Holocaust

Po prázdninách roku 1943 měla jít šestiletá Eva do školy, místo toho ji nacisté odtrhli od náhradní rodiny. Přes židovský sirotčinec na pražském Hagiboru pak putovala do Terezína. Před deportací do Osvětimi ji tam zachránilo setkání s biologickou matkou.

27. ledna 1945 vstoupili vojáci Rudé armády do největšího nacistického vyhlazovacího tábora a byli šokováni. O existenci tábora se dozvěděli jen pár dní předtím, než k Osvětimi dorazili. Tak otřesné obrazy lidského utrpení ale nečekali.

Židovský stavitel pražského obchodního domu Teta Karel Steuer odjel do Latinské Ameriky včas, aby se zachránil před holocaustem. Jeho synovec Petr Polacek emigrovat nestihl. Přežil Terezín a za příbuznými do Buenos Aires odešel, když se k moci dostali komunisté.

Během plavby posádka lodi zradila, námořníci hodili palivo do moře a utekli; pak lidé na palubě prožili epidemii tyfu, viděli výbuch zaoceánského parníku, který je měl zachránit. Anina Korati utíkala před holocaustem a její anabáze připomíná dobrodružný román.

V neděli 12. května 2024 se pro veřejnost otevře památník romského holocaustu na místě koncentráku v Letech u Písku. Uzavírají se tak tři desítky let debat o povaze místa, které bývalo i vepřínem. Máme už odvahu znát i nepříjemnou minulost?

Co víme o rodinném táboře v Osvětimi-Březince? Na to díky výpovědím pamětníků odpovídají Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři třídílné série z nového rozhlasového cyklu „Století příběhů – speciál Paměti národa a Českého rozhlasu Plus“.

Zavraždění mužů, žen a dětí v Osvětimi v noci z 8. na 9. března 1944 bylo největší masovou vraždou československých občanů. Přesto není tragická kapitola českých dějin příliš známá. Letos si připomínáme 80 let od této události.

V nevelké synagoze v pražské Michli po válce hnily po dlouhé roky svitky tór, které nacisté zabavili ve stovkách českých modliteben. Zde vyrůstala Věra Šnáblová. Poznáte ji jako jednu z Wintonových „vnuček“ ve filmu Jeden život, který má dnes premiéru?

Zítra uplyne sto let od chvíle, kdy se v pražské židovské rodině Ohrensteinových narodil syn Pavel. Jako osmnáctiletý skončil v Terezíně, prošel peklem Osvětimi. Po válce přijal jméno Oliva a stal se profesorem dějin starověku.

Během několika krátkých měsíců se z pražských gymnazistů stali vyhladovělí, špinaví uprchlíci. Po katastrofě lodi Patria jim zbylo jen to, co právě měli na sobě. Přečtěte si ukázku z románu Barbory Šťastné Hotel Atlantic.

Během války zahynulo přes třicet jeho příbuzných. „Po válce jsem si říkal: buď to pro mě končí taky, anebo budu něco pořádného dělat, abych na ‚to‘ nemusel myslet.“ A dělal vědu. Podívejte se na trailer k dokumentu o Munkovi, který v červnu vyhrál cenu Emmy Awards.

„Rodiče nás naštěstí vychovali jako chlapce, a proto jsme to nějak přežili, ačkoli ne všichni.“ Ani emigrace do Maďarska neuchránila Dalmu Špitzerovou od transportu. To však nebylo vše, čím si během druhé světové války musela projít.

Památníky holocaustu v Hodoníně u Kunštátu a Letech u Písku připomínají tragické osudy Romů a Sintů za druhé světové války. Karel Holomek se pobytu v koncentračním táboře se štěstím vyhnul.

Dnes víme, že trauma holokaustu se přenáší na další generace nejen skrz úzkostnou výchovu, ale i fyzicky. Kniha Na vině je Osvětim přináší rozhovory s dětmi těch, kteří přežili. Čtení z knihy doprovodila přednáška psychoterapeutky, jež je sama z „druhé generace“.

Na české ambasádě v Berlíně proběhla vzpomínka na Felixe Kolmera, přeživšího Osvětimi a člověka, který se v devadesátých letech neúnavně zasazoval o přiznání odškodného obětem nacismu.

Patnáctého ledna 1942 nalistovala plzeňská dívka Věrka Kohnová poslední stránku svého deníku a úhledným písmem se loučila. „Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezké, ale jak ráda bych tak zůstala.“ Zápisník válku přežil. Věrka zahynula v polském ghettu Izbica.

„Nechci, aby ani trošičku nasály tvou mentalitu,“ slyšela od příbuzných. Helena Kleinová se narodila tři roky po válce, ale na celé její dospívání i po odchodu do Izraele vrhlo temný stín trauma holocaustu. Marně se snažila být jako všichni ostatní.

Během plavby posádka lodi zradila, námořníci hodili palivo do moře a utekli; pak lidé na palubě prožili epidemii tyfu, viděli výbuch zaoceánského parníku, který je měl zachránit. Anina Korati utíkala před holocaustem a její anabáze připomíná dobrodružný román.

V polovině 90. let přijel do Karlových Varů izraelský občan Cvi Goldgammer. Kromě léčebných procedur měl pro cestu do Čech ještě jeden důvod – věděl, že válečné roky přežil na Volyni jen díky pomoci české rodiny Tomíčkových.