Útěk z důmyslně střežené Osvětimi byl krajně obtížný, přesto se za dobu existence lágru podařil desítkám či snad stovkám lidí (přesný počet neznáme). Podstatnou část z nich však nacisté záhy dopadli, mnozí zemřeli na cestách a v úkrytech za neznámých okolností, lidé je udali nebo okradli a zabili.
Rudolf Vrba s Alfredem Wetzlerem, kteří utekli s pomocí táborové odbojové organizace, měli štěstí, za pár týdnů doputovali na Slovensko. Význam jejich činu přitom není v útěku samém: uprchli, aby vydali svědectví o tom, co se v Osvětimi děje. Chtěli zastavit vyhlazování Židů, přivést svět k důrazné akci na jejich obranu.
Přidejte se do ⇒Klubu přátel Paměti národa a pomozte natáčet další příběhy.
Děkujeme, že spolu s námi uchováváte českou historickou zkušenost.
O desítky let později vysvětloval Rudolf Vrba svou motivaci v rozhovoru s Milošem Doležalem, který vyšel v jeho knize Cesty Božím (ne)časem: „Mojí hlavní pohnutkou, když jsem byl v Osvětimi, byl hněv nad německou drzostí. Nad samozřejmostí, se kterou nejen pokládali za méněcenné ty, které zákeřně vraždili, ale i nad samozřejmostí se kterou považovali své činny za potvrzení teorie panského národa a nadčlověka. Pohybovali se mezi umírajícími lidmi špinavými od bláta, krve, moče a výkalů v bezvadně vyčištěných oblecích a naleštěných čižmách s jezdeckým bičíkem v ruce tak stoprocentně si vědomi své nadřazenosti, ta samozřejmost mě opravdu hněvala. […]“
„Žil jsem ze dne na den a hledal Achillovu patu těch nadlidí, o kterých jsem věděl, že jsou to darebáci, a ne nadlidi. Doufal jsem, že se mi ji podaří nalézt, protože by mi umožnila utéct z tábora smrti a zalarmovat svět.“
V Žilině Vrba a Wetzler – každý zvlášť – nadiktovali ve dnech 25. a 26. dubna 1944 svou výpověď představitelům slovenské židovské rady. Jejich svědectví, spojené pak do jednoho dokumentu, bylo podrobné, informace měli přitom uložené jen v paměti: popsali, jak vypadá osvětimský komplex a jaké podmínky v něm panují, vysvětlili vyhlazovací proces, vylíčili, jaké transporty a z jaké země do tábora přijely.
Odhadli, že do jara 1944 Němci v Osvětimi zahubili milión sedm set šedesát pět tisíc lidí. Dnes se nejčastěji uvádí nižší počet zavražděných (kolem miliónu sta tisíc během celé existence tábora, z toho přibližně 1 milion byli Židé), historici však na to téma stále vedou diskuse. A především je třeba mít na paměti, že osvětimští svědkové vycházeli ve svém odhadu ze zkušenosti a pozorování děsivého osudu statisíců lidí – bylo by směšné srovnávat jejich možnosti s odbornými nároky poválečného výzkumu.
Od chvíle, kdy se Vrbova a Wetzlerova Zpráva (totožnost autorů byla z pochopitelných důvodů tehdy utajena) dostala do světa, nebylo už možné tvrdit, že se o podstatě „konečného řešení židovské otázky“ neví, případně že informace, které dosud pronikaly ke Spojencům, jsou nadsazené či přímo smyšlené.
Následující text se věnuje především osudům Rudolfa Vrby, osobnosti Alfreda Wetzlera se věnujeme na jiném místě.
