V polovině roku 1944 bylo nacistické Německo po úspěšném spojeneckém vylodění v Normandii i sovětské operaci Bagration v Bělorusku sevřeno ze dvou stran. Bylo jasné, že bude poraženo, otázka zněla, jak dlouho to potrvá a kolik mrtvých si boje ještě vyžádají. Jedním z důležitých předpokladů spojeneckého vítězství bylo omezení nebo úplné zničení německých surovinových zdrojů. Na ty se zaměřila téměř roční vojenská kampaň v letech 1944 až 1945, která Hitlera je třeba odříznout od benzínu! Před 80 lety se také naše území stalo cílem spojeneckých náletů na strategické průmyslové podniky Třetí říše. Vojenská kampaň byla úspěšná a také díky ní německé tanky nemohly zabránit Rudé armádě v postupu na Berlín.Hitlera je třeba odříznout od benzínu! Před 80 lety se také naše území stalo cílem spojeneckých náletů na strategické průmyslové podniky Třetí říše. Vojenská kampaň byla úspěšná a také díky ní německé tanky nemohly zabránit Rudé armádě v postupu na Berlín.měla zničit německý palivový průmysl. Jak připomíná historik Steven J. Zaloga, krátkodobým cílem bylo odříznout Luftwaffe od leteckého paliva a wehrmacht od pohonných hmot do tanků, dlouhodobým pak „zabít německou průmyslovou chobotnici“, tj. celou infrastrukturu od ropných polí, rafinerií a továren na syntetický benzín až po sklady a železniční překladiště.
Po válce němečtí představitelé podle Zalogy konstatovali, že nedostatek pohonných hmot byl jedním z důvodů, proč německá armáda například nebyla schopna využít své tankové rezervy k zablokování postupu Rudé armády na cestě k Berlínu v lednu a únoru 1945.
Součástí této kampaně se staly i dva cíle na území předmnichovského Československa – v roce 1944 se jeden z nich, severočeské Záluží u Litvínova, nacházel na území Třetí říše, zatímco druhý, východočeské Pardubice, byl součástí Protektorátu Čechy a Morava. Jak připomněl historik Zdeněk Bičík, oba cíle se v roce 1944 dostaly do akčního doletu americké 15. letecké armády operující z jižní Itálie i 8. letecké armády využívající základny ve Velké Británii.
ZÁLUŽÍ: „…MYSLELI JSME, ŽE ZE SKLEPA ŽIVÍ NEVYJDEME.“
Do sítě 23 továren na výrobu syntetického benzínu patřil závod Hydrierwerke Brüx společnosti Sudetenländische Treibstoffwerke (SUTAG, krátce také STW), který byl od října 1938 součástí koncernu Reichswerke Hermann Göring. S kapacitou 600 000 tun ročně se jeden z největších hydrogenačních závodů v Říši nacházel v Záluží u Litvínova. Základní výrobní surovinou bylo hnědé uhlí. Během války se stal nejméně sedmnáctkrát cílem spojeneckého bombardování. I proto byly od srpna 1942 v jeho okolí umístěny balonové uzávěry, Sperrballonen, a hrad Hněvín byl využit jako protiletecká hlásná služba Luftwaffe (Flugmeldedienst). Severozápadně od Mostu bylo umístěno až 300 děl různých ráží a baterie protileteckých světlometů.
Poprvé na Záluží zaútočilo 140 amerických bombardérů 12. května 1944 a tuto rafinerii i obytné domy v blízkých obcích značně poškodily. Výroba ale byla za několik týdnů obnovena. Letecký, v roce 1944 již dvacátý čtvrtý poplach, trval od 13.30 do 14.40. Zahynulo tehdy asi 586 až 590 Čechů, Němců a také válečných zajatců z Francie, Itálie, Sovětského svazu a dalších zemí. Vysoký počet obětí byl způsoben i tím, že nálet lidé nečekali, a varování sirén vzhledem k předchozím planým poplachům spíše ignorovali. To potvrzuje Olga Chotová, rozená Guhrá (1937), která žila se svými rodiči v Litvínově a jako dítě bombardování chemičky v Záluží u Litvínova zažila: „Lidé vlastně nevěděli, co se děje. Protože německé flaky [protiletadlová děla], které byly umístěné kolem Litvínova, střílely velice často, tak to ani lidem nepřišlo. Já jsem si hrála na zahradě a lidi na nás z oken volali, že sestřelili nad Mezibořím, tehdy Schönbachem, letadlo, abychom šli okamžitě domů.“
Miroslav Hrabák (1921) se v Záluží narodil a v roce 1940 byl na práci do Hydrogenačních závodů přeřazen. Dvanáctého května 1944 byl přímým svědkem prvního náletu: „Slyšel jsem sirénu. Dorazili jsme na ‚bahnhof‘, na uhelné nádraží. Tam na mě volal jeden ajznboňák: „Je tu nálet, podívej se nahoru!“. A tak jsem se podíval a viděl jsem stříbrně jasné seskupení letadel. Pak jsem viděl, jak padají bomby. Běželi jsme do krytu, který byl asi čtyřicet metrů od nás. Byl jednoduchý, stavěný jen ‚na půl cihly‘, a v něm jsme první nálet přečkali.“
Dne 21. července 1944 z jižní Itálie vzlétlo několik desítek bombardovacích letadel typu B-24 Liberator a B-17 Flying Fortress. Nad rafinérii v Záluží se ale dostalo pouze 143 z nich. Nálet tehdy poškodil výrobu jen minimálně a bomby dopadly většinou na přilehlé tábory zahraničních dělníků a válečných zajatců. Při náletu zemřelo 195 osob.
