Odsouzeni bez rozsudku: osudy žen a dětí „Slánského zrádců“

Dne 27. listopadu 1952 vynesl Státní soud rozsudky nad čtrnácti obžalovanými – padlo jedenáct trestů smrti a byly vyneseny tři tresty doživotí pro Eugena Löbla, Artura Londona a Vavra Hajdů. Tresty smrti byly vykonány v pankrácké věznici v časných ranních hodinách 3. prosince 1952.

„Den předtím mě upravili, jak mě znal, naondulovali mi vlasy, ozářili mě horským sluncem, píchli mi arsenové injekce, aby Vlado nepoznal, že jsem také zavřená blízko něj v Ruzyni, a přivedli mě k němu,“ popsala Lída Clementisová v roce 1968 v rozhovoru pro časopis Student rozloučení se svým mužem. Arsen se tehdy v kosmetice používal pro krásnější pleť a vlasy.

S manželem se setkala po téměř dvou letech, nemohli se však obejmout, protože je dělily dvojité mříže. „Varovali nás, že náš poslední rozhovor musí být přísně soukromý.“

Vlado Clementis se nikdy nedozvěděl, že uvězněna byla i ona.

Poslední rozloučení s manželem odmítla pouze Marian Šlingová, které o rozsudku řekl v ruzyňské věznici hlavní vyšetřovatel Bohumil Doubek. „Ptal se, zda chci i s dětmi svého muže ještě vidět. Odmítla jsem za sebe i za děti. Dnes to lze těžko vysvětlit, ale tenkrát v tom ovzduší a rozpoložení, v němž jsem byla, jsem ani nemohla jinak,“ vysvětlila v roce 1968 v rozhovoru pro časopis Student.

Vyšetřovatelé neustále Marian opakovali provinění jejího manžela a že jí byl nevěrný s Marií Švermovou, členkou předsednictva ÚV KSČ, která zodpovídala za činnost krajských tajemníků KSČ. Marian byla propuštěna až dva měsíce po popravě jejího muže. Až tehdy se dozvěděla, že její synové žili téměř dva a půl roku v dětských domovech i přes snahu sestry Otty Šlinga, aby je získala do výchovy.

Syny viděla po 28 měsících

„Znovushledání se odehrálo v autě, vezli nás pryč z Prahy na neznámé místo. K večeru jsme dojeli do Hradce Králové, kde jsme zůstali kvůli ledovatým cestám přes noc na služebně StB. První noc na svobodě jsem strávila pod střechou svých věznitelů. Mohla jsem se ale dívat z okna, dveře měly kliku a byla jsem s dětmi,“ popsala ve své knize „Truth will prevail“ (Pravda zvítězí).

Druhý den ji s dětmi ubytovali v Novém Hrádku u Trutnova v jednopokojovém bytě se suchým záchodem na chodbě, bez koupelny, jen s kohoutkem se studenou vodou. „Spali jsme všichni na jedné manželské posteli, koupali jsme se v kovové vaničce ve vodě ohřáté na sporáku,“ popsal Karel Šling.

Absolventka Oxfordské univerzity nastoupila do továrny na výrobu jízdních kol jako dělnice. K uživení rodiny měla pouze skromný příjem, protože jí nebyl přiznán vdovský důchod. Stejně jako ostatní manželky po smrti manžela nedostala úmrtní list ani jeho popel. Ten rozsypali příslušníci StB na zledovatělou silnici.

Příkaz zněl jasně: Vystěhovat!

Vystěhovány tedy byly Marian Šlingová a Frizi Löblová – její syn Ivan po základní škole nesměl pokračovat ve studiu a od roku 1952 pracoval jako dělník v textilních továrnách ve Dvoře Králové. Na základě rozhodnutí ze 7. dubna 1953 následovalo vystěhování dalších manželek „zrádců“.

„Politický sekretariát ÚV KSČ dospěl k názoru, že je nemožné, aby nejbližší rodinní příslušníci odsouzených zločinců centra a podobných případů bydleli a pracovali v Praze, protože jednak zde provádějí rozkladnou činnost a jednak to vyvolává rozhořčení a protesty stranických organizací. Rozhodl, aby byli vystěhováni do 2–3 okresů, například Jeseník, Krnov, a aby se zajistilo, že vysídlenci budou pod stálou kontrolou orgánů MNB (Ministerstvo národní bezpečnosti, pozn. red.).“

Toto zcela nezákonné opatření bylo schváleno s tím, že stanice SNB a určení funkcionáři KSČ podají měsíční zprávu o chování, práci a životě dotyčných osob a že nejbližším příbuzným odsouzených zrádců, spiklenců a zločinců se ruší členství v KSČ (s výjimkou Karly Hajduové byly všechny manželky v KSČ). Do vyhnanství si mohly vzít pouze nejnutnější bytové zařízení a svršky, většina jejich majetku byla konfiskována.

