Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
„Ta výzva rozhlasu byla jako mana z čistýho nebe, která nás povzbuzovala k tomu, dokončit ten odboj. Díky němu jsme věřili, že naše dosavadní práce bude mít nějakou cenu,“ vzpomíná Miroslav Bouček na 5. květen 1945, kdy se jako sedmnáctiletý zapojil do pražského povstání.
Toho dne v šest ráno zaznělo do éteru legendární ironické hlášení Zdeňka Mančala:
Následovalo vysílání v češtině, hrály se do té doby zakázané sokolské pochody. Někteří posluchači se opatrně dotazovali, jestli se „tohle už smí“. Nesmělo. Na budovu rozhlasu zaútočily jednotky SS a uvnitř se rozhořel boj. Půl hodiny po poledni tak rozhlas volal o pomoc: „Voláme českou policii do rozhlasu, střílí se zde!“ A o pár minut později: „Voláme všechny Čechy! Přijďte nám ihned na pomoc! Esesáci zde vraždí české lidi!“
Úterý 10. listopadu 2026 v 19.00
Bazilika sv. Petra a Pavla, Vyšehrad, Praha
Vstupenky od 490 Kč. Celá cena vstupného podpoří pomoc válečným veteránům a zaznamenávání jejich příběhů.
Pietní setkání začíná v 18.20 před bazilikou; samostatná registrace není nutná.
„Byly to výzvy, abychom se postavili na odpor, abychom nebyli už pasivní a udělali rozhodující krok, který smete ty nacistický zlořády,“ popisuje Miroslav Bouček. Jiří Jeřábek tehdy jako desetiletý chlapec slyšel vysílání rozhlasu z otevřeného okna od sousedů: „Odpoledne už bylo jasný, že se něco děje, to už byla revoluce. Večer pak rozhlas vyhlásil, že Česká národní rada vyzývá obyvatelstvo ke stavbě barikád, protože k Praze se blížily další německé divize.“
Povstalci bojovali o možnost pokračovat ve vysílání nejen v ústřední budově na Vinohradské (před válkou Fochově) třídě, ale také v telefonní ústředně ve Fibichově ulici a na dalších místech; Němci se zmocnili vysílače v Liblicích, české vysílání pokračovalo z vysílačky ve Strašnicích. „Byla to taková injekce, že ten národ se zase zvednul,“ říká Miroslav Bouček.
„Pusťte si rádio!“
Role rozhlasu ve vzpomínkách pamětníků není výhradně pozitivní: v období politických procesů jeho prostřednictvím vstupoval do českých domácností pronikavý hlas prokurátora Urválka a vynucená přiznání obžalovaných.
Přesto si v šedesátých letech znovu dokázal získat důvěru posluchačů. V roce 1968 přestal fungovat cenzurní dohled a novináři mohli zpracovávat do té doby zakázaná témata. Invaze vojsk Varšavské smlouvy pak znovu oživila vzpomínky na boj o rozhlas v květnu 1945.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Dramatické události jednadvacátého srpna 1968 začaly pro mnoho obyvatel stejnou větou: „Pusťte si rádio!“ Od druhé hodiny ranní z rozhlasu zněla slova hlasatele Vladimíra Fišera: „Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice…“
K budově na Vinohradské třídě se opět sjížděly stovky lidí a boj o rozhlas patřil k tomu nejdramatičtějšímu a nejkrvavějšímu, co se ten den na československém území odehrálo. Na bezvýhradnou podporu veřejnosti vzpomínají i pracovníci regionálních studií. Stovky lidí, připravených k obraně, se shromáždily před budovou rozhlasu v Plzni. „Lidé nám nosili polévku, rohlíky, čaj, květiny,“ říká Dagmar Hazdrová, která desítky hodin po invazi vysílala z podzemní místnosti ve studiu v Hradci Králové.
Připomíná také solidaritu Svobodné Evropy, která podle její vzpomínky v té době propůjčila československému vysílání svoje vysílací frekvence. Atmosféra soudržnosti a podpory vládla i v Bratislavě: „Nebyli jsme v našich budovách, vysílali jsme z různých míst,“ popisuje Štefan Horský a vzpomíná na lidi, kteří jim nosili pečivo, maso a uzeniny.
Do šíření rozhlasového signálu se zapojila řada institucí, které s Československým rozhlasem běžně nespolupracovaly: podílely se na něm vysílače armády, Svazarmu, telegrafu, civilní ochrany, ministerstva vnitra a dokonce i rušičky.
Slovo, které dokáže povzbudit
Na začátku normalizace byl rozhlas místem, kde probíhaly jedny z nejpřísnějších čistek. Většina vedoucích pracovníků byla vyměněna a na redaktorských postech mohli zůstat jen lidé, kteří u pohovoru nedali najevo nesouhlas s „bratrskou pomocí“ sovětských vojsk. Cenzurní dohled byl obnoven, velkou část práce však za něj odváděla autocenzura samotných redaktorů. „Člověk věděl, že nemůže udělat pořad třeba o Franzi Kafkovi. Nikdo to výslovně neřekl, ale to se nějak vědělo,“ popisuje situaci v 70. a 80. letech tehdejší zaměstnankyně Jana Ondřejčková.
Nicméně veřejnost se kolem rozhlasu znovu stmelila 20. a 21. listopadu 1989, kdy u budovy na Vinohradské demonstranti protestovali proti zkreslenému popisování událostí a žádali: „Chceme slyšet pravdu!“
Sílu pravdivého slova v éteru zdůrazňuje i Miroslav Bouček: „Někdy se to podceňuje, ale slovo, které k lidem přijde, je dokáže povzbudit a vést je k výkonům, které by ze sebe jinak nedostali.“
