Bývalá politická vězeňkyně, disidentka, signatářka Charty 77, maminka sedmi dětí Dana Němcová, která zemřela v úterý 11. dubna 2023 ve věku devětaosmdesáti let, vyprávěla svůj příběh pro Paměť národa. Můžete si poslechnout takřka devět hodin záznamu jejích vzpomínek. Svěřuje se v nich, že se bojí lidské lhostejnosti a že touží žít podle svého svědomí. Mluví o tom, že nechce zklamat své děti.
Dana Němcová, rozená Valtrová, se narodila 14. ledna 1934 v Mostě do učitelské rodiny. Otec pracoval jako školní tajemník a inspektor. Své rodiče popisuje jako poctivé a pracovité vlastence – prvorepublikové masarykovce. Její tatínek krátce sloužil jako armádní důstojník a za mobilizace v roce 1938 velel malé obranné jednotce na hranicích. Za 2. světové války je kvůli tomu několikrát navštívilo gestapo a provedlo domovní prohlídku. Nic nenašli, ani jejich rádio, na kterém ladili zahraniční vysílání.
Rodina se často stěhovala: z Mostu do Chomutova, do Kladna, Nového města nad Metují a hned po válce zpátky do Sudet do Chomutova. Danu Němcovou pronásledovaly noční můry. Jako malá viděla mrtvou babičku a její ukládání do hrobu. Zdávalo se jí, jak nad hřbitovem létají bombardéry a hroby s mrtvými bombardují: „Rodiče úzkostlivě dbali, aby přede mnou o smrti a takových věcech nemluvili. Trauma z tohoto tabu, tušení něčeho zlého, se takto vtisklo do těch mých snů a to mě sužovalo,“ svěřuje se Dana Němcová v nahrávce pro Paměť národa z roku 2015.
Po maturitě na chomutovském gymnáziu se Dana hlásila na filozofickou fakultu do Prahy, ale kvůli kvótě omezující počet studentů z jednotlivých regionů ji nepřijali. Dostala místo učitelky 2. třídy ZŠ v nedalekém Jirkově: „O učitelství jsem nevěděla nic, snad jen něco o Komenském. Pojala jsem tedy výuku jako skutečnou školu hrou. Když bylo hezky, chodili jsme ven do přírody, jindy jsme stříleli na terč a zasažená čísla jsme pak sčítali, násobili,“ popisuje Dana Němcová svou učitelskou zkušenost, kterou považovala ve svém životě za podstatnou.
Kdo je Bůh a kdo je člověk? Tak se ptala při studiu psychologie
Náhodou se od známého dozvěděla o možnosti studovat psychologii: „Potkala jsem při stopování mladíka, který studoval psychologii. Podala jsem si přihlášku ke studiu. Brali deset lidí a mezi nimi jsem byla i já,“ popisuje Němcová, která v sobě při studiu psychologie cítila zvláštní touhu, kterou vtělila to motta: „Chci víc vědět, kdo je Bůh, a chci vědět, kdo je člověk?“
Dana vystudovala dva obory: dětskou a klinickou psychologii. Během studia se vdala za spolužáka Jiřího Němce a při promoci už čekala třetí dceru: „Studium jsem zvládla, aniž bych si odložila jedinou zkoušku, ale přesto jsem velice zklamala pana profesora Stavěla. U promoce mi řekl, že mi sice gratuluje, ale že si myslel, že využiju svých schopností lépe než jenom jako matka.“ Danu Němcovou podobné řeči rozčilovaly. Roli sedminásobné matky by paní Němcová neměnila: „Děti byly nádherné. Sice mě osmnáctkrát za noc vzbudily, ale nevyměnila bych mateřství za nic na světě.“
Dar života
Dana a Jiří Němcovi se vzali 2. července 1955, postupně se jim narodilo sedm dětí. Žili skromně z mizerného platu, který Jiří Němec bral jako noční vrátný. Dana později pracovala jako domovnice a uklízečka: „Ráda s odstupem let zcela pragmaticky konstatuji, že to bylo dobré a dalo se to zvládnout… Současný trend, kdy se rodí dětí málo, vychází z docela odlidštěného chápání daru života.“
„Lidé si často vzájemně namlouvají, že musejí připravit jakési optimální podmínky, do kterých by se mělo jejich dítě narodit. Přitom podle mého soudu jedinou optimální podmínkou je být ochoten přijmout dítě bez podmínek…“
Tak slova Dany Němcové cituje Adam Drda v článku pro Revolver Revue, ve kterém výstižně popisuje šedesátá léta Němcových: „Relativní uvolnění poměrů v šedesátých letech (významné tehdy byly mimo jiné návraty muklů, často katolíků, od velké amnestie v roce 1960 až po rok 1967) ani ‚osmašedesátý‘ neznamenaly pro manžele Němcovi žádné ‚procitání z iluzí‘, ale příležitost svobodněji rozvíjet to, co dělali už dřív, možnost využít pootevřený prostor. Jejich životy pozoruhodně kontrastují s dodnes široce sdílenou představou, že komunistou byl v padesátých letech každý ‚příslušník inteligence‘, obdobně jako ‚reformním komunistou‘ v šedesátých, že se člověk nemohl dostat k jiné literatuře, jinému myšlení a jinému umění, než jaké představoval tehdejší hlavní proud, že se – přinejmenším do roku 1968 – nemohl jinak angažovat. Zjevně mohl, pokud v tom směru vyvíjel úsilí. Dana v šedesátých letech navíc pečovala o rozrůstající se rodinu, Jiří Němec směl, byť omezeně, veřejně působit,“ píše Adam Drda.