Josefa Slánská na Bruntálsku

Josefu Slánskou s dětmi převezli 30. dubna 1953 z internace u Votic do obce Razová na Bruntálsku. Napohled hezká chalupa u potoka, ve které měli žít, byla vlhká a nedala se vytopit. Byla prázdná a nějakou dobu trvalo, než zodpovědní soudruzi uvolnili část bytového zařízení z bytu manželů Slánských: 2 skříně, 1 stůl, 3 postele kompletní s přikrývkami, 3 židle, 1 prádelník, 1 skříň na potraviny, 1 kredenc, 1 umyvadlo, kuchyňské nádobí.

Práci překladatelky z ruštiny musela vyměnit za práci dělnice v továrně na lisování plastových výrobků v Leskovci, do které dojížděla šest kilometrů autobusem. V půl páté ráno budila tříletou dceru Martu a brala ji s sebou do jeslí, protože v Razové školka nebyla. V továrně pracoval i syn Rudolf, který nesměl pokračovat ve studiu. Zakázán měly i styk s příbuznými. Její švagrové Lisa a Anna, obě Švýcarky, přitom žily ve vyhnanství ve stejném kraji. Lisa Hašková pracovala jako pradlena v Opavě a Anna Slánská jako textilní dělnice v továrně Karnola v Krnově.

„Bez známých, bez přátel, v cizí vsi na moravsko-polském pohraničí. Vyvržená a opovrhovaná s opovrhovanými, ze společnosti vyvrženými dětmi, bez morální i hmotné opory,“ napsala Josefa Slánská v knize „Zpráva o mém muži“. Popsala v ní i nátlak na změnu jejího jména.

„Slánská si stěžuje na nevyhovující byt, který je vlhký a má vliv na zdraví její pětileté dcerky. Dítě je skutečně neustále nemocné na průdušky, a proto se většinu času zdržuje u MUDr. Adlera v Rýžovišti. Slánská žádala vedení podniku o přidělení závodního bytu v Leskovci. Žádost byla okresním tajemníkem KSČ podle instrukcí ÚV KSČ zamítnuta. Slánská i syn Rudolf jsou v závodě i v místě bydliště obsazeni 4 důvěrníky a 1 informátorem, kteří jsou zaměřeni na jejich chování a styky,“ stálo ve zprávě z 19. března 1954.

MUDr. Adler byl manžel sestry Josefy Slánské, který se musel se svou ženou vystěhovat do Rýžoviště u Rýmařova, vzdáleném od Razové asi 20 kilometrů.

Ilsa Katzová v továrně na plynové sporáky

Na Bruntálsko Státní bezpečnost na konci dubna odvezla také Ilsu Katzovou, vdovu po novináři André Simonovi. „Katzová Ilsa, bytem ve Dvorce 279, okres Bruntál, pracuje jako dělnice v n. p. Moravia, závod Dvorce. Její pracovní morálka je dobrá, v místě bydliště neudržuje žádných styků. Bydlí v jednom pokoji s kuchyní, straní se lidí a přestala si všímat svého zevnějšku. Katzová je stále obsazena důvěrníky, kteří sledují její způsob života a chování na pracovišti,“ stálo v pravidelném hlášení o chování příbuzných „zrádců“.

Ilsa nakonec našla ve Dvorcích dobré přátele a do místního života se zapojila jako fotografka. Po rehabilitaci manžela se v roce 1963 přestěhovala do Prahy, do Dvorců se ale v důchodu vrátila.

Marie a Helena Fischlovy u Fulneku

„Prvního května 1953 jsme dostaly najednou dopis, že náš pražský byt se vyměňuje za byt ve Stachovicích u Fulneku a že se musíme do tří dnů vystěhovat,“ vyprávěla Helena Kosková, dcera popraveného Otty Fischla.

Za tři dny StB odvezla Helenu a její matku na druhý konec republiky na severní Moravu. Novým domovem se jim stala malá kuchyňka v domě u člověka, který je měl hlídat a informovat StB o jejich chování a stycích. Nastoupily do továrny na pračky Romo Fulnek, nejdřív do výroby, později pracovaly v administrativě.

