústí nad Labem. Vyrůstala ale v Ostravě. Otec tam přijal práci horníka na šachtě Rudý říjen, díky které dostal i nový byt na ještě nedostavěném sídlišti Poruba. To byl hlavní důvod, proč se rodina se třemi dětmi přestěhovala na druhý konec republiky.
Iva nesnila o kariéře vojačky. Do armády ji přivedly okolnosti. Rodiče ji přesvědčili, aby se po základní škole přihlásila na zemědělskou školu v Novém Jičíně. Po maturitě dostala umístěnku do jednotného zemědělského družstva (JZD) v Ludgeřovicích. „Nelíbilo se mi tam. A člověk, který mě měl přijmout, mě plácl po zadku a řek: ‚Tak máme novou děvuchu ve sboru.‘“ Znechutilo ji to a odmítla tam nastoupit. Pak našla ve schránce náborový dopis, že armáda hledá děvčata. Spontánně se rozhodla, že půjde raději na vojnu než do JZD.
Absolvovala roční vojenskou školu pro pomocníky řídících létání v Praze-Karlíně, kde kromě výuky letového provozu zažila vojnu se vším všudy. Nástupy, poplachy, cvičení v plné polní, střelbu. Pak nastoupila na letišti Mošnov u Ostravy jako pomocnice řídícího létání pro armádní útvary. Přistávala tam tenkrát i civilní letadla, ale převládal vojenský provoz. Cvičné lety tam měli stíhači, dopravní letouny i vrtulníky. Vojenská letadla také hlídala hranici.
Vypracovala se na samostatného řídícího létání. Po pádu komunistického režimu byl ale vojenský provoz v Mošnově zrušen a Ivu Valdmanovou převeleli na horší místo na letiště do Přerova. „V souvislosti s tím, že se systém řízení letového provozu sjednocoval s civilním letectvím a bylo potřeba komunikovat v angličtině, jsem se začal učit anglicky. To mi pomohlo do mise, na kterou mě někdo doporučil.“
Oluja začala v Knině
Měla tři děti a velkorysého manžela, který jí schválil účast na misi v rozpadající se Jugoslávii. Splnila podmínky a v listopadu 1994 odletěla jako mezinárodní pozorovatel UNPROFOR do Záhřebu. Brzy zjistila, že její znalost angličtiny je nedostatečná. Půl roku strávila na věži záhřebského letiště, kde monitorovala pohyb letadel mezi Chorvatskem a Srbskem, zároveň se doučovala angličtinu i chorvatštinu. Zvládla také náročnou řidičskou zkoušku pro příslušníky UNPROFOR. „Museli jsme umět například perfektně couvat, abychom dokázali přesně ve své stopě vycouvat z minového pole.“
Do terénu ji velitelé poslali v červenci 1995. V oblasti severně od Splitu mapovala s týmem spolupracovníků, jak Chorvaté zbrojí. Pak přišel rozkaz, aby se neprodleně přemístila na jih do města Knin, tehdejší bašty Republiky Srbská Krajina. Sotva se ubytovala, ocitla se na bojišti. Dne 4. srpna, asi měsíc po masakru bosenských muslimů srbskými jednotkami ve Srebrenici, začala protisrbská operace Bouře. Chorvatská armáda podporovaná bosenskými jednotkami obsadila během několik dnů Knin a celou okolní oblast, kterou do té doby ovládali Srbové.
Při vojenském tažení, kterého se účastnilo 130 tisíc chorvatských vojáků, bylo podle odhadů vyhnáno z domovů na 200 tisíc chorvatských Srbů. Počet mrtvých civilistů je předmětem sporu. Chorvati přiznávají dvě stě srbských obětí, srbská strana uvádí, že jich bylo šestkrát tolik.
Iva Valdmanová měla tenkrát zajištěno ubytování v Knině v soukromí. „Ve čtyři ráno mě probudila obrovská detonace, která zatřásla celým barákem a shodila mě z postele. Byl slyšet křik, pláč, volání o pomoc. Hořelo. Oluja začala.“
Počítání mrtvých po ofenzívě
S kolegou a domácími strávila několik hodin v primitivním bunkru. Vysílačkou se spojili s velitelstvím UNPROFOR a čekali na evakuaci. „Přijel nízký transportní vůz zvaný kačena. Skočili jsme dovnitř po hlavě a vyrazili jsme. Slyšeli jsme, jak se od vozu odrážejí kulky.“ Kromě dokladů si stihla vzít jen zubní kartáček, ručník a líčidla. Transportér je odvezl do kasáren. Se stovkami vojáků a pozorovatelů, ale také se srbskými uprchlíky, pro které byl zřízen hned vedle sběrný tábor, tam byla při doznívajících bojích uvězněna asi čtrnáct dnů.