Jiří Němec spoluorganizoval ekumenický seminář v Jirchářích, patřil do redakce časopisu Tvář. Dana Němcová vzpomíná na „šedesátky“ jako na hektickou dobu: „Naším heslem bylo ,Hora ruit, respice finem – Hodiny běží, pamatuj na konec‘ (nápis na slunečních hodinách na radnici v Novém Městě nad Metují, pozn. red.), protože nikdo nevěděl, jak dlouho bude doba nadějí trvat. Sovětský svaz byl už tehdy tím, čím je dnes – velkým medvědem.“
Kvůli rozdělané práci se Němcovi i s dětmi vrátili z Rakouska, kde pobývali od konce srpna 1968 několik měsíců a kde zvažovali emigraci. Odjeli za hranice bezprostředně po invazi varšavských armád. Především Jiří Němec byl přesvědčen, že má v Čechách nedokončenou práci v nakladatelství Vyšehrad, připravoval edici knížek ještě bez cenzury. Dana Němcová se klonila spíše k emigraci: „Nechtěla jsem v této pokořené zemi, v této atmosféře, vychovávat děti, ale nakonec jsme se vrátili. Můj muž byl přesvědčen, že ty knihy vyjdou, než utáhnou šroub,“ vysvětluje Dana Němcová pro Paměť národa.
Mejdany v Jéčku
Němcovi v sedmdesátých a osmdesátých letech vytvořili uprostřed Prahy v Ječné ulici pozoruhodné místo setkávání – tzv. Jéčko. Jejich poměrně velký byt se proměnil v jakési centrum opozice, místo, kde lidé nacházeli ztracenou odvahu, pomoc, radu, dobrou knihu. Pořádaly se tu bytové filozofické semináře, mejdany, ale i duchovní rozjímání, bohoslužby.
Jejich syn Ondřej Němec pro Paměť národa vzpomíná: „Když se k nám později nastěhovali Věra a Ivan Jirousovi, začali chodit jejich přátelé a večírky pak vypadaly jinak. Celonoční debaty, hodně se při tom pilo, hlavně pivo a víno, byla to taková veselejší sebranka. Nejen intelektuálové, ale spousta kluků kolem undergroundových kapel, kteří chtěli něco dělat – to bylo tak v letech 1972–73. Večírky se občas protahovaly do druhého a třetího dne, účastníci se střídali. O mojí mámě bylo známé, že vyslechne každého, kdo má nějaký problém, takže spousta mladých lidí, kteří neměli dobré zázemí ve svých rodinách, ho nacházela u nás. U nás nebyly večírky, kde by jen řvala muzika a tancovalo se – lidi spolu mluvili a z těch rozhovorů leccos vzešlo. Po Chartě 77, kdy jsme pochopili, že nás odposlouchávají, už se otevřeně neprobíraly zásadní věci – ty se řešily jinde, psaly na papírky, případně sdělovaly opatrně na balkóně a v koupelně při puštěné vodě,“ popisuje Ondřej Němec.
Zásadní úkol disidentů intelektuálů: zastat se mániček
V září 1976 proběhl soud v Karmelitské ulici v Praze se členy kapely The Plastic People of the Universe a dalšími představiteli undergroundu. Do vězení putovali čtyři obvinění: Ivan Martin Jirous zvaný Magor, Pavel Zajíček, Vratislav Brabenec a Svatopluk Karásek. Němcovi pro ně organizovali podporu.
