Ve svých vzpomínkách pro Paměť národa natočených v letech 2015 a 2018 Petr Uhl zmínil úsměvnou historku. Ta dobře ilustruje, jak se po mnoho střetával s komunistickým režimem. Udála se v srpnu 1974 na smíchovském národním výboru v den jeho svatby s Annou Šabatovou. Před obřadem se Petr Uhl zeptal oddávajícího úředníka, jestli ve své řeči hodlá mluvit o socialismu, a úředník přisvědčil. „Víte, tady je takový problém,“ oponoval ženich. „Já i moje budoucí žena jsme socialisté, k socialismu se hlásíme a byli jsme kvůli tomu vězněni. Máte-li k nám úctu, mohl byste socialismus ve své řeči vynechat?“ Úředník se ošíval, ale vyhověl mu.
K levicovým postojům Petr Uhl dospěl už během studia na strojní fakultě ČVUT: „Přihlásil jsem se k marxismu, četl jsem díla Trockého, Ernesta Mandela, Isaaca Deutschera.“ Když ho spolužák oslovil s nabídkou členství v KSČ, vzal si týden na rozmyšlenou: „Skutečně jsem o tom přemýšlel, nebylo to pouhé vyhýbání se rozhodnutí. Nakonec jsem dospěl k názoru, že ta strana není zevnitř reformovatelná. Upřímně jsem mu řekl, že do KSČ nevstoupím, cítil jsem se natolik marxistou, že jsem to nemohl udělat.“ Bližší než českoslovenští aparátčíci mu byla svobodomyslná, levicově orientovaná mládež ze Západu.
„Tvrdošíjně lpí na svých názorech“
Srpnová okupace roku 1968 jej zastihla v Paříži, o emigraci ale ani na moment neuvažoval. Na protest proti nastupující normalizaci během podzimu 1968 založil Hnutí revoluční mládeže. Mezi jeho přívrženci byli trockisté, maoisté, anarchisté, sympatizanti Che Guevary. Všichni, kteří byli nespokojeni s tím, jak československé vedení po srpnu 1968 rychle upouští od reforem Pražského jara. „Říkal jsem svým přátelům: ,Vždy jsme podporovali Dubčeka, tak ho podporujme i nadále tím, že se budeme stavět proti jeho dnešním postojům. Proti Dubčekovi - za Dubčeka.’“ V prosinci 1969 se Petr Uhl spolu s dalšími osmnácti členy Hnutí revoluční mládeže stali obětí tehdejších tzv. pendrekových zákonů. Ve vězení na Ruzyni ho zadržovali čtrnáct dní bez udání důvodu a později byl odsouzen ke čtyřem letům nepodmíněně s odůvodněním, že „tvrdošíjně lpí na svých názorech a navádí spoluobviněné, aby mluvili proti socialistickému státnímu zřízení.“ Šlo o první velký politický proces na začátku normalizace.
Čtyři roky věznění na Mírově a v Plzni na Borech byly velmi tvrdé, Petru Uhlovi však přece jen přinesly něco pozitivního: na Borech se totiž seznámil se svým budoucím švagrem Janem Šabatou. Když ho šel po propuštění navštívit, poznal svou budoucí ženu Annu Šabatovou. Za čtyři měsíce od seznámení se vzali. Rychlý sňatek, který Petr Uhl s úsměvem popisoval jako „spojení pražské a brněnské opozice“, měl i svůj praktický význam. Anna by mu jako manželka totiž mohla posílat balíky během případného dalšího uvěznění, s nímž Petr Uhl téměř najisto počítal.
V centru pozornosti StB
V prosinci 1976 se Petr Uhl a Anna Šabatová stali spoluautory a signatáři prohlášení Charta 77. V té době žili spolu v Praze na Vinohradech, měli jednoročního syna Pavla a zanedlouho se měla narodit dcera Saša. Když potřebovali prodiskutovat záležitosti týkající se Charty, chodili na půdu věšet dětské plenky, obávali se totiž, že doma by mohli být odposloucháváni. Dohled státní bezpečnosti po podpisu Charty opravdu výrazně zesílil: „tajní“ ho sledovali každý den od rána do večera. „Někdy chodili dva metry za mnou a snažili se odposlouchávat, co si říkám se svým společníkem. Jindy najednou skočili přede mě a fotografovali nás. Anebo legitimovali toho, s kým jsem zrovna šel, a potom si ho volali na výslech,“ vzpomínal. Z těch dob mu zůstal odpor vůči oslovení „pane inženýre“, protože mimo jiné i tím ho příslušníci StB ponižovali: „Vidíte, jak jste skončil, pane inženýre?“
Kromě Charty 77 byl Petr Uhl také zakládajícím členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který vznikl v dubnu 1978. Pronásledovaným lidem zajišťoval finanční a právní pomoc, ale i psychickou podporu. Případy perzekuce také pomáhal medializovat v zahraničí, protože vůči mezinárodně známým disidentům si totalitní režim dovolil méně.