Eva Hochhäuserová, rozená Fialová (1928), od dětství žila v severočeském Mostu, respektive od října 1938 v říšskoněmeckém Brüxu. Vzpomínala, jak po vyhlášení leteckého poplachu její rodiče utíkali do krytu a ona se musela postarat o to, aby doma všechno zamkla: „… vzala jsem papíry, cennosti, naše křestní listy a utíkala jsem za nima.“ Někdy vypukla i panika: „A stalo se, že padaly osvětlovací stromečky a v podchodu nastala panika. Jeden člověk tam začal padat, zakopnul o dalšího a přelízali lidi jeden přes druhého. Zachránilo mě to, že někdo, kdo ležel nade mnou a tlačil mi hlavu dolů, zemřel a povolil tu ruku, a já jsem se z toho dostala.“
Olgu Chotovou nálety často zastihly ve škole. Některé děti byly odeslány domů, jiné ve škole musely zůstat: „… při náletech ty, co bydleli poblíž, ty pouštěli domů jako mě. A ti žáci, kteří bydleli daleko, ti šli ve škole do sklepa. Zajímavé bylo, že to všechno vždy proběhlo velice, velice ukázněně. Žáci byli ticho a ani nemukli a velice ukázněně odcházeli do sklepa.“
Nálety tak Olga Chotová zažila povětšinou doma: „Protože byl vždy takový předpoplach. Proto jsme to většinou stihli domů.“
„A otec dokonce na kole často přijel až z chemičky domů, protože říkal, že když máme umřít, tak pohromadě.“
„Někdy se mu to taky nepovedlo, když rychle za předpoplachem následoval nálet. Jednou byl nálet tak silný, že jsme mysleli, že ze sklepa živí nevyjdeme, protože celý dům se třásl, světlo zhaslo, dveře do sklepa se zablokovaly. Omylem totiž bomby spadly za litvínovský kostel.“
Při tomto náletu bomby zasáhly hlavně tábory, v nichž zahynulo mnoho zajatců. Pro jiné to ale byla příležitost, využili chaotické situace a utekli. Díky chemičce, v níž pracovalo přes 30 000 lidí, byl v oblasti mnoho nuceně nasazených lidí a zajatců z celé Evropy. Někteří mohli pracoviště po ukončení smlouvy opustit, další ale právě byli válečnými zajatci, vězni, ostarbeitery či totálně nasazenými. V zajateckém táboře v blízkosti areálu hydrogenačního závodu byli francouzští zajatci.
Stanislava Barabášová (1930) se jako malé dítě přestěhovala do Záluží u Mostu, ke konci války zažila dramatické chvíle při bombardování: „Já jsem šla okolo toho zajateckého tábora (…) a oni furt křičeli, abych utíkala. Mně to došlo, o co tady jde, přestože mi bylo čtrnáct let. Tak jsem to oběhla a tady byly takové cikcak hluboké zákopy, polní zákopy jako ve válce. Já jsem tam bohužel spadla… A najednou, jak jsem tam dopadla, tak to začalo a to jsem viděla ta letadla. Říkala jsem si v duchu, že na mne spadnou, létala mi totiž úplně nad hlavou… To byly výbuchy… Bylo to hrozné.“
Tragédie se ale odehrávaly i ve vzduchu. Bombardovací letoun Liberator B-24G se dostal do palby protiletadlového flaku a po zásazích se srazil s přilétajícím letounem B-24H. Oba stroje se nakonec zřítily poblíž Teplic. Několika členům posádek se podařilo vyskočitt, přežili ale jen čtyři z nich. Ostatní byli na místě dopadu zfanatizovaným davem ubiti, jednoho pak zastřelili příslušníci místního Reichsarbeitdienstu (RAD) a jednoho letce přivázali příslušníci Schutzpolizei k automobilu, ten jej v ulicích Teplic usmýkal. Památku letců připomínají pomníky v Mukově a na Písečném vrchu v Teplicích a pořádají se zde vzpomínkové akce.
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