Adam Drda k tomu píše: „V době procesu s undergroundem se podařilo stmelit dohromady ty, kteří pochopili, že svoboda je nedělitelná. Že obhajobou práv a svobod jednotlivců jsou obhajována práva a svobody společnosti jako celku. Dana a Jiří Němcovi měli zásadní podíl na tom, že lidé zcela odlišných životních stylů a názorů pochopili, proč je třeba překonat přirozenou ‚sociální bariéru‘ a zastat se vlasatců, jejichž hudba jim zřejmě příliš neříkala, pokud pro ně rovnou nepředstavovala jen ohlušující randál (estébáci si nepochybně mysleli, že v převážně maloměšťácké ČSSR bude underground snadným terčem). Kdyby nebylo zkušenosti Němcových a několika dalších lidí z prvních šesti sedmi normalizačních let, česká protikomunistická opozice by zcela určitě vypadala jinak,“ píše kolega Adam Drda pro Revolver Revue.
Uveď jméno a adresu, chceš-li podepsat Chartu 77
Němcovi jakožto jedni z iniciátorů Charty 77 patřili mezi první signatáře. Dana a její manžel se stali i sběrači podpisů. Za známými chodili s obálkou s textem prohlášení. Lidé mohli Chartu podepsat tak, že na kousek papíru uvedli vlastní rukou: „Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977.“ Signatář uvedl své jméno i svou adresu. Tak učinilo do roku 1989 jen asi tisíc devět set lidí. V první vlně podepsalo prohlášení 242 lidí, na které se StB zaměřila. V Rudém právu 12. ledna 1977 vyšel článek „Ztroskotanci a samozvanci“, ve kterém jsou signatáři označováni za sluhy a agenty imperialismu, zaprodance a sionisty.
Adam Drda pokračuje: „Ze zaměstnání byl vyhozen i Jiří Němec, který se od roku 1977 živil jako noční hlídač. Šikana se stala součástí života celé rodiny, ale Dana skoro nikdy sama od sebe nevzpomíná na perzekuci, nýbrž na to, co jí neznormalizovaný život uprostřed normalizované společnosti přinášel: ‚Vytvořili jsme si svět ve světě. Bylo to tak, jak je napsáno na jedné desce Plastic People – Merry ghetto. Užili jsme si i spoustu legrace, která zase kompenzovala tlaky a udržovala nás ve vzdoru a trvání na té nezávislé alternativě… Co mi připadalo na té době nejtragičtější bylo, že jsme na rozdíl od padesátých let, kdy aspoň někteří lidé věřili v komunismus jako štěstí lidstva, žili v době, kdy už se lidé jen přizpůsobovali tlaku, strachu a pudu sebezáchovy… Kdo byl konformní, neměl se vlastně čeho tolik bát. Padesátá léta byla zničující, byl to prostě masakr, kdy došlo k likvidování elity národa.‘“
„V sedmdesátých letech člověk méně konformní mohl počítat s nějakým tím ročkem ve vězení. Nebyly popravy, nebyly okázalé monstrprocesy. Bylo to však období obrovské demoralizace…“
Rok po Chartě 77 vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který dokumentoval případy bezpráví a posílal o nich zprávy do zahraničí. Dana Němcová patřila k jeho zakladatelům, k účasti ve VONS ji vedla mimo jiné solidarita s méně známými mimopražskými disidenty.
Proti estébákům, proti soudům. A šla do vězení
„Roku 1979 byla Dana Němcová spolu s dalšími zatčena, neboť (jak stojí v záznamu pražské Správy vyšetřování StB ze dne 30. 5. 1979): ‚Obv. Dana NĚMCOVÁ se stýká s řadou osob, které mají vyhraněně nepřátelský poměr k socialistickému společenskému a státnímu zřízení v ČSSR. V první polovině roku 1978 se několik osob v Praze i jinde, mezi nimi i Dana NĚMCOVÁ, rozhodlo, že budou napadat státní orgány ČSSR, zejména Bezpečnost, prokuraturu a soudy pro jejich činnost takovým způsobem, aby československá i zahraniční veřejnost získala dojem, že tyto orgány postupují ve své činnosti protiprávně. K osočování uvedených orgánů vytvořili nelegálně tzv. ‚Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných‘“ (ABS, f. zvláštní vyšetřovací spis a. č. ZV-485 MV)
„V říjnu 1979 byla Dana Němcová odsouzena za podvracení republiky ke dvěma letům odnětí svobody s podmíněným pětiletým odkladem, předtím strávila půl roku ve vazbě,“ píše Adam Drda ve svém podrobném textu o Daně Němcové, jejíž vyprávění natočil v roce 2015 pro Paměť národa.