„Fischlová Marie s dcerou Helenou pracují v n. p. Romo ve Fulneku. Na pracovišti mají dobré pracovní výsledky. Žijí úplně izolovaně a s nikým se nestýkají. Žádných závadových poznatků nebylo zjištěno. V dopise adresovaném manželce prezidenta republiky, soudružce Marii Zápotocké, který byl kanceláří prezidenta republiky postoupen ministerstvu vnitra, si Fischlová stěžuje, že onemocněla těžkou srdeční chorobou. Po srdečních záchvatech zůstává celé dny doma bez ošetření, protože její dcera nemůže z pracovních a finančních důvodů doma zůstat. Žádá, aby se směla přestěhovat buď do Prahy ke svému bratru, nebo do Rokycan, kde její dcera zdědila část rodinného domku,“ stálo ve zprávě z května 1954.

Textilní dělnice Jiřina a Zdena Frankovy

Na severní Moravě se ocitla také Jiřina Franková s dcerou Zdenou a synem Jiřím. „Jiřina Franková, bytem Býkov 66, pracuje v n. p. Karnola jako textilní dělnice. Její pracovní morálka je dobrá. Navázala známost s jistým Ferdinandem Hrstkou z Krnova, se kterým udržuje poměr. Franková chválí svého bývalého manžela a snaží se vyvolat dojem, že byl nevinně odsouzen,“ stálo v hlášení.

Jiřina Franková řešila stejný problém jako ostatní vdovy – opakovaně žádala o vydání úmrtního listu, aby se mohla znovu vdát. Úřady jí ho vydaly až v roce 1954. Provdala se i její dcera, která také pracovala v podniku Karnola. V říjnu 1955 žádala ministerstvo vnitra, aby se mohla přestěhovat zpět do Prahy, aby se zbavila násilnického manžela. Její žádosti bylo vyhověno.

Alžběta a Hana Frejkovy v Janově nad Nisou

Ve zprávách o chování příbuzných lidí z „protistátního centra“ se objevovalo jméno pouze první manželky Ludvíka Frejky Heleny, která se odstěhovala na Slovensko. Syn z prvního manželství Tomáš Frejka po odsouzení svého otce pracoval jako dělník v Čs. závodech naftových motorů na Smíchově. Na podzim 1953 nastoupil na základní vojenskou službu, po návratu z vojny v roce 1955 studoval na Vysoké škole ekonomické a v roce 1959 studia ukončil.

Druhá žena Ludvíka Frejky Elisabeth (Alžběta) se musela se sedmiletou dcerou Hanou vystěhovat do Janova nad Nisou. „Seděly jsme s mámou v náklaďáku u řidiče a projížděly rozmláceným pohraničím. Když jsme dorazily před určenou chalupu, rozletělo se okno a z něj křičel nějaký člověk, že se odtamtud nehne a ať vypadneme. Byla to absurdní situace …“ popsala Hana Frejková ve své knize Divný kořeny.

Po průtazích spojených s hledáním odpovědného činitele je pozdě v noci vysadili u jiného domu, který byl opuštěný a vlhký. Topily jen v kuchyni, protože neměly dost paliva, koupaly se jednou týdně v neckách. Alžběta Frejková pracovala v místní Textilaně a režírovala místní ochotníky. V roce 1959 začala Hana studovat na gymnáziu v Jablonci nad Nisou díky vstřícnosti jeho ředitele. Do Prahy se vrátily po rehabilitaci Ludvíka Frejky v roce 1963.

Zůstaly v Praze

Z Prahy se nakonec nemusely vystěhovat Lída Clementisová, Josefa Reicinová, Lisa Londonová, Jarmila Švábová a Heda Margoliová. Ta mohla zůstat vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu. Tím ale vstřícnost komunistů skončila. Ve své knize „Na vlastní kůži“ napsala, že museli hledat dlouho, než našli dostatečně nevyhovující byt na Žižkově:

„Byla to jediná místnost, v jejímž koutě stála stařičká cihlová kamna. Prkna z podlahy byla vylámaná a okna i dveře tak rozviklané, že když venku zavanul vítr, lítaly po světnici papíry a všechny lehčí předměty i při zavřených oknech. Dům byl nejméně sto let starý a jedinou vymožeností byla elektřina a rozlámaný vodovodní kohoutek pro více rodin na chodbě.“

V Praze marně sháněla práci, vstřícná referentka ale do hlášení o chování příbuzných zrádců napsala, že pracuje jako nezávislá grafička. Když po dlouhých průtazích získala úmrtní list, provdala se v roce 1955 za překladatele Pavla Kovályho, který poté přišel o práci redaktora a pracoval jako topenář. V roce 1956 nastoupil díky přátelům na Akademii věd a Hedě se podařilo získat první překlad, dosti symbolický.

