„Chtěli jsme přispět, když už se to v jiných zemích hýbalo,” řekl s odkazem na události léta a podzimu 1956. Na Svobodné Evropě toho roku poslouchal dramatické zprávy nejprve o potlačeném povstání dělníků v polské Poznani, o něco později fandil Maďarům, u nichž demonstrace solidarity s Polskem přerostla v otevřený odpor proti komunistickému režimu.
„Pak v Maďarsku došlo ke krveprolití po zásahu sovětských vojsk, a to mě jen utvrdilo v tom, že je třeba něco dělat i u nás. Že je třeba být připraven,” vysvětloval Vladimír Stehlík, kterému bylo tehdy 22 let a za sebou měl tři roky dřiny v uranovém lágru za protistátní činnost.
V boji proti komunismu chtěl pokračovat dál. S kamarády vytvořil odbojovou skupinu, která měla vyřadit z provozu brněnskou rušičku Svobodné Evropy, aby mohla rozhlasová stanice obyvatele Brna pravdivě informovat o dění v Maďarsku a vyzvat je k podpoře protikomunistického povstání.
„Plánovali jsme, že na ni nalijeme benzin, zapálíme ji a utečeme. Věděli jsme, že nikoho nezabijem, protože obsluhující posádka mohla vyskákat z oken ven. Ale než by dojeli hasiči, plameny by vše dostaly a bylo by po rušičce.“
Než ale stihli odbojovou akci uskutečnit, přišla si pro ně Státní bezpečnost. Vladimír té poslední noci poprvé přespával u své dívky. Zatkli ho časně ráno v jejím bytě.
Otce zatklo gestapo první den okupace
Vladimír Stehlík přišel na svět v Brně 23. března 1934. Jeho matka pocházela z bohaté statkářské rodiny z Dukovan, otec byl synem docenta Aloise Stehlíka, který pracoval na výzkumu Moravského krasu. Šlo o dobře situovanou brněnskou rodinu, žili v krásné vile, jezdili na lodičkách po Vranovské přehradě.
Bezstarostné dětství skončilo v den, kdy Vladimír se sestrou Jiřinou s údivem sledovali, jak ulicí projíždějí motorky a auta s německými vojáky. Ještě téhož dne nacisté zatkli jejich otce, který pracoval na ředitelství pošt. Načapali ho ve chvíli, kdy pálil dokumenty, které by v rukách okupantů mohly řadě lidí způsobit problémy.
„Vždycky jsme plakali, když se vzpomněl otec,” popsal Vladimír temné válečné roky, které prožívali bez hlavy rodiny. Jeho tatínek strávil v nacistickém vězení celou válku. Vladimír přesto mohl alespoň studovat gymnázium, což v případě syna politického vězně nebylo obvyklé:
„Gestapo mi měřilo hlavu a řeklo, že jsem vhodný typ k poněmčení. Byl jsem blonďák s modrýma očima. Uměl jsem trochu německy a byl jsem dobrý v tělocviku. Sestra byla tmavá a v tělocviku šikovná nebyla. Takže studovat nemohla. Na gymnázium šla až po válce.“
V posledních dramatických dnech války rodinu postihla tragédie: Stehlíkovi se skrývali ve sklepě domu v ulici, kde bydleli, dědeček Alois se rozhodl přinést z vily jídlo, které tam zůstalo. Na schodišti ho však trefila kulka. Když ho sousedé po čase objevili, odtáhli ho do vily a nechali ho tam, víc v tu chvíli nebylo možné. Dům pak zasáhly tankové střely. Rodina nakonec objevila Aloise Stehlíka v dalších dnech zasypaného cihlami ze zřícené zdi v koupelně. Stále žil. Zemřel až den poté v nemocnici.
„Když jsme se vrátili z pohřbu, náš dům byl obsazený Rusáky. Na terase seděly ruské ženy a zašívaly jim oblečení,“ vzpomínal Vladimír Stehlík.
Nacistickou totalitu vystřídala komunistická
Jeho otec válku ve vězení přežil a vrátil se. Rodinu však čekaly další těžkosti. Přišel komunistický převrat a na matčiny příbuzné, statkáře z Dukovan, těžce dopadla kolektivizace zemědělství. „Strýc byl nakonec donucen vstoupit do JZD. Tetka se z toho pomátla.“
Sílilo v něm znechucení z toho, jak komunisté upevňují svou moc. To ještě vzrostlo během studia chemicko-technologické vysoké školy v Pardubicích:
„Byl tam dril. Současně se studiem jsme dělali vojnu. Chodili jsme s puškama po městě a zpívali. Všude na dveřích bylo napsáno, že máme zdravit slovy ‚Čest práci, soudruzi‘. Pochopitelně jsme nezdravili. Měli jsme různé protistátní řeči a po roce nás z fakulty vyhodili. Bylo nás několik, psal se rok 1953. Vrátil jsem se do Brna a nemohl jsem sehnat zaměstnání. Skončil jsem u soustruhu,“ shrnul svou tehdejší situaci.