„Podmínky v campu byly těžké. Měli jsme nedostatek potravin i vody, která netekla kvůli přerušenému podnebí. Chyběla lůžka. Lidé spali i v koupelně na zemi. Neměla jsem se do čeho převléct. Všichni jsme smrděli. V polní nemocnici ošetřovali a operovali raněné. Situace v uprchlickém táboře byla zoufalá. Byly tam asi dva tisíce lidí, kteří utekli z domovů jen v tom, co měli na sobě. Před jídelnou čekaly hladové děti, se kterými jsme se dělili o jídlo.“
Když boje ustaly, Iva Valdmanová vyjížděla s týmy tvořenými mezinárodními pozorovateli, zdravotníky, civilními a vojenskými policisty do širokého okolí. Vyhledávali a počítali mrtvé a pomáhali těm, kteří přežili. Byli to třeba staří a nemohoucí lidé, kteří nebyli schopni utéct se svou rodinou. „Když jsme vyrazili do terénu poprvé, všude ještě hořelo, všechno bylo rozbité a rozstřílené. Ohledávali jsme mrtvé a odhadovali příčinu smrti. Především jsme zajišťovali lékařskou pomoc, odvoz do nemocnice, zásobování potravinami.“
Granáty byly i v troubě
Při vstupu do opuštěných domů museli být opatrní, protože vojáci mnohde nastražili miny a granáty. „Ty byly v posteli, v troubě, pod prahem. Než jsme někam vstoupili, házeli jsme tam kameny a klacky, abychom případné nástrahy aktivovali. Často se stalo, že všechno vyletělo do vzduchu. Dobré bylo, když tam byla živá zvířata, která prostor prověřila.“ Zvláště v horských vesnicích museli dávat pozor na vlky a zdivočelé psy. Lovili rychle se množící zvířata, která byla bez hospodářů. „Nikdy v životě jsem nenapumpovala tolik vody ze studen jako tenkrát. Zvířata potřebovala napojit.“
Na velitelství pak často řešili poškozené mrtvoly. „Kolegové si mysleli, že oběti byly mučeny, protože měly okousané nosy, uši, prsty. Protože mám zemědělskou školu a vím, že prase je všežravec a slepice taky, vyslovila jsem názor, že těla okousala bezprizorní zvířata. Prověřilo se to a dali mi za pravdu.“ Mrtvé podle ní nešlo přesně spočítat. „Monitorovali jsme i nákladní auta s chorvatskými značkami zakrytá plachtami, ze kterých trčely lidské končetiny. Vozili těla do hor a sypali je do rolí,“ říká.
S kolegy také navštěvovala věznice. „Chorvati rozhodli, že všichni srbští muži mezi devatenácti a šedesáti roky jsou váleční zločinci a musí být internováni do věznic. Snažili jsme se některé nevydat, ale ne vždy se to podařilo. Někteří byli evidentně biti, jiní zmizeli. Věznice byly černé díry. Řešení situace nebylo našim úkolem. Jen jsme hlásili naše zjištění a snažili jsme se vězňům pomáhat aspoň zajištěním léků, oblečení a podobně.“
Veliký problém představovaly ozbrojené bandy, které po ofenzívě zneužily situace. „Navlékli si nějaké vojenské bundy, tvářili se jako vojáci a okrádali lidi o to, co jim zbylo. Často jim i ublížili.“ Navždy se jí vryly do paměti obrazy rozbité a rozstřílené ulic Kninu plné vyhozených věcí z domácností vyhnaných Srbů, do kterých se nastěhovali Chorvati. I když si přivlastnili jejich domy, po nenáviděných Srbech vyházeli všechno, co se dalo, na ulici. „Z okna letěl nábytek, nedostatkové lůžkoviny, oblečení i jídlo.“
Uklízečka, barmanka, masérka
Před odjezdem z mise dostala Iva Valdmanová medaili za statečnost. Po příletu domů zjistila, že na věži letového provozu v Přerově ji už nepotřebují. Nastoupila na záskok na oddělení ministerstva obrany pro vysílání vojáků do zahraničí. V roce 1996 odjela na další mírovou misi, tentokrát do Iráku ovládaného Saddámem Husajnem. Bylo po irácko-iránské válce a velké genocidě Kurdů, i po válce v Perském zálivu. Invaze koalice států v čele s USA, která Husajnův režim svrhla, se teprve chystala.
Iva Valdmanová byl zpočátku členkou ozbrojeného doprovodu konvojů potravin mezi Kurdistánem a samotným Irákem. Poté pracovala jako administrativní pracovnice na velitelství mise v městě Dohúk. Situace v oblasti byla velmi napjatá, ale jen jednou zažila, že se ve městě střílelo. Bydlela v soukromí u početné muslimské rodiny, se kterou se sblížila.
Po návratu do Česka zjistila, že armáda pro ni momentálně nemá místo, které by jí vyhovovalo. Rozhodla se odejít do zálohy. Měla hodnost nadporučíka. V civilu těžko hledala práci. „Asi se mě báli, že toho mám tolik za sebou.“ Dělala uklízečku, barmanku, fakturantku, pracovala v second handu. Na čtyři měsíce odjela do Ameriky dělat pomocnici v domácnosti. Pracovala na turistických lodích jako pokojská, zdravotní dozor a také jako masérka. Udělala si kurz a touto profesí se pak živila i v Ostravě. V důchodu si zřídila masérskou a fyzioterapeutickou praxi.
Začátkem nultých let dozorovala několikrát jako mezinárodní pozorovatel volby v Kosovu a v Bosně. O tom, co zažila při první misi v bývalé Jugoslávii zpočátku nedokázala nikomu vyprávět.
„Teď už to nebolí, a nakonec to vnímám jako pozitivní zkušenost. Změnilo to můj pohled na svět. Myslím si, že jsem se stala lepším člověkem. Velice soucítím s běženci, nepřijde mi zatěžko komukoliv pomoci. A vážím si toho, že někam patřím, a že mě nikdo nevyhání.“