„Byl to Zweigův Seržant Gríša, román o nevinném člověku, kterého rozdrtila kola mocenské mašinerie. Od té doby jsem se věnovala skoro výhradně překládání. Zpočátku vycházely mé překlady pod jménem Pavel Kovály, pak jako Pavel a Heda Kovályovi a teprve od roku 1963 jsem mohla publikovat pod svým jménem,“ popsala ve své knize.

Přejmenujte se!

„Clementisová byla nejprve zaměstnána v domácnosti a nyní již přes rok pracuje v Národní knihovně v Klementinu jako knihovnice v oboru hudebnin. V zaměstnání je hodnocena jako žena pracovitá, svědomitá, inteligentní, která vždy řádně plní svoji práci,“ stálo v hlášení z 15. dubna 1954.

„Neměla jsem lidem být moc na očích. Ale bylo mi tam dobře. Chtěli však na mně – ředitel knihovny a Karol Bacílek – abych změnila jméno. Samozřejmě jsem to odmítla,“ svěřila v dubnu 1968 v rozhovoru pro časopis Student.

Bydlela v třípokojovém bytě v Jungmannově ulici u své sestry Boženy, která poskytla útočiště i svým rodičům poté, co se museli vystěhovat ze svého bytu. „Po návratu ze zaměstnání se zdržuje ponejvíce doma v bytě nebo odchází na procházky se svým psem. Tohoto psa má raději nežli děti, které jsou v domě. Její matka se vyjádřila, že to jest jediná bytost, která jí zbyla z jejího manželství a kterou má ráda,“ informovala zpráva o chování vdovy Clementisové.

V červenci 1956 požádala o zaplacení náhrady za svou nezákonnou vazbu. Žádosti nebylo vyhověno, nedočkala se ani omluvy a StB jí nikdy nevydala snubní prsten jejího manžela.

Komise, která potvrdila justiční vraždy

V té době přezkoumávala komise ÚV KSČ pod vedením ministra vnitra Rudolfa Baráka politické procesy z let stalinismu. Výsledek této první revize byl žalostný. Takzvaná Barákova komise uznala z 6678 stížností za oprávněné pouze 263 stížností, což znamenalo, že u 97,4 procent případů tresty potvrdila. V procesu s tzv. centrem navrhla změnit rozsudky pouze u Artura Londona a Vavra Hajdů. London vyšel na svobodu v roce 1955, Hajdů v roce 1956. U ostatních „zrádců“ komise nenašla důvod, proč na rozsudcích něco měnit.

ÚV KSČ udělal malý ústupek pouze tím, že povolil přestěhování několika manželkám – do Prahy se vrátila Marian Šlingová se syny, Jiřina Franková s dcerou a synem, Josefa Slánská s dcerou a synem, Marie Fischlová s dcerou. Fritzi Löblová se mohla se synem Ivanem přestěhovat za příbuznými do Bratislavy. Případ jejího manžela Eugena Löbla neshledala Barákova komise za hodný revize, ten z vězení vyšel až po deseti a půl letech v květnu 1960 na základě amnestie.

Rehabilitace se dočkal až v květnu 1963, kdy Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu rozsudek Státního soudu na základě výsledku šetření druhé komise, kterou vedl tajemník ÚV KSČ Drahomír Kolder.

Utajené rehabilitace

Všechny vdovy pobouřilo, jakým způsobem jim ÚV KSČ oznámil, že rozsudky nad jejich manžely byly zrušeny. Bez bližšího vysvětlení, bez omluvy, bez vyjádření lítosti, potají.

„Jak si to představujete?“ ptala se Heda Margoliová soudruha Jermana, který ji na ÚV KSČ přijal. „Kolem procesů se nadělalo takového rámusu, že se div svět nezbořil, a rehabilitace chcete ututlat? Cožpak se lidi nemají dozvědět aspoň kousek pravdy? Má moje dítě být po celý život pokládáno za syna zločince?“

Ostudnou „rehabilitaci“ popsala ve své knize i Marian Šlingová. „Novotný ani nikdo z jeho blízkých spolupracovníků se s námi nesetkal a nenabídl nám slova útěchy. Mě přijal předseda Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ Pavel Hron a jeho asistent, kteří mi přečetli příslušnou část zprávy o procesu. Předali mi několik osobních dokumentů, pár Ottových školních vysvědčení, poslaneckou průkazku a obálku, která obsahovala poslední dopisy mého muže. O jejich existenci jsem neměla nejmenší ponětí, jedenáct let byly někde zamčené.“

Přístupem vedení KSČ byla zklamána i Lída Clementisová. „Když se mnou tenkrát v třiašedesátém jednali na ÚV tak špatně, tak jsem si řekla, než takovou rehabilitaci, to ať mě radši tramvaj zajede,“ vyprávěla v roce 1968.

