Pamětníci

„Jen minimum mých kamarádů z Terezína se po válce vrátilo,“ říká Pavel Pick, který byl do terezínského ghetta deportován s rodiči jako šestiletý. Jejich nejužší rodina měla štěstí, podařilo se jim dočkat se v Terezíně osvobození.

Na StB zjistili, že z něj nic nevytáhnou. „Nebavil jsem se s nimi. Mlčel jsem a hotovo. Modlil jsem se.“ Oldřich Kučera byl nepřátelská osoba III. kategorie nebezpečnosti a „pašerák“ duchovní literatury. A také účastník zpívaných modliteb.

Němka ze sudetského Krušnohoří osiřela za druhé světové války: tento původ předurčil Růženu Pavlíkovou k osudu plnému těžké práce a nuceného stěhování. Prožívala ale také naději a dobré vztahy. Cizí lidé, kteří se jí ujali, se pro ni stali novou rodinou.

Stoletá Helena Polsterová málem přišla o život už při narození, protože na Chodsku řádil tyfus. Okupaci roku 1939 prožila v Plzni, kde prodávala v cukrárně – napřed macesy Židům, pak cukrovinky německým vojákům. Pamatuje i ničivý nálet z šestadvacátého dubna 1945.

Trampové milovali svobodu a komunistický režim zneklidňovali už jen tím, že se nechtěli nikde organizovat. Jak je ale trestat za to, že tráví čas v přírodě? Na čundry v době normalizace vzpomínají tehdejší trampové i bývalý příslušník StB.

Český koutek. Tak se říkalo oblasti zahrnující jedenáct vesnic kolem lázeňského městečka Kudowa-Zdrój na polské straně hranice u Náchoda. Po roce 1945 ale území získalo Polsko a německé obyvatelstvo bylo odsunuto. Postupně zde zanikla také česká komunita.

Alois Jaroš se narodil v době, kdy jeho otec seděl v cele smrti. Život ho stála vykonstruovaná kauza, která udělala z několika desítek soukromých sedláků ze středních Čech domnělou „teroristickou bandu“.

Jakub Hron Metánovský si dal předsevzetí, že každý rok musí něco nového vymyslet. A vymyslel spoustu věcí, i když většina z nich zůstala jen v náčrtku. V řeči tohoto neznámého českého génia jednoduše: „Každý rok jednu novotu vymyslet = vzdělanec.“

Po únoru 1948 Komunistická strana Československa začala s budováním totalitního systému. A za přispění sovětských poradců hledala nepřátele i ve vlastních řadách.

Když se seznámili, měli pocit, že je svedla dohromady osudová náhoda. Oba se totiž narodili ve stejný den – 19. září 1922. Dnes si tedy připomínáme sté výročí narození Dany i Emila Zátopkových. Dana Zátopková svěřila své vzpomínky Paměti národa.

Právo a spravedlnost se snažil hájit jako advokát, soudce i obhájce veřejných práv, ať už proti němu stál komunistický režim nebo veřejné mínění. Otakar Motejl by se 10. září dožil devadesáti let.

Může na Strahovském stadionu v budoucnu sídlit paměťová instituce připomínající dějiny 20. století? Odpověď možná napoví Festival Paměti národa, který se zde odehraje na přelomu letošního září a října.

Nacisté věznili tříletou dívku, její rodiče popravili. Dnes třiaosmdesátiletou Alenu Staňkovou navštívila skupina žáků z 8. třídy ZŠ Špitálská z Prahy 9. Zapojili se do projektu Příběhy našich sousedů a zpracovali příběh takzvaného svatobořického dítěte.

Dagmar Stachová se nikdy nedozvěděla, zda to byl omyl, nebo záměr. Po zatčení její matky ji estébáci nechali v odlehlé myslivně samotnou. Plačící dvouletou holčičku lidé našli až po několika dnech. Důsledkem dramatické události byl také rozpad rodiny.

Sotva se narodil, už musel pracovat. Od tří let pásl husy, od čtyř kozu. Nekonečný hlad nebylo možné utišit, proto lovil vrány a hady. Do první třídy chodil v sukních, oblečení nebylo. V létě spával na seníku, v zimě na jedné lavici v kuchyni se sourozenci.

Na palubu říční lodi vstoupil Jan Holík poprvé jako sedmnáctiletý a na Labi se plavil desítky let. Jeho příběhem připomínáme sté výročí založení Československé plavby labské.

Režim se v roce 1985 cyrilometodějské poutě na Velehrad obával: narušovali ji, vydávali za mírovou slavnost. „Já jsem jim to říkal: nedělejte to, to nedopadne,“ usmíval se Tomášek. Účastnilo se jí na 200 tisíc lidí a nedopadla vlastně až na náměstích v roce 1989.

V hromadných hrobech na území katastru obce Postoloprty bylo nalezeno 763 mrtvých těl, podle odhadů ale šlo o nejméně 2000 osob. Mezi 27. květnem a 7. červnem 1945 zde došlo k masakrům stovek civilních obyvatel německé národnosti – místních i z nedalekého Žatce.

Slovutný dětský lékař Anně Pokorné nedal žádnou naději: „Nechcete mi tady dcerku rovnou nechat na pozorování pro studenty?“ Matka se ale nevzdala a vybojovala pro dceru kvalitní dlouhý život. Ona sama se loni dožila stovky.