V Brně se Vladimír seznámil s ještě nezletilým Ladislavem Heránem. „On byl protikomunisticky naladěný. Já jsem v té době nevěděl, že už je sledován Státní bezpečností. Takže jsme ukuli plány, že vytvoříme protistátní skupinu. Několikrát jsme se sešli. Chtěli jsme si opatřit zbraně. Tvrdil, že na chatě jeho známého jsou malorážky.“
Do chaty se tehdy vloupali, ale žádné zbraně nenašli. Ukradli tedy alespoň nářadí, rádio a další věci, které se jim pro chystaný odboj zdály užitečné. Všechno schovali, ale nestihli použít. Krátce nato byli oba zatčeni.
Estébákům opravoval hrubky
„Chovali se ke mně špatně. Když jsem něco řekl, a nebyla to pravda, další den mě posadili na židli a mlátili mě.” Po drsných celonočních výsleších si na cele nesměl lehnout, takže trpěl i spánkovou deprivací. Přesto když podepisoval zápisy z výslechů, byl natolik při smyslech, aby si všiml, že v nich bylo plno hrubek.
„On to byl u estébáků samý holič, kadeřník. Říkali, že když jsem studoval, mám si to sám opravit. Tak jsem opravoval svoje výpovědi. V každé větě byly tři chyby. Nevzdělaní lidé to byli, datlovali na psacím stroji jedním prstem.“
Za podvracení republiky a krádež ho odsoudili ke třem rokům vězení, ztrátě občanských práv a propadnutí majetku. Odvezli ho do věznice na brněnský Cejl. „Mohli jsme se jednou za týden jít vysprchovat. Napřed tekla studená voda, tak jsme se namydlili, a když jsme se chtěli spláchnout, tak nám pustil vařící vodu, takže jsme se museli utřít a namydlení jít na cely.”
Po čase přes různé další věznice a tábory doputoval do pracovního tábora Svatopluk na Hornoslavkovsku. Šlo o jeden z celkem 18 nechvalně proslulých československých uranových lágrů, kde byli vězni v drsných podmínkách nuceni těžit uranovou rudu pro Sovětský svaz.
„Tam jsme chodili dva kilometry koridorem na šachtu Barbora. Policajti chodili okolo těch ostnatých drátů zvenku. To byl takový tunel, my jsme byli zaháknutí v pěticích. Lezli jsme z kopce do kopce. Ujíždělo nám to, klouzalo.” Na šachtě jezdil s lokomotivou a ani tvrdá práce mu z hlavy nevyhnala myšlenky na odboj.
Sestrojoval rádia a tajně vynášel uran
Devátého května 1955 byl propuštěn na amnestii, ještě před tím ale musel podepsat, že na šachtě zůstane do konce původního trestu jako civil. Odpracoval si tedy v podstatě celý trest, byť poslední měsíce strávil v lepších podmínkách v táboře “Dvanáct” pro civilní zaměstnance. Ve stejné místnosti, kde jich předtím ve Svatopluku bylo čtyřiadvacet, jich teď bydlelo jen pět. K dispozici měli stůl a židle, dostali se k lepšímu jídlu, mohli posílat poštu.
Toho Vladimír využil a za peníze, které jako civil vydělal, si objednal několik stavebnic radiopřijímačů. Ve volném čase pak na ubytovně sestavoval rádia. „Kupoval jsem stavebnice, které měly rozprostřené krátké vlny, dvě tři pásma, a vyladil jsem to tak, že Svobodná Evropa mohla hulákat na celý barák.”
Získal díky tomu jistou proslulost a seznámil se s lidmi zapojenými do špionáže. Nabyl dojmu, že by přes ně bylo možné propašovat určité množství uranu za hranice, a tak během směn sbíral kusy kvalitního materiálu a po nocích je tajně vyhazoval z tábora.
„Šachty byly hlídané, na strážní věži stál voják s kulometem. Kdyby zjistil, že tam něco vyhazuju, mohl mě zastřelit. Házel jsem to přes trojitý plot, vždy k jednomu keři,“ vyprávěl Vladimír Stehlík. Později se mu podařilo na místo vrátit a odnést odsud asi pět kilogramů uranu. Plánoval, že mu prodej vynese peníze na další odbojovou činnost.
Plán na likvidaci rušičky Svobodné Evropy
V roce 1956 konečně mohl fárání nechat a vrátit se do Brna. Na konci října toho roku pocítil naději maďarského povstání a vzápětí hořkost nad jeho krvavým potlačením Sověty pod velením maršála Koněva. Věděl, že chce něco dělat, a díky Svobodné Evropě si uvědomoval sílu necenzurovaného zpravodajství. Rozhodl se proto pomoci svobodnému rozhlasové vysílání.
Tentokrát jich bylo už víc, Vladimír se postavil do čela odbojové skupiny, ukradli auto a motorku, opatřili si pistole. A naplánovali útok na brněnskou rušičku Svobodné Evropy. “Chtěli jsme to zapálit ze soboty na neděli, benzín jsme už měli nachystaný. Dokonce jsme zvažovali [...], že bychom nalili trochu betonu do kanálků, kde jsou hydranty, aby nemohli použít vodu z hydrantů.”