„A pak jsem si řekla, že si tedy budu Vlada rehabilitovat sama. A dala jsem Lacovi Novomeskému svůj nejcennější poklad – tři červené sešity Vladových poznámek ze skotského internačního tábora, rukopis Nedokončené kroniky. V šedesátémčtvrtém jsme ji vydali. O rok později vyšla i česky. Jsou v ní zveřejněny i dopisy, které Vlado napsal několik hodin před popravou.“

O rehabilitacích-nerehabilitacích informoval ÚV KSČ až 22. srpna 1963 v deníku Rudé právo v nenápadném článku na druhé straně s titulkem „Zpráva o výsledcích revize politických procesů z období let 1949–1954“. Pečlivě sestavený text se vyhýbal uznání odpovědnosti a vyjádření lítosti. Slovo „rehabilitováni“ se objevilo pouze u Artura Londona a Vavra Hajdů. U ostatních se jednalo o prosté zproštění obžaloby. V případě Rudolfa Slánského, Otty Šlinga, Bedřicha Reicina, Otty Fischla, Karla Švába nadále platilo jejich vyloučení z KSČ.

Manželkám a dětem byly přiznány vdovské a sirotčí důchody, ministerstvo spravedlnosti také vyčíslilo odškodnění podle délky věznění a výše platu před zatčením. 

Třináct žen a dvacet jedna dětí

Větší publicity se dostalo obětem vykonstruovaného procesu a vdovám v době pražského jara, kdy s nimi vycházely rozhovory. Marian Šlingová a Josefa Slánská psaly své vzpomínky.  Lise Londonová, která žila s rodinou od roku 1963 ve Francii, napsala se svým manželem knihu „Doznání“. V roce 1968 vyšla ve Francii, o rok později v češtině v Československu.

Marie a Helena Fischlovy žily od roku 1965 ve Švédsku, kam dobrodružně utekly přes Jugoslávii v létě 1965. Po začátku sovětské okupace v srpnu 1968 emigrovaly Heda Margoliová-Kovályová a Marian Šlingová.

Odešli i Eugen Löbl s manželkou a jejich syn Ivan, který se stal ve Švýcarsku významným entomologem. Je po něm pojmenováno 14 rodů brouků (například Loeblia), přes 380 druhů a poddruhů (například Abraeus loebli) a jedna podčeleď Loebliorylinae.

Po Sametové revoluci vyšly knihy Josefy Slánské, Hedy Margoliové-Kovályové a kniha Jaroslava Hojdara „Otto Katz – André Simone očima své manželky Ilsy“. Nikdy nevyšla souhrnná publikace o osudech všech třinácti manželek (a dvaceti jedna dětí) odsouzených.

Třináct manželek a dvacet jedna dětí žilo s cejchem příbuzných zrádců a záškodníků, kteří byli odsouzeni v nejmedializovanějším procesu v době komunismu. Za psychickou i materiální újmu, kterou zakusily, se jim nikdy nikdo neomluvil. Byly mezi nimi dvě Němky, jedna Rakušanka, jedna Francouzka a jedna Angličanka. 

Čtyři z nich byly drženy ve vazbě déle než dva měsíce – Marian Šlingová 28 měsíců, Lída Clementisová 22 měsíců, Fritzi Löblová 6 měsíců a Josefa Slánská dva měsíce, ta poté žila s dětmi přes rok v internaci. Pouze ona byla po více než 60 letech v roce 2024 rehabilitována na základě žádosti její dcery Marty. Letos v lednu pražský městský soud rehabilitoval švagrovou Josefa Slánského Lisu Haškovou a její dceru Ninu. 

„Zákon o soudní rehabilitaci ale umožňuje, aby k nápravě mohlo dojít i nyní. Podstatné je, aby ti, jichž se to týká (nebo jejich pozůstalí), o to projevili zájem. Zvlášť zavrženíhodné bylo, jak tehdejší režim zacházel s dětmi, které s počínáním svých rodičů neměly a ani nemohly mít nic společného,“ vysvětluje advokát Lubomír Müller (1954), který se specializuje na případy, v nichž se jednotlivci soudí se státem především kvůli rehabilitacím a odškodněním za komunistickou perzekuci. 

Se soudní rehabilitací pomáhal rodinám Josefy Slánské a jejího bratra, v současnosti zastupuje rodinu Miloslavy Adlerové, sestry Josefy Slánské, neboť i ta byla přes rok internována.