Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Dne 27. listopadu 1952 vynesl Státní soud rozsudky nad čtrnácti obžalovanými – padlo jedenáct trestů smrti a byly vyneseny tři tresty doživotí pro Eugena Löbla, Artura Londona a Vavra Hajdů. Tresty smrti byly vykonány v pankrácké věznici v časných ranních hodinách 3. prosince 1952.
„Den předtím mě upravili, jak mě znal, naondulovali mi vlasy, ozářili mě horským sluncem, píchli mi arsenové injekce, aby Vlado nepoznal, že jsem také zavřená blízko něj v Ruzyni, a přivedli mě k němu,“ popsala Lída Clementisová v roce 1968 v rozhovoru pro časopis Student rozloučení se svým mužem. Arsen se tehdy v kosmetice používal pro krásnější pleť a vlasy.
S manželem se setkala po téměř dvou letech, nemohli se však obejmout, protože je dělily dvojité mříže. „Varovali nás, že náš poslední rozhovor musí být přísně soukromý.“
Vlado Clementis se nikdy nedozvěděl, že uvězněna byla i ona.
Poslední rozloučení s manželem odmítla pouze Marian Šlingová, které o rozsudku řekl v ruzyňské věznici hlavní vyšetřovatel Bohumil Doubek. „Ptal se, zda chci i s dětmi svého muže ještě vidět. Odmítla jsem za sebe i za děti. Dnes to lze těžko vysvětlit, ale tenkrát v tom ovzduší a rozpoložení, v němž jsem byla, jsem ani nemohla jinak,“ vysvětlila v roce 1968 v rozhovoru pro časopis Student.
Vyšetřovatelé neustále Marian opakovali provinění jejího manžela a že jí byl nevěrný s Marií Švermovou, členkou předsednictva ÚV KSČ, která zodpovídala za činnost krajských tajemníků KSČ. Marian byla propuštěna až dva měsíce po popravě jejího muže. Až tehdy se dozvěděla, že její synové žili téměř dva a půl roku v dětských domovech i přes snahu sestry Otty Šlinga, aby je získala do výchovy.
Syny viděla po 28 měsících
„Znovushledání se odehrálo v autě, vezli nás pryč z Prahy na neznámé místo. K večeru jsme dojeli do Hradce Králové, kde jsme zůstali kvůli ledovatým cestám přes noc na služebně StB. První noc na svobodě jsem strávila pod střechou svých věznitelů. Mohla jsem se ale dívat z okna, dveře měly kliku a byla jsem s dětmi,“ popsala ve své knize „Truth will prevail“ (Pravda zvítězí).
Druhý den ji s dětmi ubytovali v Novém Hrádku u Trutnova v jednopokojovém bytě se suchým záchodem na chodbě, bez koupelny, jen s kohoutkem se studenou vodou. „Spali jsme všichni na jedné manželské posteli, koupali jsme se v kovové vaničce ve vodě ohřáté na sporáku,“ popsal Karel Šling.
Absolventka Oxfordské univerzity nastoupila do továrny na výrobu jízdních kol jako dělnice. K uživení rodiny měla pouze skromný příjem, protože jí nebyl přiznán vdovský důchod. Stejně jako ostatní manželky po smrti manžela nedostala úmrtní list ani jeho popel. Ten rozsypali příslušníci StB na zledovatělou silnici.
Příkaz zněl jasně: Vystěhovat!
Vystěhovány tedy byly Marian Šlingová a Frizi Löblová – její syn Ivan po základní škole nesměl pokračovat ve studiu a od roku 1952 pracoval jako dělník v textilních továrnách ve Dvoře Králové. Na základě rozhodnutí ze 7. dubna 1953 následovalo vystěhování dalších manželek „zrádců“.
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
