Jsme opět na startu. Média i veřejnost se čím dál víc zabývají otázkou, kdo bude kandidovat na prezidenta České republiky. Naposledy tento týden (až po natáčení našeho podcastu) kandidaturu oznámila ekonomka a bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová. Zaměstnává nás otázka, jak onen třetí pokus o přímou volbu prezidenta dopadne a případně jaké mohou být příčiny budoucího (ne)úspěchu našeho případného favorita.
Z koule se věštit nedá, co ovšem udělat můžeme, je oživit si zkušenost z roku 2012, kdy se blížil čas historicky první přímé volby prezidenta v Česku. Bylo to tehdy velkolepé představení s mnoha efektními výstupy a také množstvím nastražených propadlišť, o kterých nevíme, kdo do nich spadne tentokrát.
Bývalý premiér úřednické vlády Jan Fischer už se cítil být vítězem. Měl k tomu důvody – suverénně vedl v předvolebních průzkumech a jeho klidný styl, který jako předseda vlády nastolil po topolánkovsko-paroubkovské éře, mnoha lidem vyhovoval. Ovšem právě Fischerovo nevzrušivé veřejné vystupování se doslova krutě nehodilo do rvačky předvolebního boje, jakou do té doby Česko nezažilo.
Mnozí kandidáti, ale především Zemanův soupeř z finále Karel Schwarzenberg musel v podstatě projít lynčovací uličkou, kde zlatý hřeb představoval inzerát v deníku Blesk na téma „Schwarzenberg a sudetští Němci.“ Lež jako věž, ale výsledek pro Miloše Zemana byl posichrován.
Přestože mnohé momenty z doby před deseti lety se podezřele shodují se situací dnešní (zdánlivě pravděpodobné finále Andrej Babiš vs. Petr Pavel, zhoršující se ekonomická situace v zemi apod.), historie se nejspíš opakovat nebude. Jindřich Šídlo to komentuje:
„Rozpaky z přímé volby vyplývají z názoru, že si typově nemůžeme zvolit nikoho jiného než Zemana, že příští prezident se bude chovat stejně a bude proti sobě mít stejně slabého předsedu vlády jako byl na něm zcela závislý Andrej Babiš.“
Jenomže i s mandátem z přímé volby prezident může a má mít silné protihráče – premiéra a parlament. Pokud fungují, jak podle ústavy fungovat mají, nemůže se dít to, co se stalo za Zemanovy éry normou. Takže se pro dvakrát poražený tábor z prezidentských voleb 2013 a 2018 rýsuje jistá naděje, že by to vše nemuselo probíhat jako přes kopírák. A plyne z předešlých dvou prezidentských voleb nějaké poučení? Jindřich Šídlo říká:
„První přímá volba byla skvělý studijní materiál, protože oba společenské tábory vybraly své nejsilnější kandidáty, které zároveň druhá strana maximálně nenáviděla. A strana Miloše Zemana byla silnější.“ Jan Dobrovský k tomu dodává:
„Kandidát sám o sobě může být vynikající, skvělá osobnost, ale stejně neosloví většinu voličů, pokud zůstane jenom představitelem myšlenkového nebo kulturně společenského klubu. Musí to být někdo, kdo má společenský průnik a dává najevo jistou toleranci i pro jiné názory než zcela vyhraněné – napříč sociálními i názorovými vrstvami.“
Vyhrotí se prezidentská volba stejně jako na přelomu let 2012-2013? Jak vlastně probíhají české „primárky?“ Je dobré začínat politickou kariéru pomýšlením na nejvyšší post ve státě? A víte, kdo s iniciálami J. O. psal PR články Janu Fischerovi v prezidentské kampani, ačkoliv později začal pracovat pro Miloše Zemana?
To všechno najdete ve 30. pokračování podcastu Dobrovský & Šídlo, který vydává redakce Magazínu Paměti národa a který jsme tentokrát natáčeli s publikem v Olomouci v Pevnosti Poznání.