Členové VONS (většina z nich současně i signatáři Charty 77) byli pozatýkáni v roce 1979 a deset nejaktivnějších bylo uvězněno. Petr Uhl, označený soudem za „nebezpečného recidivistu“, dostal trest pět a půl roku. Začátek svého druhého věznění pokládal za vůbec nejtěžší období v historii Charty, moment největší beznaděje, kdy se obával, že signatáři, kteří zůstali na svobodě, přeruší svou činnost. „V Ruzyni mě denně vyváděli na dvorek, kde byly jednotlivé kóje oddělené plotem. Byly tam takové dřevěné dveře a do těch jednoho dne někdo kamínkem vyryl nápis: ,Do VONS vstoupilo dvanáct nových členů.’ Já jsem tomu uvěřil a ulevilo se mi. Všichni jsme se upínali k dalšímu pokračování Charty, k tomu, jestli naše oběť měla smysl.“
„Když člověk začátkem sedmdesátých letech dostal ve vězení kázeňský trest, měl jenom poloviční příděl stravy. A to bylo skutečně na hranici přežití. Ale nechci si stěžovat z úcty k vězňům padesátých let, kteří to měli ještě daleko těžší.“
Nezávislá média v totalitním státu
V opozici se Petr Uhl věnoval také novinářské činnosti. Byl jedním z iniciátorů vydávání bulletinu Infoch - Informace o Chartě 77. Později na konci roku 1988 se podílel na založení Východoevropské informační agentury (VIA) s pobočkami ve Varšavě, v Budapešti a ve Vilniusu. Agentura šířila informace nezávislé na oficiálních médiích a dodávala je na Západ. „Na Hlavní poště v Jindřišské ulici už v té době bylo možné zřídit si faxovou schránku a pošťák nosil faxy až domů. Když to srovnám se sedmdesátými lety, bylo to naprosto neskutečné. Fax, xerox, telefon - to všechno přispělo k pádu tehdejšího režimu,“ vysvětlil Petr Uhl.
Jako novinář sehrál svou roli i v dění po demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989. Bratři Payneovi mu předali nahrávku s výpovědí Drahomíry Dražské o tom, že na Národní třídě byl zabit student matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd. Petr Uhl o tom referoval francouzské agentuře AFP a Svobodné Evropě s výhradou, že jde o nezaručenou zprávu. Později došel k závěru, že zpráva není pravdivá, a tak opět kontaktoval agentury a média a snažil se zprávu zpochybnit. Ale fáma už mezitím začala žít vlastním životem.
V pondělí 20. listopadu byl Petr Uhl cestou do práce zatčen za šíření poplašné zprávy a poškozování zájmů republiky v cizině. Opět se ocitl ve vyšetřovací vazbě. Propustili ho po šesti dnech. „Jel jsem domů a tam byl úplně jiný svět,“ konstatuje.
Druhý den Petr Uhl zamířil na demonstraci na Letnou, kde promluvil ke stovkám tisíců lidí: „Přiznal jsem svůj omyl, omluvil jsem se jim za tu nepravdivou informaci. A ten dav začal skandovat: ,Nevadí, nevadí.’“
Od roku 1990 pracoval Petr Uhl v médiích - dva roky byl generálním ředitelem ČTK - ale věnoval se i politice, zasedl ve Federálním shromáždění jako poslanec za Občanské fórum. Později byl šéfredaktorem Listů Jiřího Pelikána, psal pro deník Právo a byl zmocněncem Rady pro lidská práva.
Jeho názory zůstaly i po roce 1990 velmi vyhraněné: „Sepsal jsem takový text, v němž jsem zavázal svou rodinu, že ani po mé smrti nikdo z nich nesmí požádat o to, abych byl oficiálně zařazen mezi účastníky třetího odboje,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa. Podle jeho názoru se po pádu komunismu totiž dostávalo až příliš pozornosti bratřím Mašínům.
„Nelíbí se mi, že hrdinství je dnes poměřováno násilím, že z násilí se stalo jakési kritérium cti.“
Petr Uhl se řídil celoživotní zásadou svého otce, který říkal: „Užití násilí je od ďábla, i kdyby bylo ospravedlněno morálně správnými cíli.“