Od toho nakonec upustili, aby na sebe zbytečně neupozornili. Přesto se akce nevydařila, v úterý před onou sobotou spiklence zatkli. Udal je jeden z nich, podle Vladimíra prý právě Ladislav Herán, který s ním byl zatčen o tři roky dřív. Mladíci u něho ukryli motorku, kterou ukradli pro potřeby odbojové akce, a on se s ní zřejmě dostal do potíží. „Mám dojem, že s tou motorkou někam vyjel a chytli ho. Chtěl se vyvinit, a proto nás udal.“
Vladimír znovu prošel výslechy – ve srovnání s těmi počátkem 50. let prý daleko slušnějšími. Už ho nebili. Odsoudili ho ale na dalších pět let. Po několika měsících putování po věznicích, kdy Státní bezpečnosti odmítl nabízenou spolupráci, ho poslali na Jáchymovsko, znovu do uranových dolů.
„Dostal jsem se na Rovnost. Z doslechu jsem věděl, že je to jeden z nejhorších táborů. Byli tam lidé, kteří měli od patnácti let až po doživotí. Já jsem se mezi těmi mukly styděl, že jsem dostal jen pět let.“
Byly to galeje, ale přežil jsem
Opět fáral, dělal bagristu, nasazovali ho na nejtěžší a nejnebezpečnější práce v podzemí. Rok strávil také ve Vykmanově, i tady fáral – na civilní šachtě Plavno. Pak ho vrátili na Rovnost, kde byl zařazen na likvidaci rušeného tábora: po šesti osmi hodinách práce na šachtě nastupoval na osmihodinovou směnu ještě v táboře. Nakonec ho přesunuli do Příbrami do tábora Bytíz.
Vladimírova matka, která se jen těžce vyrovnávala s jeho vězněním, několikrát příslušné orgány žádala, aby synovi část trestu prominuly. Neúspěšně. Na Vladimíra se nevztahovala ani amnestie v roce 1960, takže k prvním třem rokům v dolech přidal celých dalších pět let. Propuštěn byl 6. listopadu 1961.
„Byly to galeje, ale přežil jsem to a jsem tady. Zato ti, kteří mi ublížili, jsou už po smrti. Až by se chtělo říct, že ti, kteří zradili, byli potrestáni. Oba, kteří na mě vypovídali, zemřeli brzy.”
Po návratu na svobodu nemohl sehnat zaměstnání. Všude slyšel, že jej jako propuštěného vězně nemohou přijmout. Obešel řadu brněnských podniků, až konečně získal místo jako dělník ve skladu papíren. V kůlně bez topení v mrazech třídil odpad. Ale protože byl zručný a ochotný pomoci, kde bylo třeba, časem se dostal na lepší pozici s lepším platem. Dotáhl to na seřizovače strojů.
Zlo se vrací
Zájem o to, co se děje ve společnosti, a víra, že komunisté nebudou u moci věčně, ho neopouštěly. V roce 1968 podporoval změny směřující k demokracii. Vstoupil do Klubu Milady Horákové a do Československé strany socialistické. Věřil, že se ji podaří přetvořit v demokratickou politickou stranu, která bude protiváhou KSČ.
Jenže brněnský výbor socialistické strany nenašel zastání ani u svého vlastního pražského ústředí. Když Brňané podepsali rezoluci proti tomu, že se prezidentem stal Gustáv Husák, a navíc neuposlechli příkazu komunikovat jen s pražským ústředím, a nikoliv s dalšími městskými výbory, pražské ústředí je rozpustilo.
Scházeli se dál, v bytech či třeba v divadle, debatovali, rozebírali mezinárodní politiku, četli samizdat.” Vladimír se tak znovu ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti. „Mně nakonec na té estébárně řekli, že tomu chtějí utrhnout intelektuální špičky – protože většina těch členů byla titulovaná. [...] Žá já už jsem si své odseděl, dělám dělníka a že na mně jim nezáleží.” Zatímco někteří z jeho kolegů byli odsouzeni k pětiletým trestům, Vladimír tentokrát vyvázl.
Po listopadu 1989 mu bylo členství v Československé straně socialistické vráceno. Stal se také jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Brně a byl zvolen starostou městské části Brno 4. Poté se znovu vrátil do práce v papírnách.
Nikdy prý nelitoval riskantních kousků, do kterých se v mládí pouštěl. Boj proti komunistickému režimu považoval za správný a i dnes je přesvědčen, že měl smysl. „Každopádně jsem se díky odsouzení seznámil v táborech s řadou zajímavých lidí. Byla to dobrá zkušenost a podstatné je, že jsem to všechno přežil.“
Po převratu se také po delším rozmýšlení rozhodl vyhledat Ladislava Herána, který sehrál neblahou roli při jeho druhém zatčení. Vypravil se za ním, ale Ladislav už nebyl mezi živými. “Paní, která pracovala ve vedlejším domě na zahradě, mi řekla, v jakých bolestech zemřel. Člověk nemá dělat jiným zlo. Zlo se vrací,“ uzavřel Vladimír Stehlík.
