Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Karla Moravcová pomáhala válkou zuboženým dětem
Jíst jim dávala pětkrát denně. Suchou kaši a kousek másla. Malé děti z tábora v Terezíně se po válce zotavovaly na zámku v Lojovicích a Karla Moravcová byla jejich ošetřovatelkou. „Potřebovaly zeleninu, ovšem bylo jí k sehnání jen velmi málo.“ S evangelickým duchovním Přemyslem Pittrem se za okupace seznámila díky svému budoucímu muži. Už před válkou pečoval Pitter o děti z chudých rodin.
V květnu 1945 pak získal v okolí Prahy několik zámků zabavených Němcům a svážel do nich sirotky z koncentračních táborů. Později přivážel i zubožené děti ze sběrných lágrů pro Němce. „Na zámku ve Štiříně se dokonce potkaly židovské děti s německými.“
Karla se narodila v Praze na Břevnově. Koncem války se štěstím přežila nálet na letiště Kbely, kde jako totálně nasazená pracovala ve skladu. Dětem se věnovala celý život, byla učitelkou v několika mateřských školách. Nakonec se usadila v Lovosicích.
Od patafyziky k vězeňství. Příběh Eduarda Vacka
Nastoupili do autobusu, obsadili „čtyřku“ a postavili provizorní stoleček. Eduard přečetl báseň a zeptal se cestujících: „Zařadili byste to do našeho časopisu?“ Tak probíhala redakční rada samizdatového občasníku Pako. V Teplicích ho vydávala výtvarná skupina Terč. Eduard se narodil v Praze a pracoval jako elektrikář. Počátkem 70. let se přestěhoval do Teplic a byl u vzniku nezávislého seskupení Patafyzické kolegium. „Patafyzika je způsob hledání pravdy tím, že nabízíte křivé hubě pohled do křivého zrcadla.“ Pohyboval se v undergroundu, přispíval do samizdatových magazínů Vokno a Jazzstop.
V roce 1986 byl zatčen a prožil rok ve vězení. Napsal o tom prózu Občanský průkaz, prosím. Na podzim 1989 se v Teplicích podílel na organizování veřejných protestů proti extrémně znečištěnému ovzduší. V roce 1990 byl zvolen poslancem parlamentu. Později působil na ředitelství Vězeňské služby a založil časopis České vězeňství.
Němka znamenala označení pro všechno špatné, říká Erika Lischková
Do odsunu nemusela. Otec byl antifašista a pocházel z česko-německé rodiny. Mluvil česky i německy. Na rozdíl od Eriky, které bylo na konci války šest let a uměla pouze německy. Měla německou maminku. Děčín se jmenoval Tetschen a žili tam převážně Němci. „Než jsem šla do první třídy, musela jsem se rychle naučit česky.“ V létě 1945 ji tedy rodiče poslali do vesnice poblíž Úštěku, kde pomáhala na statku. Něco z češtiny tam pochytila, zbytek dohnala ve škole.
„Někdy mi říkali Němka. To bylo označení pro všechno špatné.“ Příjmení Lischke musela změnit na Lischková. Ponechala si ho však i po svatbě jako připomínku svého původu. Po studiu na vysoké ekonomické škole se usadila v Ústí nad Labem. Pracovala v krajském středisku památkové péče a ochrany přírody a později
v Československé státní bance. Po listopadu 1989 začala přispívat do časopisu pro německou menšinu Prager Volkszeitung.
Helena Zemanová přijela po válce z „krvavé země“
Na přesun do Československa čekali rok. V únoru 1947 pak na nádraží v mrazech vyhlíželi vlak. Dobytek, skříně, všechen majetek připravený na cestu. Také malá kamna. Cesta trvala čtrnáct dní. „Odpojili lokomotivu a nechali nás v polích. Živili jsme ze svých zásob celou ruskou posádku.“
Helena se narodila ve vsi Zaritsk na Volyni. Otec byl kovářem. Dřel od rána do tmy a budoval tam svou živnost, stejně jako tisíce dalších Čechů. S vypuknutím války se celá západní Ukrajina stala snad nejkrvavějším územím Evropy. Vraždili tu Sověti, Němci, Poláci i Ukrajinci. Nejvíce pronásledováni byli Židé. Jedna vlna násilí střídala druhou. „Viděla jsem, jak lidé utíkají a jak za nimi běží. Dohnali je a pobili.“
Po příjezdu do Čech začala rodina hospodařit v Mlékojedech. Jenže počátkem 50. let jí komunisté hospodářství sebrali. Helena pak pracovala na různých místech, až se usídlila v Ústí nad Labem.