Vzpoura Waltera Rosenberga
Walter Rosenberg, pozdější Rudolf Vrba, se narodil 11. září 1924 v rodině Eilase a Heleny Rosenbergových v Topoľčanech. Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu postihly rodinu protižidovské zákony, Walter byl z rasových důvodů vyloučen ze studia na bratislavském gymnáziu. Vzdělával se dál doma (hlavně se učil anglicky a rusky) a začal pracovat jako dělník:
„V práci jsem zjistil, že existují dva druhy platů. Nízké pro Židy a vyšší pro všechny ostatní. A když jsem přišel o práci, zjistil jsem, že ve frontě před zprostředkovatelnou práce musím stát na druhém místě. Nejprve byla práce přidělována těm ostatním, a nám jen když jsme měli štěstí a nějaká zbyla. Potom přišlo omezení pohybu.“
Antisemitská nařízení přijímal Walter R. zpočátku bez odporu jako jed podávaný po malých dávkách – teprve když vláda přijala deportační zákony a oznámila, že Židé budou posláni do „rezervace“ v Polsku, vzbouřil se:
„Možná se tak stalo proto, že mi v té době bylo sedmnáct a že se mi konečně otevřely oči. Možná proto, že přes noc ze mě státní nařízení udělalo více Žida než Slováka. Nejspíše to však bylo proto, že jsem nesnesl ten pocit být vykopán z vlastní země.“
Na jaře roku 1942 se rozhodl, že uteče přes Maďarsko do Jugoslávie a odtud do Británie, kde se přidá k čs. zahraničním jednotkám. Odjel taxíkem z Trnavy do Seredi (bylo to nejbezpečnější, vyhnul se tak kontrolám ve vlacích), odkud šel v noci pěšky přes hranici do Maďarska.
Neměl skoro žádné peníze, ale s pomocí přítele se dostal do Budapešti, kde se krátký čas skrýval. Protože se cesta do Británie ukázala jako příliš riskantní, usoudil, že bude lepší, ukryje-li se doma, na Slovensku, v Trnavě na něj měli čekat známí s falešnými árijskými doklady. Když se vracel zpátky přes hranice, narazil na maďarskou stráž:
„Rychle jsem se otočil a začal utíkat, jako smyslů zbavený jsem se řítil oranicí. Zaslechl jsem výkřiky a pak výstřely. Vyděsilo mne to, a tak jsem se zastavil. Kdybych byl jen trochu zkušenější, běžel bych dál...“
„Byla tma a já byl v pohybu, takže šance, že mne zasáhnou, byla jen malá. Ale tuhle základní vojenskou strategii jsem se naučil teprve mnohem, mnohem později.“
Maďaři Waltera zatkli, vyslýchali a zbili. A protože se s ním nechtěli dál zatěžovat, dovedli ho dva vojáci na příkaz velitele zpátky na hranici, kde ho měli zabít. Naštěstí omylem zašli příliš daleko do slovenského území, dostali strach a zajatce ponechali osudu. Pro změnu ho ovšem sebrala slovenská hlídka a putoval do sběrného tábora v Novákách.
Walter se nevzdával, podařilo se mu znovu uniknout, dostal se až do rodných Topoľčan, avšak tam ho na ulici sebral „žandár“. Slovenští četníci mladíka předali Hlinkovým gardistům, ti ho deportovali zpátky do tábora v Novákách a poté zařadili do transportu na Východ. Když přišel 14. června 1942 k vlaku s dobytčími vagóny, pochopil, že tentokrát neuteče:
„Dokonce i strojvůdce byl esesák. Pečlivě jsem si je prohlížel a dospěl jsem k názoru, že o jejich schopnostech nemůže být pochyb.“
V přípravce na „osvětimskou univerzitu“
Transport, který Waltera vezl, měl jako „zastávku“ koncentrační a vyhlazovací tábor Majdanek poblíž Lublinu, v němž zemřely desítky tisíc lidí (podobně jako v případě Osvětimi se odhady počtu mrtvých rozcházejí). Nedaleko tábora byli z vagonů vyvedeni práceschopní muži a odděleni od rodin.
Vlak se pak znovu rozjel, a když Walter spolu s ostatními minul ostnaté dráty a strážní věže a prošel branou do lágru, uviděl muže ve vězeňských hadrech. Poznával jejich tváře:
„Někteří byli z mého města a já je znal. Viděl jsem obchodníka, kupce, majitele garáží, učitele a knihovníka, kulečníkové eso z místní hospody, a kluka, který mi přebral první děvče. […] ti všichni tam byli a všichni nyní vypadali stejně: v otrhaných pruhovaných uniformách, s vyholenými hlavami. Došlo mi, že se k nim brzy připojím. Brzy budu mít vyholenou hlavu.“
Zaujal vás tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