Lítostivé prohlášení nebude
Danu Němcovou během vyšetřování estébáci přesvědčovali, aby učinila lítostivé prohlášení. Její obhájce ex-offo ji informoval, že za podvracení republiky může očekávat trest nejméně tři roky ve vězení. Když spis soudruzi uzavřeli, pozvali prokurátora, aby před ním maminka sedmi dětí Dana Němcová svých činů litovala a škemrala o milost, aby se smilovali nad matkou: „Já jsem mlčela. Neřekla jsem nic. Koukala jsem na něj jako debil. Ten vyšetřovatel se koukal na mě. A pak řekl, že tady žádné prohlášení nebude,“ popisuje jednu z nejtěžších životních chvil Dana Němcová.
Nezlomilo ji ani to, když ve stejnou dobu uvěznili i jejího manžela Jiřího Němce. Rodina – sedm dětí – fungovala bez rodičů, starší sourozenci pečovali o ty nezletilé, vzpomíná Ondřej Němec, kterému v té době bylo 19 let: „Sourozence nám nevzali. Samozřejmě tam přišly nějaké kontroly, sociální pracovnice, ale to byly vcelku normální ženské z toho odboru péče o dítě, které konstatovaly, že uvařeno máme.“
„Spousta slušných lidí se ozvala. Lidé nám opravdu hodně pomáhali, přátelé, ale i třeba učitelky ze školy, které jsem si pamatoval jako nepříjemné osoby. A ony se nás ptaly, jestli bychom nechtěli, aby nám přišly uvařit nebo nějak jinak pomoci. Což tedy byl docela šok.“
Manžel byl estébáky vystěhován do Vídně
Po propuštění Němcovi čelili všemožným dalším represím ze strany režimu: pravidelné výslechy, domovní prohlídky, sledovačky, vyhazovy z práce, otravná úřední buzerace… Dana Němcová však osmdesátá léta popisuje jako dobu solidarity, vzájemné pomoci a souručenství těch, kteří na tom byli podobně.
Tlak režimu a znemožnění smysluplné práce hůře snášel její manžel Jiří Němec. Jako jeden z aktivních koordinátorů disidentského dění kolem Charty 77 a zároveň velice jemný člověk byl vystaven obrovskému psychickému nátlaku. I pod vlivem surové estébácké „Akce Asanace“, která vyhnala do emigrace řadu lidí (např. S. Karáska, V. Třešňáka, J. Hutku, J. Tomina a další), odešel Jiří Němec v roce 1983 do Vídně.
„Jiří chtěl ve Vídni podpořit vydávání spisů profesora Patočky. Chtěl, abychom šli spolu, ale tehdy jsem já tady měla rozdělané věci,“ vysvětluje Dana Němcová. „Rozdělanou věcí“ byla především činnost ve VONS a v Chartě 77, jejíž mluvčí se v roce 1989 Dana Němcová stala: „Mými spolumluvčími byli Saša Vondra a Tomáš Hradílek. Společně s maďarskými disidenty jsme v létě vydali prohlášení, kde se psalo: ,Dny komunismu jsou sečteny.‘ Tehdy mne ani nenapadlo, že k tak blízkému datu.“ Kvůli přijetí funkce mluvčí Charty 77 byla Dana Němcová v lednu 1989 znovu zatčena během tzv. Palachova týdne, kdy šla položit květiny k pomníku sv. Václava.
Po listopadu 1989 Dana Němcová působila jako poslankyně Federálního shromáždění, ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové, stala se jednou ze zakladatelek Poradny pro uprchlíky Českého helsinského výboru, uprchlíkům a migrantům pak věnovala 15 let svého života.
Jak vzdát paní Němcové hold? Vzít její život vážně
Adam Drda uzavírá svůj text publikovaný k osmdesátinám Dany Němcové v Bubínku Revolveru: „Projevit Daně Němcové úctu znamená vzít její život vážně. Jako svědectví o minulosti (názory současných relativistů a ideologů normalizačního přežívání v rámci ‚různých loajalit‘ před jejím životem zkrátka neobstojí) a současně jako příklad počínání, které má smysl, ať už žijeme v jakémkoli systému. Když se dobré věci pojmenují, zní to vždycky poněkud pateticky: na Daně Němcové jsou inspirativní obětavost, láska k bližním, věrnost v přátelství, schopnost odlišovat důležité věci od hovadin, pochopení, že aby člověk všechno neztratil, musí se lecčeho vzdát, k lecčemu se rozhodnout a důsledky svých rozhodnutí pak statečně nést. To všechno je dnes stejně důležité jako v normalizačních letech,“ píše Adam Drda v Revolver Revue.
